Le Havre → Sainte Adresse → Octeville-sur-Mer → Cauville-sur-Mer → Etretat
Prochodili jsme si město, jehož centrum je z větší části tvořeno nepříliš vzhlednou moderní výstavbou, což je výsledek silného poškození Havru během bombardování za druhé světové války. Jak to tam vypadá ilustruje dobře tahle radnice s kašnou. Ve stejném stylu je postaven i kostel svatého Josefa, jehož věž dominuje městu, odkudkoli se na něj podíváte. Vnitřek kostela je nejlepší navštívit v době, kdy zapadá Slunce, protože zlatavé sluneční paprsky nádherně prostupují skrz vitráže a odrážejí se na betonových sloupech.
V Le Havru žije asi poměrně hodně literárních nadšenců, kteří si dali tu práci a povybírali z děl francouzských klasiků pasáže odehrávající se v nějakém ze zákoutí jejich města. Na ona místa umístili cedulky s úryvkem z díla a medailonkem autora a turisté si tak dneska mohou projít takzvanou literární procházku. Seznam míst najdete zde: http://www.promenadelitteraire-lehavre.fr/ , nicméně projekt se asi zatím nesetkal s takovým úspěchem, aby stálo za to přeložit ho do angličtiny.
Kemp, pokud je nám známo, v Havru není, proto jsme se utábořili na trávníku prakticky na kraji útesu nad mořem. Čištění si zubů s výhledem na moře bylo působivé, ale stanování bez karimatek nikomu nedoporučuju. Krutá srpnová normandská zima nás nenechala ani pořádně usnout, a už nás znovu budila.
V Le Havru jsme nejprve navštívíli kostel Saint Martin du Littoral (na obrázku), jehož strategická poloha spočívá zejména v tom, že hned naproti němu stojí pekárna. K hlavním turistickým atrakcím tohoto pobřežního města prakticky přilepeného na Havru se však musíte vyšplhat nahoru na kopec. První z nich je již z dálky bělostně zářící Pain du sucre, tedy Homole cukru, památník, který nechala vystavět vdova svému muži zesnulému v mořské bouři roku 1822.
Druhým je pak malý kostelík Notre Dame des flôts, zasvěcený, stejně jako mnoho dalších kostelíků v pobřežních vesnicích, námořníkům. Jeho zdi jsou obsypány mramorovými destičkami, na kterých se lidé buď modlí k Panně Marii za šťastnou plavbu, děkují jí za ni, ve smutnějších případech pak prosí pozůstalí za klidné spočinutí těch, kterým mořská bouře zabránila v opětovném shledání s jejich blízkými.
Ještě pár kroků severněji a stanete na mysu de la Hève, kde se tyčí i stejnojmenný bílo-červený maják. A stoupnete-li si na starý drolící se bunkr, naskytne se vám parádní výhled na širé moře.
Pokračujeme do Etretat, našeho dnešního cíle. Cesta je to však značně únavná, nejen pro to vedro, ale i pro svou jednotvárnost. Po kraji útesu stezka nevede, musíme tedy šlapat po asfaltové silnici, která spojuje místní sice hezké, ale všechny stejné osady. Respektive nakupení domků bez náměstí, kostelů, obchodů... Jen jeden sympatický osel nám zlepšil náladu. Nekouše, vyzkoušeno.
V Cauville-sur-mer nás to přestalo bavit. V kadeřnictví, jediném podniku široko daleko, jsme si vyžebrali trochu vody do své prázdné PET lahve a rozhodli se stopovat. Nutno podotknout, že to bylo pro oba z nás poprvé v životě. Centrákem, který jsme s sebou měli zabalený právě pro tyto účely, jsme si napsali ceduli "Etretat" a stoupli si za kruhový objezd. Neboť kruhové objezdy najdete ve Francii i tam, kde to jinak vypadá, jako by tam stále žila ještě prvobytně pospolná společnost. Sotva nám došlo, že se vlastně opravdu pokoušíme stopovat, a začali jsme se tomu rozpustile hihňat, jedno auto nám zastavilo. Statistika: úspěšnost 50%.
Přesto že naše cesta byla spíše spontánní nepříliš připravenou záležitostí, měli jsme s sebou seznam kempů na trase. V Etretat byl jeden na kraji města, na ulici Guy de Maupassanta. Vzhledem k tomu, že to byl kemp "municipal", tedy městský, byl cenově více než příjemně překvapující... čehož nepříjemným důsledkem byla cedule "full" na vratech. Šla jsem však i přesto na recepci zkusit vyžebrat trošku místa pro dva unavené pěšáky a jejich malý stan. Paní vrtí odmítavě hlavou. Fakt plno. Vycházím naštvaně ven – ty tři metry čtvereční by se našly všude, kdyby se jen trošku chtělo. Rozebíráme s Michalem, co dál. Najednou ta paní vychází z recepce znovu a říká, že jestli to je jen na jednu noc, tak by to nějak snad šlo, že si posune auto. A tak pohnula svým Peugeotem a zanechala nám zcela postačující kousek luxusního trávníku. Yes!
Vyrazili jsme do města. Etretat je sice relativně malé, ale pro svoje křídově bílé útesy hojně vyhledávané. Prakticky veškerý turistický ruch se soustřeďuje v jedné uličce vedoucí k moři a na pláži. Pláž... je krásná, kamenitá, s perfektním přístupem do vody a sprchou. Jedinou chybou je, že ve vodě (pokud se do ní vůbec odhodláte, což není jisté, neboť studený vítr bere i těm nejnáruživějším plavcům chuť jít do plavek), vydržíte sotva pár minut. Ale co už, do Normandie se stejně lidi nejezdí koupat, vždyť tenhle kraj má mnohem víc co nabídnout!
Tak třeba... kapli Notre Dame de la garde, shlížící na Etretat z vrcholku útesu. Odmyslete si nahoře auta, která tam vyjela zezadu po asfaltce, lidi kolem sebe, nechejte vítr pohrávat si s vašimi vlasy, koukejte se střídavě na moře a na rezavé krávy a bude vám krásně.
Nebo se vydejte z pláže na opačnou stranu a udělejte si po vysokých útesech procházku. Nejlépe při západu slunce. V tu dobu totiž dostávají křídla racků zvláštní, temně oranžový nádech a jejich pronikavý křik jako by se odrážel od slunečními paprsky zčeřené hladiny a doléhal tak k vašim uším s o to větší intenzitou.
 |
| Křídové útesy v Etretat |
Naše trasa
Pondělí 3. 8.
Pondělní dopoledne nám přineslo cennou zkušenost, totiž že není radno domlouvat si s cizím člověkem, který ve městě, kde vás má vyzvednout (Blablacar), nikdy nebyl, sraz na kruhovém objezdu. Protelefonovala jsem za to dopoledne s chudákem bezradným Francouzem dohromady asi čtvrt hodiny, během které jsme se ho s Michalem pokoušeli navigovat na ten NÁŠ kruháč. Neúspěšně. Kde jste? ptám se ho. Někde na venkově... zaúpěl hlas na druhém konci. Změnili jsme místo srazu a za půl hodiny se sešli na nádraží. Už jsme nedoufali, že Le Havre se pro nás ten den stane realitou, ale nakonec se ukázalo, že osud nám není tak nepříznivě nakloněn, jak se zprvu zdálo, a my jsme tak mohli večeřet na kamínkové pláži, poslouchajíce křik racků a hledíce do vln.Prochodili jsme si město, jehož centrum je z větší části tvořeno nepříliš vzhlednou moderní výstavbou, což je výsledek silného poškození Havru během bombardování za druhé světové války. Jak to tam vypadá ilustruje dobře tahle radnice s kašnou. Ve stejném stylu je postaven i kostel svatého Josefa, jehož věž dominuje městu, odkudkoli se na něj podíváte. Vnitřek kostela je nejlepší navštívit v době, kdy zapadá Slunce, protože zlatavé sluneční paprsky nádherně prostupují skrz vitráže a odrážejí se na betonových sloupech.
V Le Havru žije asi poměrně hodně literárních nadšenců, kteří si dali tu práci a povybírali z děl francouzských klasiků pasáže odehrávající se v nějakém ze zákoutí jejich města. Na ona místa umístili cedulky s úryvkem z díla a medailonkem autora a turisté si tak dneska mohou projít takzvanou literární procházku. Seznam míst najdete zde: http://www.promenadelitteraire-lehavre.fr/ , nicméně projekt se asi zatím nesetkal s takovým úspěchem, aby stálo za to přeložit ho do angličtiny.
Kemp, pokud je nám známo, v Havru není, proto jsme se utábořili na trávníku prakticky na kraji útesu nad mořem. Čištění si zubů s výhledem na moře bylo působivé, ale stanování bez karimatek nikomu nedoporučuju. Krutá srpnová normandská zima nás nenechala ani pořádně usnout, a už nás znovu budila.
Úterý 4. 8.
V úterý jsme pěšky pokračovali do vesnice severně od Havru, která s ním skoro splývá, Saint-Adresse. Vyrazili jsme nalačno, neboť jídlo na snídani jsme s sebou neměli (další úspora místa). Pobřeží je stejně jako v Le Havru lemováno cedulemi, které upozorňují, že to a to místo si zamiloval ten a ten impresionista a rozhodl se ho zvěčnit na nějakém svém obraze.V Le Havru jsme nejprve navštívíli kostel Saint Martin du Littoral (na obrázku), jehož strategická poloha spočívá zejména v tom, že hned naproti němu stojí pekárna. K hlavním turistickým atrakcím tohoto pobřežního města prakticky přilepeného na Havru se však musíte vyšplhat nahoru na kopec. První z nich je již z dálky bělostně zářící Pain du sucre, tedy Homole cukru, památník, který nechala vystavět vdova svému muži zesnulému v mořské bouři roku 1822.
Druhým je pak malý kostelík Notre Dame des flôts, zasvěcený, stejně jako mnoho dalších kostelíků v pobřežních vesnicích, námořníkům. Jeho zdi jsou obsypány mramorovými destičkami, na kterých se lidé buď modlí k Panně Marii za šťastnou plavbu, děkují jí za ni, ve smutnějších případech pak prosí pozůstalí za klidné spočinutí těch, kterým mořská bouře zabránila v opětovném shledání s jejich blízkými.
Ještě pár kroků severněji a stanete na mysu de la Hève, kde se tyčí i stejnojmenný bílo-červený maják. A stoupnete-li si na starý drolící se bunkr, naskytne se vám parádní výhled na širé moře.
Pokračujeme do Etretat, našeho dnešního cíle. Cesta je to však značně únavná, nejen pro to vedro, ale i pro svou jednotvárnost. Po kraji útesu stezka nevede, musíme tedy šlapat po asfaltové silnici, která spojuje místní sice hezké, ale všechny stejné osady. Respektive nakupení domků bez náměstí, kostelů, obchodů... Jen jeden sympatický osel nám zlepšil náladu. Nekouše, vyzkoušeno.
V Cauville-sur-mer nás to přestalo bavit. V kadeřnictví, jediném podniku široko daleko, jsme si vyžebrali trochu vody do své prázdné PET lahve a rozhodli se stopovat. Nutno podotknout, že to bylo pro oba z nás poprvé v životě. Centrákem, který jsme s sebou měli zabalený právě pro tyto účely, jsme si napsali ceduli "Etretat" a stoupli si za kruhový objezd. Neboť kruhové objezdy najdete ve Francii i tam, kde to jinak vypadá, jako by tam stále žila ještě prvobytně pospolná společnost. Sotva nám došlo, že se vlastně opravdu pokoušíme stopovat, a začali jsme se tomu rozpustile hihňat, jedno auto nám zastavilo. Statistika: úspěšnost 50%.
Přesto že naše cesta byla spíše spontánní nepříliš připravenou záležitostí, měli jsme s sebou seznam kempů na trase. V Etretat byl jeden na kraji města, na ulici Guy de Maupassanta. Vzhledem k tomu, že to byl kemp "municipal", tedy městský, byl cenově více než příjemně překvapující... čehož nepříjemným důsledkem byla cedule "full" na vratech. Šla jsem však i přesto na recepci zkusit vyžebrat trošku místa pro dva unavené pěšáky a jejich malý stan. Paní vrtí odmítavě hlavou. Fakt plno. Vycházím naštvaně ven – ty tři metry čtvereční by se našly všude, kdyby se jen trošku chtělo. Rozebíráme s Michalem, co dál. Najednou ta paní vychází z recepce znovu a říká, že jestli to je jen na jednu noc, tak by to nějak snad šlo, že si posune auto. A tak pohnula svým Peugeotem a zanechala nám zcela postačující kousek luxusního trávníku. Yes!
 |
| Turistické informační centrum |
 |
| Znak Etretat |
 |
| Tržnice |
 |
| Nejstarší dům v Etretat – Manoir de Salamandre |
Tak třeba... kapli Notre Dame de la garde, shlížící na Etretat z vrcholku útesu. Odmyslete si nahoře auta, která tam vyjela zezadu po asfaltce, lidi kolem sebe, nechejte vítr pohrávat si s vašimi vlasy, koukejte se střídavě na moře a na rezavé krávy a bude vám krásně.
Nebo se vydejte z pláže na opačnou stranu a udělejte si po vysokých útesech procházku. Nejlépe při západu slunce. V tu dobu totiž dostávají křídla racků zvláštní, temně oranžový nádech a jejich pronikavý křik jako by se odrážel od slunečními paprsky zčeřené hladiny a doléhal tak k vašim uším s o to větší intenzitou.
Komentáře
Okomentovat