Norsko část V. – K fjordům! 1848 metrů nahoru na vrchol Skåla

stopem do Lomu → autobusem do Loenu → výstup na Skålu

Plánování druhé poloviny naší norské výpravy nechal Michal blahosklonně na mně. Z toho vyplývala nutnost jisté míry nečekané improvizace, bloudění a přehodnocování plánů, ale celkově jsem náhodou docela spokojená. Minimálně se mi povedlo to, čeho jsem chtěla dosáhnout především: vyhnout se místům přehlceným dalšími zvědavými Čechy (= vitp. Moc dobře si uvědomuju, že i já sama jsem nejednomu Čechovi už určitě zhatila pocit, že je neohroženým dobyvatelem Čechům dosud neznámé oblasti). I proto jsme z Lomu nezamířili k Geirangen fjordu, klasifikovaném mezi přírodní památky UNESCO, který by se vyloženě nabízel, ale do vesnice Loen [luen (prý)]. Z ní se dá podniknout výstup na 1848 metrů vysokou horu Skåla. Je to jen osm kilometrů, ale vzhledem k tomu, že se jde od fjordu, tedy z nuly, je to docela slušně do kopce.

Michal se kochá Innvikfjordem


< předchozí díl

Testujeme empatii norských řidičů

Ještě než se však přesuneme k fjordům, musíme se nějak dostat z Jotunheimenu. Nyní se nacházíme u silnice pod Spiterstulenem patnáct kilometrů před vesnicí Lom a tváříme se vlídně a přátelsky, abychom si někoho stopli a nemuseli to jít po asfaltu pěšky. Strategicky, abychom svým velkým počtem čtyři nevyděsili potenciálního řidiče-zachránce, jsme se rozdělili na dvě skupinky: Šimon-Lukáš a Eliška-Michal. A protože podle všech pověr a rad zkušenějších stopařů měla skupinka Eliška-Michal větší šanci na úspěch, přenechali jsme klukům aspoň tu výhodu, že si na cestu stoupli před nás a byli tedy první na ráně. Batohy jsme, opět podle rad zkušenějších, schovali do příkopa a napsali jsme si na papírek "Lom". Auta jezdila, což o to, ale nezastavil NIKDO. Po takto zábavně strávené půlhodině jsme poslali všechny norské řidiče k šípku a po gestikulační dohodě s opodál stojícím Šimonem a Lukášem se všichni vydali se po silnici do Lomu pěšky. Michal to však nevzdával a stopoval i za chůze.

Kluci se stále drželi vražedného tempa, které nasadili už při sestupu ze Spiterstulenu, a tak se stalo, že mezi skupinkou Š+L a já+M (který se ochotně a vstřícně táhl vzadu se mnou) vznikla brzy slušná mezera. Asi i díky tomuto dojmu, že jsme jen dva, nám asi po dvaceti minutách zastavila jedna open-minded Norka s karavanem ve stavu totálního chaosu, psem a mentálně postiženým synem. Zatímco jsme se s Michalem těsnali na zadním sedadle vedle nádobí, chodeckých hůlek, knih a oblečení a mávali jsme Šimonovi a Lukášovi, kteří dál pokračovali po svých, paní nám vykládala o životě v Oslu, o své farmě na úpatí Galdhøpiggenu, o veganství, o norském filmu, o životě ve Venezuele a o tom, že lidé by měli brát stopaře. S radostí jsme jí dali za pravdu.

Centrální náměstí v Lomu

V Lomu jsme si potřebovali nějak ukrátit čas čekání na Šimona s Lukášem – a co může být zajímavějšího než prozkoumat místní supermarket, abychom zjistili, čím se tu těch deset dnů budeme živit, berouce v potaz náš skromný rozpočet? Coop extra jsme vzali útokem a přes několik na regálů na sebe jak pobudové křičeli, kde jsme objevili co levného. Našimi favority, a tedy i základem jídelníčku po zbytek expedice, se stal kilový jahodový džem (jordbaer syltetøy, 20 NOK), rajčatová polévka v prášku (tomatsuppe med makaroni, 15 NOK) a vanilkové sušenky (kjeks med vaniljekrem). Chleba za 18 NOK jsme už považovali za luxusní artikl, ale uznali jsme, že si ho zasloužíme. Mezitím nám Šimon napsal „jedééém!“, což znamenalo, že je vzali Němci s karavanem, a tak se o půl hodiny později nájezd na Coop extra konal znovu. V supermarketu nás taky zaujal mražák, kde si člověk lopatičkou nabíral mušle, škeble, krevety a jiné mořské potvory.

Namixuj si mořské potvory podle chuti

Džem Xtra se v Norsku stal naším denním chlebem

S džemem, polívkou, keksy a kilem jablek jsme opustili supermarket a šli si prohlídnout Lom. Moc se mi líbil, spousta dřevěných domů a mostů, dřevěný kostelík ze 12. století (Stavkyrkje) a taky studna, kde je prý nejlepší voda v Evropě. U té studny nás moudrá cedule poučovala, že v Lomu v důsledku srážkového stínu skoro neprší – roční úhrn srážek je tam prý jako na Sahaře. Musel tam tedy být vybudován speciální zavlažovací systém, aby bylo čím zalívat. Nevím nevím, ale jen chvíli potom, co jsem to dočetla, začalo pršet…

Řeka Bøvra protékající Lomem. Na jejím břehu jsme si na kraji města pod rouškou tmy udělali provizorní tábořiště.

Stavkirkje

Definitivně opouštíme Jotunheimen


Z Lomu do Loenu jezdí jen jeden přímý autobus denně, a to linka, která spojuje Trondheim a Bergen. Tuto trasu zvládá za 14 hodin a stálo by to 2 304 czk (jen pro srovnání, stejně dlouhá trasa rumunským vlakem stojí 600 czk. Pak si vyberte, do jaké země se budete rádi vracet.) .V Lomu má autobus zastávku v nepříjemných 4:00 ráno. Budík ve 2:45 pro mě však paradoxně byl spíš vysvobozením – skoro jsem nespala, neboť mě ukrutně bolelo v krku. Za svitu čelovek jsme sbalili stany a došli na autobusovou zastávku. Pokaždé, když někde v cizině najdu někde na internetu nějakou dopravu, skoro z 50 % nevěřím tomu, že by to opravdu mohlo jet v ten čas, jaký se tam píše, a z místa, které je uvedeno. Když to pak opravdu jede, považuju to za malý zázrak! Rozloučili jsme se s Lukášem a nasedli do autobusu. Lukášovi zbývalo krušných 6 a půl hodiny v Lomu za tmy a mrholení bez stanu, ale zvládl to.

My jsme ve vyhřátém autobuse téměř okamžitě usnuli. Budila jsem se jen na krátké okamžiky a bylo těžké rozeznat, zda se jedná o nádherný sen, nebo zda ta dřevěná stavení na břehu fjordů, chomáče mlhy převalující se nad hladinou a opar stoupající z hor a lesů jsou opravdová a nefalšovaná skutečnost. Rodící se den u norských fjordů. Zážitek na celý život.

Budící se norská krajina z okna autobusu

Když jsme se v 6:15 ocitli v ještě spícím Loenu, zamířili jsme ihned do kempu. Rozespalý recepční nám sdělil, že to bude 175 NOK za jednu noc pro nás tři, což jsme s radostí přijali. Byli jsme jediní poutníci se stanem v celém kempu, z čehož vyplývala příjemná skutečnost, že kuchyňku jsme měli sami pro sebe.

Děláme předskokany nejnáročnějšímu severoevropskému uphill závodu

Kdo si myslí, že od této chvíle jsme si jen užívali pohodlí kempů a podnikali krátké procházky podél fjordů, je na omylu. Právě dnes, 18. 8., nás čekal nejbrutálnější výstup vůbec – z 0 m.n.m. do 1848 m.n.m. na vrchol Skåla, a to na vzdálenosti asi osm kilometrů. Prostě a jednoduše to bylo kolmo do kopce. Měli jsme opravdové štěstí, že jsme se tam nevydali o den později, protože to bychom se stali nedobrovolnými účastníky nejbrutálnějšího severoevropského uphill race – závodu v běhu do kopce. (Pro zájemce – v roce 2018 se závod bude konat 18. srpna. Startovné je 610 NOK v soutěžní kategorii a 200 NOK v kategorii „pro zábavu“. My jsme loni obhlídli terén, takže letos určitě startujem :D. Odkaz na Skaala Uphill je zde – ale nevěřte té úvodní fotce, na níž sluneční paprsky zalévají vrcholovou boudu, lidé se svlékají do trenek a podprsenek a chytají bronz. Ve skutečnosti tam jsou dva metry sněhu, mrholí a přes mlhu není vidět na krok. Vyzkoušeno.)

Ve výšce cca 1 m.n.m. byl krásný slunečný den

I když startovní číslo jsme na hrudi neměli, připadali jsme si důležitě, protože chvíli před námi šla parta borců, která připravovala terén na zítra – připevňovali cedule informující o průběžně uražené vzdálenosti a převýšení a vlaječky indikující trasu. Ještě důležitěji jsme si připadali, když jsme ony borce asi ve dvou třetinách předběhli. Stoupali jsme nejdřív lesem, ze kterého se občas ozývalo sympatické bečení ovcí, zvuk pro Norsko naprosto typický, kochali se vodopádem a jedli borůvky. S přibývajícími metry se půda pod našima nohama měnila v travnatý svah (opět plný ovcí) a poté i kamenité pole. I když ke konci to bylo opravdu hodně strmé, dalo se to bez problémů zvládnout bez jakéhokoli vybavení a dokonce na celé trati nejsou ani žádné úseky s potenciálním závraťovým efektem. Až do zhruba 1700 m.n.m. bylo nádherně vidět do dálky, ale pak se vrchol ztratil v mlze a spolu s ním i naše naděje na vrcholovou opalovačku. Nejsme si ani jistí, jestli jsme byli na tom úplně nejvyšším bodě, protože na vrcholu všude ležel sníh, který volně splýval s mléčnou mlhou, a my jsme měli strach, aby se s námi někde neutrhnul a neodporoučeli jsme se do údolí rychleji, než bychom si přáli.


Michal předstírá, že se účastní závodu

Vrchol zahalený v mlze

Kousek pod vrcholem

Chlad a mrholení nás ponoukaly k tomu, abychom se šli schovat do boudy. Tam nás však hned u dveří čekalo nepříjemné překvapení: jen za krátké ohřátí se během dne musí nebohý zkřehlý a promoklý turista zaplatit daycharge 90 NOK (= cca 250 Kč) jako vstupné. Vzhledem k tomu, že se tam nikde nepsalo o žádné slevě pro nebohé české studenty, se slzou v oku jsme tu oázu tepla a sucha opustili, slezli do pásma bez mlhy a tam si rozbalili vysočinu a chleba (ano, ve farmářských potravinách Horáková v Ostravě seženete žitný chleba, který je i po deseti dnech pořád docela dobrý!). K typickému obědu českého turisty jsme měli úžasný výhled na nejvyšší norský ledovec – Jostedalsbreen. O nic méně působivý byl výhled na fjord Innvik, a dokonce i na náš stan v kempu! Měli jsme čas, nebylo kam spěchat, v nižších polohách navíc krásně svítilo slunce, a tak nám to dolů trvalo 4h15 minut, tedy stejně jako nahoru. Avšak důkazem, že to jde i rychleji, může být Nor jménem Jon Tvedt, který výše zmíněný závod uběhl v roce 2007 za 1 hodinu 8 minut a 39 sekund. Tento rekord zůstal dosud nepřekonán.


Obyvatelé Loenu si na svých terasách dávají záležet



Fiskekakke a rýže s čočkou

Aby to nevypadalo tak růžově, musím se přiznat, že z důvodu stupňující se bolesti v krku, rýmě a téměř hmatatelné únavě jsem měla na sestupu dost problém všechny ty krásy kolem sebe ocenit, a když se Michal s Šimonem večer v obchodě asi půl hodiny nemohli rozhodnout, zda budeme rybí koláčky (fiskekakke) večeřet s kečupem, nebo s hořčicí, měla jsem problém udržet nervy na uzdě. Kluci však pro mě měli pochopení a navíc dřevěný kostelík, jídlo, zázvorový čaj a teplá sprcha mi podstatně spravily náladu.

< předchozí díl
následující díl >

Rekapitulace naší trasy:

Jotunheimen
→ cesta z domů nad Maurvangen
→ Maurvangen → Bessegen → Memurubu → u chaty Storådalshytta
→ u chaty Storådalshytta → jezero Langevatnet → kolem chaty Olavsbu → jezero Rauddasvatent → Leirvassbu → Spiterstulen
→ výstup na Galdhøpiggen ze Spiterstulenu, návrat stejnou cestou zpět

U fjordů
→ z vesnice Loen na horu Skåla

Komentáře