Každý kraj má svůj folklor. Otázkou ovšem je, do jaké míry je součástí běžného života obyvatel a zda se náhodou nejedná jen o relikvii živenou hrstkou nadšenců. Osobně dělím provozování folkloru do čtyř podskupin. První je aktivně dobrovolný – to jsou takoví ti lidé, co navštěvují kroužky lidového tance a u příležitosti různých setkání podobných nadšenců se strojí do složitých krojů. Druhý typ, aktivně nedobrovolný, provozuji já ve chvíli, kdy písnička, na níž tančíme s Michalem polku, trvá už čtyři minuty, točí se mi hlava a mám vyzuté střevíce, ale přesto se nechávám dál Michalem vláčet, protože mu nechci zkazit radost. Pasivně dobrovolně se folkloru věnuje naše babička, které dělá kulisu k jakékoli denní činnosti televize Šlágr, a pasivně nedobrovolně se mu věnujeme my ostatní, kteří jsme za babičkou přišli na návštěvu. A co to má společného s Bretaní? Tam je těch aktivních dobrovolných provozovatelů totiž opravdu hodně.
Tradiční bretonský tanečně-hudební večer se jmenuje fest-noz, což bretonsky znamená něco jako „noční slavnost“. Fest-nozy se konají celý rok v malých klubech i ve velkých halách a setkávají se na nich lidé všeho věku i rasy. Já jsem byla na čtyřech večerech a na všech exceloval jeden vietnamský pár. Člověk se tomu nejdřív trošku směje, ale proč ne? Já tam jsem taky jako cizinec… i když díky existenci Švandy dudáka v naší literatuře mám k bretonské hudbě možná přece jen o chlup blíž než asiaté :-D Ale je to opravdu zážitek, pozorovat ten kroužek tančících lidí. Patnáctiletí i sedmdesátiletí, ženy, muži i všichni ti mezi tím (protože ve Francii se na genderovou korektnost obzvlášť hraje), ti, co jsou oblečeni zcela běžně a nenápadně, vedle takových exotů jako chlápek převlečený za druida. Já jsem si nejprve myslela, že je to kostým Ježíše, ale jeden kamarád mě upozornil, že má přece srp, takže je to spíš druid. Zkrátka párty úplně pro všechny.
Hlavně mě ale úplně pohltila ta hudba a tanec. Ony ty keltské písničky jsou dost dlouhé a více méně celou dobu variují jeden motiv, stejně jako příslušné taneční choreografie. Mohlo by se zdát, že chodit osm minut v kruhu, křížit nohy a točit rukama (přičemž tanečníci se drží obvykle za malíčky) je monotónní a nudné, ale je-li dobrá atmosféra, je tomu přesně naopak: člověk upadne do jakéhosi transu a čím dál tím víc se sžívá s hudbou, stává se její součástí. Myslím, že je to stejný princip, na jakém fungují i africké tance kolem ohně. Když potom hudebníci na chvíli vyřadí nástroje a hrají jen na bicí, celý sál se otřásá synchronizovaným rytmickým dupáním a ten, kdo je toho součástí, propadá nevysvětlitelné, ale hrozně intenzivní extázi.
Mně se ale více líbilo v té menší hale, kde hrály komornější skupiny, jako třeba Hautbois/Chauvin. Ti nemají nástroje, pouze zpívají, a běhá z toho mráz po zádech. Na youtube jsem našla záznam přímo z roku 2017, přesně to, co jsem viděla i já:
Yaouank trvá od šesti večer do pěti do rána, ale vůbec to není tak, že v pokročilé hodině už tam jsou jen pochybné existence. Do tří jsou schopni tam pařit i důchodci. Aby nedošla energie a tekutiny, čepuje se tam bretaňské pivo a cidre, u stánku se pak prodává tradiční galette saucisse, tedy klobása zabalená do pohankové palačinky. Seženete ale i hranolky a samozřejmě nejslavnější bretaňské sladké pochutiny – kouing aman (kynuté těsto zabalené do šneka, napuštěné neuvěřitelným množstvím másla a cukru) a far breton (hutný koláč, jehož těsto je tvořeno mlíkem, krupicí a vejci a jsou v něm sušené švestky).
Ještě jsem byla na dalších dvou fest-nozech, které byly taky naprosto úžasné: ještě jeden studentský a jeden pořádaný v mrňavoučkém bretonském baru Ty Anna na náměstí sv. Anny v Rennes. Kdybyste měli do Rennes cestu, do Ty Anny se stavte (Ty = bretonsky dům, takže je to jako dům u Anny) – tento podnik je totiž esencí bretonské kultury. Pořádá se tam taky ohromné množství akcí.
*à l'aise Breizh je jedna značka oblečení, ale hodně se ten obrat používá, lidé si to lepí na auta a podobně... jestli tomu dobře rozumím, znamená to něco ve smyslu "cítím se být Bretoncem"... nebo taky "cítím se v Bretani dobře"... nebo taky možná něco jiného... je to značně kreativní jazykový obrat, takže překladů je asi hodně (mám alibi!)
Ale abych článek ukončila týmž tématem, kterým jsem začala: televizní dokumenty o Bretani, ať už české nebo francouzské, vás budou krmit záběry z přehlídek a soutěží v bretonských tancích, kde možná můžete obdivovat kroje a technickou preciznost prováděných kroků, ale to jsou zase jen ti nadšenci. Tu pravou sílu mají bretonská hudba a tance právě na veřejných fest-nozech, kde dobrá polovina lidí plete kroky, bretonský čepec nemá nikdo, někdy je tam tolik tanečníků, že to připomíná seskupení tučňáků na severním pólu, ale všichni do jednoho tím v tu chvíli žijí.
PS: i v Česku se pěstují bretonské tance: vyučuje je pražský spolek Rond.
 |
| není to kdovíjaká kvalita... ale je to autentické, a především o autentičnost u fest-nozů jde! |
Tradiční bretonský tanečně-hudební večer se jmenuje fest-noz, což bretonsky znamená něco jako „noční slavnost“. Fest-nozy se konají celý rok v malých klubech i ve velkých halách a setkávají se na nich lidé všeho věku i rasy. Já jsem byla na čtyřech večerech a na všech exceloval jeden vietnamský pár. Člověk se tomu nejdřív trošku směje, ale proč ne? Já tam jsem taky jako cizinec… i když díky existenci Švandy dudáka v naší literatuře mám k bretonské hudbě možná přece jen o chlup blíž než asiaté :-D Ale je to opravdu zážitek, pozorovat ten kroužek tančících lidí. Patnáctiletí i sedmdesátiletí, ženy, muži i všichni ti mezi tím (protože ve Francii se na genderovou korektnost obzvlášť hraje), ti, co jsou oblečeni zcela běžně a nenápadně, vedle takových exotů jako chlápek převlečený za druida. Já jsem si nejprve myslela, že je to kostým Ježíše, ale jeden kamarád mě upozornil, že má přece srp, takže je to spíš druid. Zkrátka párty úplně pro všechny.
Objevuju půvab fest-nozu
Na svůj první fest-noz jsem se dostala díky doporučení kamarádů z klubu bretaňských tanců, kam jsem celé ty čtyři měsíce chodila. Měla jsem tudíž i výhodu, že jsem už některé tance uměla. Konal se v univerzitním klubu, ale studenti netvořili ani polovinu účastníků. Byla jsem z něj u vytržení. Objevila jsem například, že více lidí přišlo tančit v jogínských kalhotách než v bretonských krojích s nepraktickými čepci.
 |
| Tak nevím... mohla bych to považovat za svoje historicky první meme? |
Hlavně mě ale úplně pohltila ta hudba a tanec. Ony ty keltské písničky jsou dost dlouhé a více méně celou dobu variují jeden motiv, stejně jako příslušné taneční choreografie. Mohlo by se zdát, že chodit osm minut v kruhu, křížit nohy a točit rukama (přičemž tanečníci se drží obvykle za malíčky) je monotónní a nudné, ale je-li dobrá atmosféra, je tomu přesně naopak: člověk upadne do jakéhosi transu a čím dál tím víc se sžívá s hudbou, stává se její součástí. Myslím, že je to stejný princip, na jakém fungují i africké tance kolem ohně. Když potom hudebníci na chvíli vyřadí nástroje a hrají jen na bicí, celý sál se otřásá synchronizovaným rytmickým dupáním a ten, kdo je toho součástí, propadá nevysvětlitelné, ale hrozně intenzivní extázi.
Když osm tisíc lidí tančí v kruhu
Rennes je nevětší bretaňské město, a proto i právě v Rennes se koná největší fest-nozový festival – Yaouank (klikněte si na odkaz, na úvodní stránce je krátké video z toho největšího festivalu – více dále). Probíhá skoro celý listopad, kdy je téměř každý večer nějaký koncert, taneční večer nebo něco jiného spojeného s bretonskou kulturou. Vyvrcholením toho všeho je obrovský fest-noz, odehrávající se na okraji města ve dvou velkých výstavních halách. Ten byl dokonce zapsán mezi nehmotná kulturní dědictví UNESCO. V roce 2017, kdy jsem tam byla i já, na něj přišlo zhruba 8000 lidí. Pod pódiem, na tom ohromném tanečním parketu, lidé vytvoří nekonečně mnoho různě zamotaných a soustředných kruhů či řetězů, záleží, co se zrovna tančí, a všichni se snaží pohybovat tak, jak si to daný tanec žádá. Představte si lidi nahuštěné pod pódiem, když zrovna na festivalu hraje nějaký headliner – máte? A teď si představte, že se tito lidé snaží nějak organizovaně tančit. Vtipná představa, že? Ale funguje to.Mně se ale více líbilo v té menší hale, kde hrály komornější skupiny, jako třeba Hautbois/Chauvin. Ti nemají nástroje, pouze zpívají, a běhá z toho mráz po zádech. Na youtube jsem našla záznam přímo z roku 2017, přesně to, co jsem viděla i já:
Yaouank trvá od šesti večer do pěti do rána, ale vůbec to není tak, že v pokročilé hodině už tam jsou jen pochybné existence. Do tří jsou schopni tam pařit i důchodci. Aby nedošla energie a tekutiny, čepuje se tam bretaňské pivo a cidre, u stánku se pak prodává tradiční galette saucisse, tedy klobása zabalená do pohankové palačinky. Seženete ale i hranolky a samozřejmě nejslavnější bretaňské sladké pochutiny – kouing aman (kynuté těsto zabalené do šneka, napuštěné neuvěřitelným množstvím másla a cukru) a far breton (hutný koláč, jehož těsto je tvořeno mlíkem, krupicí a vejci a jsou v něm sušené švestky).
Ještě jsem byla na dalších dvou fest-nozech, které byly taky naprosto úžasné: ještě jeden studentský a jeden pořádaný v mrňavoučkém bretonském baru Ty Anna na náměstí sv. Anny v Rennes. Kdybyste měli do Rennes cestu, do Ty Anny se stavte (Ty = bretonsky dům, takže je to jako dům u Anny) – tento podnik je totiž esencí bretonské kultury. Pořádá se tam taky ohromné množství akcí.
À l'aise Breizh*
Když ještě trošku odbočím od tance: nechci zabředávat do pověr a klišé, to nemám ráda, ale opravdu si myslím, že Bretaň je jiná než zbytek Francie, a víc jiná než jak jsou jiné ostatní regiony. Kdybych jela na Erasmus – co já vím – třeba do Lyonu, asi bych říkala: „Byla jsem na Erasmu ve Francii.“ Ale takhle říkám, že jsem byla v Bretani, protože to prostě je rozdíl. A Bretonci to tak taky cítí, a to nemusí hned být extrémisti se separatistickými choutkami. Nejde jen o hudbu, ale i o to, že názvy ulic a měst jsou opravdu striktně všude dvojjazyčně, že spousta internetových stránek nemá doménu .fr, ale .bzh (breizh = bretonsky Bretaň), že lidé mají na autech nálepku BZH, že mají svoje časopisy o vaření, o legendách, o geografii (měsíčníky Bretonci v kuchyni / Bretaňské legendy / Bretaň)… to vlastenectví je tam prostě cítit. |
| Knihkupectví s bretonskou literaturou a literaturou přeloženou do bretonštiny |
*à l'aise Breizh je jedna značka oblečení, ale hodně se ten obrat používá, lidé si to lepí na auta a podobně... jestli tomu dobře rozumím, znamená to něco ve smyslu "cítím se být Bretoncem"... nebo taky "cítím se v Bretani dobře"... nebo taky možná něco jiného... je to značně kreativní jazykový obrat, takže překladů je asi hodně (mám alibi!)
Ale abych článek ukončila týmž tématem, kterým jsem začala: televizní dokumenty o Bretani, ať už české nebo francouzské, vás budou krmit záběry z přehlídek a soutěží v bretonských tancích, kde možná můžete obdivovat kroje a technickou preciznost prováděných kroků, ale to jsou zase jen ti nadšenci. Tu pravou sílu mají bretonská hudba a tance právě na veřejných fest-nozech, kde dobrá polovina lidí plete kroky, bretonský čepec nemá nikdo, někdy je tam tolik tanečníků, že to připomíná seskupení tučňáků na severním pólu, ale všichni do jednoho tím v tu chvíli žijí.
PS: i v Česku se pěstují bretonské tance: vyučuje je pražský spolek Rond.
Komentáře
Okomentovat