Forcella Staulanza 1773 → Col de Crepe 1792 → Rifugio Venezia 1946 → Pod sedlem Forcella Val d´Arcia → Stejnou cestou zpět
Navzdory nepříznivé předpovědi se nám ráno po odhrnutí závěsu naskytl výhled na dokonale vymetené nebe, a vůbec panovalo turisticky ideální počasí. Nejásali jsme však předčasně, protože o Dolomitech je prý známo, že odpoledne se počasí velmi rychle kazí a hrozí deštěm.
Posnídali jsme a vyrazili serpentinami nahoru směrem na Passo Staulanza, pět kilometrů vzdálené od Pécolu, kde jsme nechali auto, vyfotili zlatého retrívra na verandě a vyrazili po trase číslo 472 směrem na Rifugio Venezia. Hned jsme pochopili, že návštěva Dolomit hned zpočátku prázdnin přináší určitě pár výhod, ale i dost nevýhod. Tím, že tady panuje prakticky ještě jaro, jsou cesty zablácené a nad 2 500 metrů nad mořem dokonce i zasněžené. Budeme si asi muset koupit v obchodě kartáč. Tím však nechci nikoho odradit, bláto nám cestu nijak neznepříjemnilo. Stoupali jsme tedy lesem, vlevo minuli odbočku také na Rifugio Venezia, tedy tu, po které jsme měli v plánu se z okruhu vrátit, a pak necelou hodinku stoupali na první větší louku, odkud můžou nadšení archeologové podniknout odbočku k otisku dinosauří stopy. Vědomi si dlouhé túry před námi jsme ji nepodnikli. Cesta byla nyní velmi pohodlná, vedla prakticky rovně, však převýšení mezi sedlem Staulanza a chatou Venezia je zhruba dvě stě metrů. Po levé straně se vzhůru stále upíná masiv Monte Pelmo, nalevo s vrcholkem Pelmetto, napravo Spalla Est, i když nemůžu zaručit, co z toho jsme viděli a co ne. Rozhodně je to ale monumentální pohled, navíc když po skále padá dolů několik pramenů vody, nejspíš z tajícího sněhu. Před námi byl krátký a bezproblémový úsek po zmrzlém sněhu, pod nějž právě jeden takový pramen mizel. Nedalo nám to, abychom ho nešli prozkoumat blíž. Sníh, po kterém jsme šli, byl vlastně dutý a vytvářel tak jeskyni, jímž protékal potok. Představa, jak ta masa sněhu naráz povolí, je dost strašidelná.
Navzdory nepříznivé předpovědi se nám ráno po odhrnutí závěsu naskytl výhled na dokonale vymetené nebe, a vůbec panovalo turisticky ideální počasí. Nejásali jsme však předčasně, protože o Dolomitech je prý známo, že odpoledne se počasí velmi rychle kazí a hrozí deštěm.
Posnídali jsme a vyrazili serpentinami nahoru směrem na Passo Staulanza, pět kilometrů vzdálené od Pécolu, kde jsme nechali auto, vyfotili zlatého retrívra na verandě a vyrazili po trase číslo 472 směrem na Rifugio Venezia. Hned jsme pochopili, že návštěva Dolomit hned zpočátku prázdnin přináší určitě pár výhod, ale i dost nevýhod. Tím, že tady panuje prakticky ještě jaro, jsou cesty zablácené a nad 2 500 metrů nad mořem dokonce i zasněžené. Budeme si asi muset koupit v obchodě kartáč. Tím však nechci nikoho odradit, bláto nám cestu nijak neznepříjemnilo. Stoupali jsme tedy lesem, vlevo minuli odbočku také na Rifugio Venezia, tedy tu, po které jsme měli v plánu se z okruhu vrátit, a pak necelou hodinku stoupali na první větší louku, odkud můžou nadšení archeologové podniknout odbočku k otisku dinosauří stopy. Vědomi si dlouhé túry před námi jsme ji nepodnikli. Cesta byla nyní velmi pohodlná, vedla prakticky rovně, však převýšení mezi sedlem Staulanza a chatou Venezia je zhruba dvě stě metrů. Po levé straně se vzhůru stále upíná masiv Monte Pelmo, nalevo s vrcholkem Pelmetto, napravo Spalla Est, i když nemůžu zaručit, co z toho jsme viděli a co ne. Rozhodně je to ale monumentální pohled, navíc když po skále padá dolů několik pramenů vody, nejspíš z tajícího sněhu. Před námi byl krátký a bezproblémový úsek po zmrzlém sněhu, pod nějž právě jeden takový pramen mizel. Nedalo nám to, abychom ho nešli prozkoumat blíž. Sníh, po kterém jsme šli, byl vlastně dutý a vytvářel tak jeskyni, jímž protékal potok. Představa, jak ta masa sněhu naráz povolí, je dost strašidelná.
Cesta kosodřevinou, pár menších horských luk, úchvatné výhledy na zasněžené vrcholky hor (či spíše skal?). a za dvě a půl hodiny pochodu pohodovou chůzí od sedla Staulanza jsme byli u malé chatky Rifugio Venezia, nejstarší chaty v Dolomitech, z roku 1892.
Občerstvili jsme se a započali ryzí vysokohorský výšlap k sedlu Val d´Arcia. Nejprv kousek kosodřevinou, minuli jsme odbočku na Monte Pelmo, následovalo dlouhé suťovisko. Stále bez problémů, ale potkáváme dva borce, oba bez batohu, jeden dokonce i bez trika, kteří nám lámanou angličtinou sdělují "it´s difficult, snow, but possible". Šli jsme neohroženě dál. U prvního sněhu, vedoucího do menšího sedla, jsme jásali, že jsme to neotočili, pak absolvovali celkem v pohodě dva krátké řetězové úseky, jenže pak se nám neúprosně postavila do cesty roční doba a počasí a náš výlet utly. Před námi bylo asi deset metrů čerstvého sněhu. Nebezpečí, že se jeho část s námi sveze a zastaví se až v údolí, shledal vůdce výpravy příliš velikým, takže jsme se vrátili.
Na stejném místě jako předtím dva borce jsme teď potkali osamělou turistku. Varovali jsme ji, ale ona šla s úsměvem dál. Déjà vu? Druhá zastávka u Rifugio Venezia, tentokrát na jablka a koupený ovocný koláč (ten výběr tam je úžasný, vůbec to tam je skvělé, panini, sendviče, pohlednice, razítka…). Celou tu dobu jsme sledovali suťový svah, ale ona odvážná turistka se nevracela. Samozřejmě nás to trošku zamrzelo, nicméně pokud přehup přežila, přejeme jí to. Budiž to zprávou pro ty zdatnější – jde to.
Cesta dolů byla poměrně rychlá, což bylo možná dáno i tím, že se nad námi pomalu stahovala mračna a vypadalo to na déšť. Ve tři čtvrtě na pět jsme se octli znovu u auta, oklepali bahno a vyjeli domů. Cestou jsme se stavili v malém marketu, který měl otevřeno překvapivě i v neděli odpoledne. V apartmánu jsme shledali, že má málo zásuvek (apoň pro naše potřeby) a že máme hlad. První problém jsme vyřešili aspoň dočasně odpojením varné konvice, druhým pravými italskými spaghetti s boloňskou omáčkou.
Dnes jsme zjistili mimo jiné to, že na různých mapách jsou různé trasy, na některých některé nejsou, nicméně značení na samotné cestě je poměrně dostačující. Zatím jsme nadmíru spokojeni.
Cesta dolů byla poměrně rychlá, což bylo možná dáno i tím, že se nad námi pomalu stahovala mračna a vypadalo to na déšť. Ve tři čtvrtě na pět jsme se octli znovu u auta, oklepali bahno a vyjeli domů. Cestou jsme se stavili v malém marketu, který měl otevřeno překvapivě i v neděli odpoledne. V apartmánu jsme shledali, že má málo zásuvek (apoň pro naše potřeby) a že máme hlad. První problém jsme vyřešili aspoň dočasně odpojením varné konvice, druhým pravými italskými spaghetti s boloňskou omáčkou.
Dnes jsme zjistili mimo jiné to, že na různých mapách jsou různé trasy, na některých některé nejsou, nicméně značení na samotné cestě je poměrně dostačující. Zatím jsme nadmíru spokojeni.
Komentáře
Okomentovat