Moldavská metropole Kišiněv a vinné sklepy Cricova

„Ahoj, prosím tě, je pravda, že se ve vaší zemi krade a obchoduje s bílým masem?“ 

Takhle nějak jsem se podle mamčiných představ měla informovat u svého moldavského kamaráda ohledně bezpečnosti našeho zamýšleného výletu. V rámci zachování dobrých vztahů jsem to neudělala, a jak se ukázalo, mamčiny obavy byly (jako obvykle) zcela liché. Za celých pět dní v Moldavsku jsme se nedostali do situace, že bychom měli strach. Je to úplně normální země, kde prostě jen sem tam chybí asfalt, babičky tam stále chodí v šátku a jízdní řády autobusů se předávají ústní tradicí. A přesto – nebo snad právě proto – rozhodně stojí za návštěvu. 

Vítězný oblouk se zvonicí a katedrálou Nasterea Domnului (Narození Páně)


Startovním bodem pro naši cestu za hranice EU bylo rumunské město Iași (Jasy), kde jsem na Erasmu. Pro vyhledávání autobusových spojení po Rumunsku je užitečná stránka www.autogari.ro, ale zdaleka tam nejsou všechny společnosti. My jsme třeba jeli společností Transbus Codreanu (http://www.transbuscodreanu.ro/). Měl odjezd 9:30, ale ještě ve tři čtvrtě se s klidem trousili lidi. Tak jsme se seznámili se základním principem autobusové dopravy po Moldavsku a směrem do něj – autobus odjíždí, až když je plný. 

Brzy se ukázalo, že největším nepřítelem v Kišiněvě nebudou zloději ani pochybní překupníci (i když „levný mobil!“, „kup power banku!“ a „kvalitní levné voňavky!“ se ozývalo odevšad), ale déšť. Moje česká návštěva si se smutkem v očích prohlédla své městské škrpály s děravou podrážkou a zamířila na místní tržnici hledat gumáky. Na tržnici jsme se obšťastnili tradiční hudbou a početli si azbuku, ale vhodnější obuv jsme nesehnali, takže jsme vzápětí vzali útokem obchodní centrum SunCity. Tam to zdaleka nebylo tak levné, jak česká návštěva předpokládala, takže si brácha strčil do bot igelitové sáčky a na zbytek dovolené bylo vystaráno.


kišiněvská tržnice (Piața)

Bulvár Stefan cel Mare și Sfânt v době konání sportovních dnů


Nejvýznamnější kišiněvský bulvár

Se zmrzlými prsty jsme se statečně vydali na prohlídku Kišiněva, hlavního města Moldavska, které má asi 650 000 obyvatel. Hlavní městskou tepnou je bulvár Ștefan cel Mare, což byl významný moldavský kníže. Jeho knížectví zahrnovalo nejen dnešní Moldavsko (= Moldavská republika), ale i rumunskou Moldávii (historický region, jehož hlavním městem jsou Jasy, v minulosti to byla i Suceava). Na sochu knížete Štefana budete v Moldavsku i v rumunské Moldávii narážet na každém rohu, takže je fajn vědět, co je to za pána. 

Seznamte se:  Stefan cel Mare și Sfânt, Štefan veliký a svatý. Nejslavnější rumunská i moldavská osobnost, budete ho potkávat na každém rohu.

Moldavská vlajka a znak na Vítězném oblouku

Na zmíněném bulváru se nachází vládní palác a Vítězný oblouk (Arcul de Triumf), který oslavuje vítězství nad Turky v půlce devatenáctého století. Upomínka na tuto dějinnou událost je tam vyryta na kamenné desce hned dvakrát, přičemž oba nápisy jsou zcela identické a oba – azbukou. Hned vedle je katedrála Nașterea Domnului (Narození Páně) a vedle její zvonice. Ta bohužel nefunguje jako vyhlídka, ale v prvním patře mají obchůdek s ikonami a přívěšky svatých. Takových obchůdků je v Moldavsku plno. Jedním z častých využití je pověsit si nějaký (nebo ještě lépe rovnou několik) svatý obrázek na středové zpětné zrcátko v autě; spolu s šálou oblíbeného fotbalového klubu to tvoří harmonický celek.


Vítězný oblouk u Paláce vlády (na bulváru Stefan cel Mare si Sfant)
U katedrály Nasterea Domnului

Zámky už dneska člověk může najít v každém druhém městě

Zvonice u katedrály Nașterea Domnului

Jiný pohled na katedrálu

Na bulváru Ștefan cel Mare se nachází též krásný park Ștefan cel Mare. Uprostřed stojí fontána a v aleji si můžete prohlédnout busty slavných osobností, které mají Moldavané často společné s Rumuny, protože až do druhé světové války měly obě země plus mínus společnou historii.

A zde další osobnost, jejíž sochu/bustu/pomník najdete v každém moldavském a rumunském městě. Mihai Eminescu, básník.

Park Stefan cel Mare (jak jinak by se taky mohl jmenovat...)

Pořídíte ve vybraných obchodech se suvenýry

Vinné sklepy Cricova

O tři dny později, když jsme se přes Kišiněv vraceli zpět do Rumunska, jsme přece jen okusili i trochu té snobácké turistiky po Moldavsku – navštívili jsme vinné sklepy Cricova, kam se člověk dostane z centra Kišiněva za dvacet minut autobusem. Mají tam ve skále vyhloubeno 120 km podzemních chodeb, přičemž nejhlubší místo je 60 m pod povrchem země. Prohlídku s výkladem absolvujete v takovém tom malém vláčku jak v zoo nebo v shopping parku. A i když to je snobárna, je to zajímavé, minimálně pokud jste ve výrobě vína a šampusu takoví diletanti jako já. Průvodce nám třeba vysvětlovat, jak při zrání šumivého vína je potřeba lahev ve stojanu pootočit každý den o 45° (jestli si to pamatuju dobře), a že sklepy zaměstnávají pět žen, jejichž práce spočívá v tom, že osm hodin denně pět dní v týdnu otáčejí lahve o 45°. Uf. Motto Cricovy je „nomen omen“, a to proto, že název místa pochází údajně ze staroslovanského slova „krik – křik“, tedy že když v té skále zakřičíte, bude se to impozantně rozléhat. Poté, co vás provedou pěti luxusními degustačními salonky, kde se opíjel například Jurij Gagarin, se dostanete do archivu vín, kde si můžete prohlédnout sbírky vín nejen slavných osobností, ale třeba i Miloše Zemana. No a na úplný závěr vás zavedou do butiku, kde se můžete zásobit. Ovšem pozor – z Moldavska se dají vyvážet maximálně dva litry na osobu.





Degustační salonek "podmořský svět"

Zvykové jízdní řády a ruský folklor

Uznali jsme, že už nám Štefanovy památky stačí, a zahájili přesun na Gara de nord, tedy severní autobusové nádraží, odkud jsme chtěli jet do Sorocy. Abych Kišiněvu nekřivdila: na zastávkách MHD byly jízdní řády i seznamy zastávek jednotlivých linek. Jenže my jsme Kišiněv vůbec neznali, a navíc, katastrofální to věc, jsme byli bez internetu, protože v Moldavsku jsou stále ještě šílené roamingové poplatky. Muselo tedy dojít na nejhorší: zeptat se. Na Moldavsko jsme naštěstí byli dokonale jazykově vybaveni: mamka se svou třicet let nepoužitou ruštinou a já se svou amatérskou rumunštinou. Jen brácha nám se španělštinou byl houby platný.

A tak jsme díky svým jazykovým dovednostem zjistili, na co nasednout a kde přestoupit, abychom se dostali na autobusák. Jediná věc, kterou jsem dlouho nemohla pochopit, byl systém nákupu jízdenek na MHD: to byl ale spíš problém odlišnosti kulturních zvyklostí – koho by taky napadlo, že po linkovém autobuse chodí paní, která lístky přímo na palubě prodává? Řidič se na mě koukal trošku divně, když jsem se mu, než jsem výše zmíněnou věc zjistila, snažila dobýt do kabiny a vyžebrat na něm jízdenku. 

Už jste si někdy v mhd kupovali jízdenku u taxatora?

Během dvouhodinového pobytu v hlavním moldavském městě se nám dobře třikrát stalo, že nás nějaký mladý člověk jen tak konverzačně oslovil anglicky. Předpokládám, že je to proto, že tři zmatení lidé s krosnou, z nichž jednomu čouhají z bot igelitové pytlíky, pro spoustu Moldavanů představují unikátní možnost, jak použít angličtinu v praxi. Proto na tomto jazyce trvají i přesto, že moje rumunština je, ve vší skromnosti, lepší než jejich angličtina. „Naše dopravní prostředky vám musí připadat vtipné, že?“ dotázala se mě například jedna slečna. Stáhla jsem koutky, ještě před chvílí až u uší, do vážného výrazu a zalhala, že ne.

Nyní přichází čas na představení appky Orarul rutelor (= jízdní řády), kterou mi doporučil Moldavska znalý kamarád Lukáš, za což mu vážně mockrát děkuju. Tahle appka funguje i offline a obsahuje v sobě data (= spoje) ze stránky www.autogara.md a teoreticky i www.railway.md. Neradujte se však příliš z anglické webové adresy moldavských železnic – stejně vám to pravděpodobně k ničemu nebude, neboť vlaková doprava je v Moldavsku na pendrek. Sem tam něco jede z Kišiněva, ale vlakové spojení mezi jinými městy spíš neexistuje. Ale zpět k autobusům – těmi jsme byli v Moldavsku velice příjemně překvapeni. Nejen že většinou jelo to, co bylo uvedené v appce Orarul rutelor, ale jezdilo toho ještě mnohem mnohem víc! Většinu z toho však nelze dohledat na internetu, takže je prostě třeba dorazit na autobusové nádraží a zeptat se, kdy co jede. Pro jedince se sovím biorytmem může být lehce deprimující fakt, že první spoje jezdívají už kolem 5:30, ale končí velice brzy, třeba i kolem půl páté. Proto taky paní pokladní na autobusáku v Soroce zavřela celé nádraží 40 minut před oficiální zavírací dobou – stejně už nic nejelo.

My jsme měli právě to štěstí, že jsme na severním autobusovém nádraží v Kišiněvě v 16:30 našli avizovaný autobus do Sorocy, a tak mohlo začít pět dnů přesunů zábavnými mikrobusy s moldavskými vlaječkami a naplno hrající ruskou folklorní hudbou (video z jedné takové jízdy najdete v dalším dílu).


Kišiněv, Moldavsko

Komentáře

Okomentovat