Passo Giau 2236 → RifugioAverau 2413 → Slepá odbočka k Rifugio Nuvolau 2575 → Cinque Torri → Rifugio Cinque Torri 2137 → Passo Giau
Na dnešek jsme si naplánovali okruh z Passo Giau kolem skalního útvaru Cinque Torri, tedy pět věží. Počítali jsme to, je tam opravdu pět monumentálních skalních výčnělků, vypadajících jako zuby. Cesta z Pécolu na sedlo Giau byla dlouhá, asi 40 minut, a navíc poměrně náročná, neboť silnice se vine do kopce šílenými serpentinami, kdy je někdy málem třeba zastavit a jít se podívat za zatáčku, zda něco nejede. Naštěstí celou cestu je čím se kochat, pod vámi se rozkládá nádherné údolí, na svazích kopců dřevěné salaše a seníky, pasoucí se krávy… Jen chudák řidič z toho moc nemá. Ze sedla Giau jsme vyšli v 9:05. Přestože nám znalci před odjezdem do Dolomit tvrdili, že zde se na túry vychází časně, byli jsme tam skoro sami. Před námi se jako opravdová výzva tyčila skála Nuvolau s rifugio na vrcholu, na kterou vede zespoda od sedla nějaká jednodušší ferrata, dál pak k Rifugio Averau normální cesta pro pěší. My jsme se k Rifugio Averau vydali po pěší trase 452.
Stoupali jsme po úbočí hory, pěšinkou mezi spadanými balvami, sem tam přešli po sněhu, až se cesta napojila na zleva příchozí štěrkovou od Rifugio Fedare, odkud vede i zimní vlek. Šlapali jsme vzhůru a nechápavě kroutili hlavou nad tím, jak tady proboha mohlo projet auto. Potkali jsme slušnou řádku svišťů, avšak nepříliš fotogenických.
V chatě jsme se napili a před chatou otevřeli plechovou krabici s domácími sušenkami, jejíž víčko se odporoučelo někam dolů ze svahu. Taťka se pro něj nanejvýš odvážně vydal, maje u toho publikum tří Italek. Když se za chvíli vrátil živ i s víčkem, sklidil potlesk. Pomalu se nahoru začínali hrnout lidé, včetně dvou ferratistů se psem, který měl karabinu připnutou na obojku. Neuvěřitelné.
Sešli jsme zpět k Rifugio Averau a pokračovali lehkým sestupem k Cinque Torri, kde jsme se zdrželi mnohem déle, než bylo v plánu. Odbočili jsme totiž z hlavní cesty podívat se ke skalám blíž. Hned pod nimi nás ale překvapil jakýsi skanzen, restaurovaný vojenský tábor z první světové války, protože právě tady se vedlo mnoho krvavých bojů. Viděli jsme zákopy, děla, obydlí, přečetli si v angličtině popisky ohledně telefonního spojení a tvrdého života vojáků v horách.
Pak jsme chtěli obejít Cinque Torri, což ale nešlo, tak jsme se aspoň prošli do jejího středu a chvíli pozorovali horolezce, kterak se houpou na laně a drápu se nahoru. Na menší věžičce dokonce trénoval nějaký dětský horolezecký kroužek.
Na dnešek jsme si naplánovali okruh z Passo Giau kolem skalního útvaru Cinque Torri, tedy pět věží. Počítali jsme to, je tam opravdu pět monumentálních skalních výčnělků, vypadajících jako zuby. Cesta z Pécolu na sedlo Giau byla dlouhá, asi 40 minut, a navíc poměrně náročná, neboť silnice se vine do kopce šílenými serpentinami, kdy je někdy málem třeba zastavit a jít se podívat za zatáčku, zda něco nejede. Naštěstí celou cestu je čím se kochat, pod vámi se rozkládá nádherné údolí, na svazích kopců dřevěné salaše a seníky, pasoucí se krávy… Jen chudák řidič z toho moc nemá. Ze sedla Giau jsme vyšli v 9:05. Přestože nám znalci před odjezdem do Dolomit tvrdili, že zde se na túry vychází časně, byli jsme tam skoro sami. Před námi se jako opravdová výzva tyčila skála Nuvolau s rifugio na vrcholu, na kterou vede zespoda od sedla nějaká jednodušší ferrata, dál pak k Rifugio Averau normální cesta pro pěší. My jsme se k Rifugio Averau vydali po pěší trase 452.
Stoupali jsme po úbočí hory, pěšinkou mezi spadanými balvami, sem tam přešli po sněhu, až se cesta napojila na zleva příchozí štěrkovou od Rifugio Fedare, odkud vede i zimní vlek. Šlapali jsme vzhůru a nechápavě kroutili hlavou nad tím, jak tady proboha mohlo projet auto. Potkali jsme slušnou řádku svišťů, avšak nepříliš fotogenických.
Za hodinu a něco málo jsme došli k chatě Rifugio Averau. Vlevo od nás se tyčil stejnojmenný kopec a vpravo ležel na zápraží chaty nádherný německý ovčák. Nahlédli jsme dovnitř - pěkná, ale trošku moc moderně vybavená chata pro lyžaře (na sedlo ústí hned dva vleky a o kus dál jsou další) - a rozhodli se podniknout odbočku na Rifugio Nuvolau. Těch 160 metrů nahoru po kamenité, ale bezpečné cestě, jsme zvládli asi za 45 minut. Zespodu vypadala chata skoro nezdolatelně, ale nebylo to vůbec tak hrozné. Nahoře nás čekaly parádní výhledy na všechny světové strany, nádherná chata s horským interiérem a moc milá, i když anglicky nemluvící obsluha. (Když tady někomu nabídnete k rozhovoru francouzštinu, protočí se mu panenky a zděšeně vykřikne.) Před chatou se nachází malá bronzová socha s tabulkou, kterou jsme doma přeložili, přestože nemluvíce italsky, jako: "Dílo sochaře N. Sammatina darované Riccardu dalla Favera v upomínku na jeho 800-tý výstup na Nuvolau. Ne únava…ale radost"
Sešli jsme zpět k Rifugio Averau a pokračovali lehkým sestupem k Cinque Torri, kde jsme se zdrželi mnohem déle, než bylo v plánu. Odbočili jsme totiž z hlavní cesty podívat se ke skalám blíž. Hned pod nimi nás ale překvapil jakýsi skanzen, restaurovaný vojenský tábor z první světové války, protože právě tady se vedlo mnoho krvavých bojů. Viděli jsme zákopy, děla, obydlí, přečetli si v angličtině popisky ohledně telefonního spojení a tvrdého života vojáků v horách.
Pak jsme chtěli obejít Cinque Torri, což ale nešlo, tak jsme se aspoň prošli do jejího středu a chvíli pozorovali horolezce, kterak se houpou na laně a drápu se nahoru. Na menší věžičce dokonce trénoval nějaký dětský horolezecký kroužek.
Od skal jsme se vydali k chatě Rifugio Cinque Torri a odtud po trase číslo 443 zpět na Passo Giau. Přestože výškový rozdíl mezi chatou a sedlem je sotva sto metrů, je nezbytné nastoupat mnohem víc - cesta totiž vede několika roklinami. Nejprve strmý sestup po dřevěnými kládami zpevněné cestě, potom ve stejném duchu výšlap nahoru, a to několikrát dokola. Stojí to ale za to, můžete se tak kochat divokou přírodou, strmými skalami tyčícími se přímo nad hlavou a horskými potůčky z tajících sněhů. Nad námi se stahovala mračna, chvílemi to vypadalo na déšť, ale nakonec se počasí smilovalo. Za hodinu a dvacet minut pochodu od Rifugio Cinque Torri se před námi objevilo Passo Giau, tentokrát už plné aut, motorkářů a autobusů. Převlékli jsme zpocená trika a boty a vyjeli domů. Snažili jsme se cestou nakoupit, ale polední pauza tu trvá až do čtyř, takže jsme museli čekat.
Komentáře
Okomentovat