Norsko část III. – Bez lidí a bez signálu. V samém srdci hor.

soukromá útulna Storådalshytta → jezero Langevatnet → samoobslužná chata Olavsbu → jezero Rauddalsvatnet → Leirvassbu → Spiterstulen (sobi!)

< předchozí díl

Šimon testuje voděodolnost svého oděvu

Dostat se sem mezi kopce trvalo ráno sluníčku pěkně dlouho. Když k nám konečně pronikly první paprsky, nemohli jsme se jich nabažit. Ještě nikdy jsme si tak nevážili slunečního svitu. Naše cesta však směřovala strmě vzhůru, takže jsme se záhy zahřáli dostatečně. Je to vlastně moc dobře zařízené: člověk se těší na stoupání do kopce, protože ví, že to je jediný efektivní způsob, jak se zahřát.
Dnešní den, a z velké části i ty následující, byl ve znamení překračování potoků. Tak moc jsme si zvykli na hopsání po kamenech, že nám pak už skoro nešlo jít rovně po normální cestě. Hůlky jsou v tomto případě nedocenitelným pomocníkem. Většinou jsme se s vodními překážkami vypořádali snadno, ale překročit vydatný potok spojující jezera Langevatnet a Nedre Høgvagltjønnen nám dalo zabrat. Michal se v jednom místě odhodlal k odvážnému odrazu od viklajícího kamene, ale byl z naší čtyřčlenné skupiny jediný, takže pak hodnou dobu kráčel sám po opačné straně řeky. A i na místě, které jsme nakonec my tři vybrali jako bezpečné a vhodné, otestoval Šimon nepromokavost svých bot a kalhot. Boty a kalhoty v testu uspěly, ale z rukavic mu kapala ledová jotunheimenská voda. Byla jsem ráda, že se tam nevykoupal celý od hlavy až k patě: ne že bych byla až tak starostlivá sestra, ale rodiče ho s námi pustili jen pod podmínkou, že na něj, svého nezletilého bratra, budu dávat pozor – a kdo by na sebe chtěl snést hněv rodičů? Celá záležitost měla navíc oficiální povahu: byli jsme vybaveni od rodičů podepsaným "consent letter of child traveling abroad", ve kterém jsem byla stanovena jako jeho dozor.

Šimon zde už po osudovém pádu do vody

Jak jsme opět nepřespali v útulně

Po včerejším sobovi jsme i dneska měli tu čest ochutnat to pravé Norsko: začalo sněžit. A to jsme jenom v patnácti stech metrech! Nadšeně jsme chytali první srpnové sněhové vločky na jazyk a stoupali sněhovým polem do kopce k samoobslužné chatě Olavsbu. Tato odbočka na jih je pro nás fakultativním prodloužením trasy, takže fakt, že jsme ji uskutečnili, svědčí o tom, že se pohybujeme uspokojivou rychlostí a máme dost sil. Michal navíc za každou cenu chtěl vidět na vlastní oči, co to znamená "self-service hut".
Již brzy se mohl přesvědčit, že taková self-service chata může být překvapivě obrovská. A byla otevřená, což byl oproti včerejšku dobrý začátek. Nevzdávali jsme se totiž naděje, že nám dnes v noci nebudou cvakat zuby. Vevnitř nás čekal obrovský teplotní šok a taky setkání se čtyřmi norskými turistkami. „Hi,“ ujal se slova Šimon. „Do you pay something to stay here?“ „Of course,“ odvětila jedna ze slečen. „And how much?“ pokračoval v konverzaci náš člen, po hlase stále pln optimismu. „365 NOK,“ informovala ho dívka. „And it’s for how many person?“ nevzdával to naivně. Ale nám už bylo jasné, že ona odpoví: „Well... for one,“ a že my tím pádem půjdem o dům (obrazně řečeno pochopitelně, žádný jiný dům široko daleko nebyl) dál. Chápeme samozřejmě, že taková self-service chata musí z něčeho žít a všechna čest klubu norských turistů, že ji na takovém místě postavil, ale 1 000 Kč za osobu a noc, to je přece jen pro nebohé české studenty nemyslitelná částka.

samoobslužná chata Olavsbu. Za přespání počítejte 350 NOK (= necelých 1000 czk)

Aby bylo naše neštěstí ještě markantnější, dalo se do deště míchaného s kroupami. Naštěstí jsme nechytli žádnou bouřku jako loni na Fagaraši. Po deseti minutách jsme už měli chatu daleko za zády a mokré nohavice. Našli jsme si v tom nečase ale svůj rytmus chůze a potáhli jsme to bahnitou cestou ještě dobře pět kilometrů, abychom se nakonec utábořili na břehu jezera Rauddalsvatnet. Dřív ostatně stejně nebylo místo pro stany. Tábor jsme si zřídili na podivném mechovém podloží, jež ale naštěstí nevypadalo, že by se pod námi mělo propadnout.
Zatímco já a Michal jsme k večeři připravovali polentu pro všechny, z vedlejšího stanu se ozývaly sténavé zvuky dvou lidí, co se snaží přivést zmrzlé prsty zpět k životu, což, jak každý, kdo to zažil, dobře ví, docela bolí. Mimochodem ještě loni na Fagaraši jsem byla zásadně proti, abychom vařili ve stanu – strach, že nám shoří střecha nad hlavou, byl příliš velký. Ale tady v Jotunheimenu jsem pochopila, že to jinak nepůjde, a tak vždycky jeden z nás držel bombu s vařičem, aby se nepřevrhla, a druhý přisypával a míchal suroviny.
Čištění zubů se mění v opravdovou výzvu, ke které se většina naší výpravy neodhodlala. Nebudu ale tak zlá, abych tu někoho bonzovala. Fakt, že už jsme kvůli absenci signálu 48 hodin nemohli informovat domov, že jsme v pořádku, nám působí zvrácenou radost, stejně jako skutečnost, že až na čtyři Norky v chatě jsme dneska vůbec nikoho nepotkali.

jde se vařit snídaně!

Ráno nás přivítalo mystickým mlžným oparem. Máme před sebou dvacet kilometrů na chatu Leirvassbu: civilizace na dosah! Čím dál tím víc kusů oblečení při pochodu věšíme zvenku na krosnu v klamné naději, že uschne. Klesáme podél potoka na západ, kde cesta vytváří ostrý záhyb, takový jako dlouhý meandr. Kluci se shodli, že je přece blbost si zacházet skoro kilometr na jihozápad a pak to okamžitě střelit na severovýchod, když si to můžeme zkrátit přes vřesoviště a keříky. Čas si krátíme černým humorem na téma "kdyby si tu někdo z nás zlomil nohu, musíme ho odtáhnout na cestu, protože na zranění mimo vyznačené trasy se nevztahuje pojištění". Myslela jsem si, že to je nejextrémnější terén toho dne, ale když jsme se napojili na cestu, ukázalo se, že může být i hůř. Jen stěží se dá mluvit o cestě, je to spíš jedna velká bahnitá kaluž. Takže se vracíme k naší obvyklé disciplíně skákání po kamenech. Mineš-li kámen, poutníče, zaplatíš za to nohou až po koleno ponořenou v bahně. Vyzkoušeno na vlastní kůži.

Na té hnědé botě bohužel tak nevynikne, že byla úplně celá v bahně.

Tak co, kudy?

Klesli jsme skoro na 1 000 metrů. Že se dostáváme do příznivějších podmínek k životu, jsme poznali i podle toho, že jsme potkali komára, prvního za náš norský pobyt. Byl však tím mrazem mimořádně zpomalený, a tak nepředstavoval žádné nebezpečí, přesto s ním náš vůdce a hrdina Michal I. Sličný, Inteligentní a Chrabrý svedl nelítostný souboj na život a smrt, který skončil neslavně pro bodavou nestvůru.*

* autorem pasáže začínající slovem "přesto" není pochopitelně nikdo jiný než Michal

Měníme stan za kamennou útulnu ve svahu

Po necelých deseti kilometrech cesty bahnitou strouhou zasazenou v nádherné přírodě jsme došli k přehradě Gravdalsdammen, od níž už k Leirvassbu vede cesta vhodná i pro auto, takže rázem naše chůze dosahuje závratné rychlosti. A co víc, naděje, že se nám splní sen přespat v nějaké té norské útulně, opět plápolá, neboť jen kousek před chatou Leirvassbu je v mapě jedna naznačena. Kráčíme tedy plni očekávání vpřed. Míjíme nádherné jezero Leirvatnet a jakýsi seník ve svahu. Pokračujeme vpřed, když slyšíme Šimona, co se trochu opozdil, ukazovat na seník a volat: „Co děláte? Vždyť to je tady!“ Haha, dobrej vtip, říkám si, ale Michal po konfrontaci naší polohy s mapou musel dát Šimonovi zapravdu. Vskutku: onen kamenný „seník“ se skládal z rozvrzaných dveří, udusané hliněné podlahy, jednoho plochého kamene, nejspíš zamýšleného jako postel, a malých kamen (!). Nemohli jsme se ubránit smíchu. Ještě jsme totiž nevěděli, že nás čeká nejhorší noc vůbec.

Kdo by taky neměl dobrou náladu!

Útulna u Leirvassbu. Ale nespěte tam, ve stanu vám bude líp.

All inclusive! Škoda jen, že dřevo tam nikde není. Zajímá vás srovnání s rumunskými útulnami?

Wafle a wifi aneb jak málo stačí turistovi ke štěstí

Nechali jsme si v našem novém domově krosny a vydali se k chatě Leirvassbu. Jak jsme se k ní přibližovali, neustále jsme kontrolovali displeje našich mobilů, ale realita byla krutá: signál není ani tady. Začínalo to být vážné, protože nedat vědět domů tři dny znamenalo a) smrt našich rodinných příslušníků následkem nervového vypětí; b) rozsáhlé policejní pátrání. Vešli jsme do chaty a okamžitě jsme na obsluhu vyklopili: "Vy tu nemáte signál?!?!"
"Ne,", pravila na to paní, "ale máme wi-fi!"

Byli jsme zachráněni. S klidným srdcem jsme si sundali boty, jak je tu zvykem, objednali si kakao a wafli (v přepočtu za znepokojivých 80 Kč za kakao a 100 Kč za wafli), usadili se v té malebné chaloupce a prostřednictvím chytrých telefonů navázali kontakt s domovinou. Pak už jsme jen nasávali teplo, jedli wafli s malinovým džemem a tvarohem a pozorovali, jak po okenních tabulkách stékají kapky deště. Vnitřek byl vážně nádherně vyzdobený, na dřevěných trámech namalované nápisy, podél zdí rozestavěné police plné knih a všude, kam se vešli, vystavení trolové. Však taky Jotunheimen je podle pověstí jejich domovem (doporučujeme norský amatérský film Lovec trolů, kterým mě Michal spolehlivě vystrašil v autobuse do Jotunheimenu). Při odchodu nás kromě vlastních červených obličejů v zrcadle pobavila tabulka: „If you see sheep that are damaged, please inform!“

Dovedete si představit lepší občerstvení po pěti dnech v přírodě?

Kolik dřeva je potřeba na uvaření špaget?

Cestou zpět k „naší“ útulně jsme si předsevzali, že najdeme nějaké dřevo, abychom si mohli zatopit v těch kamnech. Neptejte se nás, jak se to tam dostalo, ale pár klacků jsme našli. Byl nádherný podvečer. Sluneční paprsky dopadaly na sytě modrou hladinu jezera Leirvatnet, které zrcadlilo okolo stojící hory. Rozvěsili jsme kolem své chajdy navlhlé a mokré věci, lámali dřevo na podpal a filtrovali vodu. Vynalezli jsme unikátní způsob, jak filtrovat, aniž bychom museli zkřehlými prsty mačkat vak plný ledové vody: položit filtrovací vak na kámen, sednout si na něj a k hubici filtru přiložit prázdnou lahev. Studený zadek je snesitelnější než studené prsty.
Během tohoto úžasného večera jsme dostali skvělý nápad, že se v tom průzračném ledovcovém jezeře Leirvatnet vykoupeme. Myslím, že s tím přišel Michal, Šimon se chytil, že půjde taky, a mně bylo jasné, že má osobní hrdost prostě nemůže nejít. První mytí po šesti dnech. První se do vody vnořil Šimon. Klidnou jotunheimenskou krajinu prořízl pronikavý křik a všichni sobi v okruhu sta kilometrů vzali do zaječích. Když jsme tam vlezli i my s Michalem, konstatovali jsme, že voda je studená, ale že náš nezletilý účastník spíš přeháněl, aby tomu dodal na dramatičnosti. Na koupeli v ledovém jezeře je nejlepší, že když člověk vyleze, je mu krásně teplo a skoro se mu nechce oblíkat, i když je nahý a z druhého břehu na něj koukají opozdilí turisté.

Jezero Leirvatnet. Výhled na něj byl největší předností zmiňované útulny.

Šimon už se na ledovou koupel těší...

Zatápění v kamnech byla kapitola sama pro sebe. Asi po půl hodině se Michalovi konečně povedlo zapálit životaschopný oheň, a to už byla polovina pracně nasbíraného dřeva pryč. Další půlhodinu jsme pak hypnotizovali ešus s vodou postavený na kamnech, ale k varu jsme ho tím nepřivedli. Přistoupili jsme tedy ke krajní variantě: strčit ešus přímo do kotle. To zabralo. Za půl hodiny jsme už neměli ani polínko a naše zuby cvakaly s čím dál větší frekvencí, ale měli jsme špagety. A taky jsme v přítmí útulny poprvé využili čelovky, které jsou jinak v Norsku díky dlouhým dnům docela nepotřebné.

Zoufale toužíce po teplé vodě na špagety přistupujeme k brutálnějším metodám ohřevu.

Šimonův červený nos je jasným důkazem, že už před tou hroznou nocí na tom chudák nebyl nejlíp...

Jak už jsem předeslala, noc to byla strašná. Od země šel chlad, skrz kamenné stěny profukovalo. Zlatý stan! Nemohla jsem se dočkat rána. To díky bohu přišlo brzo. Měli jsme totiž budíka už na pět hodin, abychom stihli ujít 15 kilometrů do Spiterstulenu dřív, než začne pršet, jak nás strašila předpověď.

Jak jsme si razili cestu stádem sobů

Budík byl pro nás výjimečně naprostým vysvobozením, vysvobozením ze zoufalé snahy zamhouřit v té šílené zimě oči.* Cesta z Leirvassbu do Spiterstulenu vede celou dobu mírně z kopce, obtížnou ji činí jen již tradiční nutnost skákání přes kameny. V takovém terénu je lepší hůlky sbalit, protože když se o ně člověk opírá a ony sklouznou do díry mezi šutry, není to příjemné, obzvlášť nejsou-li hůlky vaše. Celou cestu nás provází slabý deštík či mrholení, takže jdeme v pláštěnkách jak čtyři trpaslíci. Máme zvláštní pocit, jako bychom opouštěli hory, a přitom se teprv chystáme vystoupat na tu nejvyšší, Galdhøpiggen! (2469 mnm.).

* Zde se mě ani Michal nepokusil napomenout, že přeháním... a to je co říct!

Stádo ovcí nám zpříjemnilo pošmourný den, ale mírou entuziasmu si to ani v nejmenším nezadá s tím, když jsme spatřili stádo sobů. Byla jich spousta a spousta, s úžasnými majestátními parohy, a ani se nebáli, takže jsme prošli vážně velice blízko nich. Opravdové Norsko, zde navíc v koncentrované podobě. Bylo to úžasné, prostě úžasné!

Takhle vzorně mi ještě nikdy žádné ovce nepózovaly.

Selfie je mainstream, my se fotíme na samospoušť.

Óóóó!

Tolik, a tak blízko!

Na videu si je můžete prohlédnout ještě lépe

Přešli jsme po spoustě dřevěných mostů, které jsou asi užitečné v dobách nejintenzivnějšího letního tání, ale nyní byla koryta některých potoků prázdná. Jak jsme se blížili k Spiterstulenu, potkávali jsme pár turistů mířících nahoru. Byli to Norové, což se poznalo podle toho, že když jsme je upozornili, že odpoledne bude hodně pršet, usmáli se, mávli rukou a pokračovali v cestě.

Opět mezi lidmi

Spiterstulen je turistická chata, respektive spíš turistické zařízení sestávající z několika chatiček, a vedle kemp. Nachází se ve výšce 1 085 metrů, takže při výstupu na Galdhøpiggen, pro nějž je Spiterstulen jedním ze dvou výchozích bodů, je třeba nastoupat 1 384 metrů. V okruhu jednoho kilometru (pakliže si dobře pamatuju) je pochopitelně zakázáno stanovat nadivoko, ale my jsme si tentokrát kemp zaplatili rádi: za 80 NOK na osobu (= cca 220 Kč, na Norsko dobrý) jsme tak totiž dostali přístup do sprchy s teplou vodou, do kuchyňky se sporákem (i když kuchyňka není vytápěná) a hlavně do společenské místnosti v turistické chatě. Šimon si na recepci koupil balík mentosek a okamžitě ho do sebe otočil se slovy, že mu to na rýmu a kašel pomáhá nejlíp.

Díky elektrické plotýnce se úroveň našeho kulinářského umění znatelně zvedla a my jsme si na své večeři konečně pochutnali. Venku docela silně pršelo a plechová střecha kuchyňky ten dojem ještě zveličovala. Skrze zamlžená okna se dovnitř žalostně dívalo několik ovcí. Kemp je totiž zároveň jejich pastvou. Po večeři jsme stáli před náročným rozhodnutím: překonat vzdálenost 200 metrů v dešti a přesunout se do zmíněné vytápěné společenské místnosti, nebo se na to vykašlat? Šimon jako nezletilý byl zbaven hlasovacího práva, aby nehrozila rovnost hlasů, a zbytek týmu rozhodl, že se tam přesuneme. Bylo to tam nádherné: pohovky a křesla s potahy jako na zámku, knihovny neméně honosné, o bohatých lustrech ani nemluvě. No a samozřejmě ten výhled z obrovského proskleného okna… V noci nám poprvé, co jsme v Norsku, nebyla zima. V případě Michala, Lukáše a mě to bylo tím, že jsme spali nejníž, co jsme spali – což je dost paradox vzhledem k tomu, že se zítra chystáme na nejvyšší horu Skandinávie – a v případě Šimona tím, že si sebevědomě ustlal přímo v jídelně, což se tak úplně nesmí. Za svou drzost však byl jen pozitivně odměněn: parta Angličanů, když ho večer viděla, jak si roztahuje spacák, diskrétně opustila místnost, a uklízečka, když přišla ráno vytírat, ho chápavě objela smetákem. Díky tomuto odvážnému kroku si ale Šíma relativně vyléčil kašel a rýmu a následující den s námi mohl na Galdhøpiggen.