Alleghe → lanovkou na Col dei Baldi (s přestupem na Piani di Pezze) → Forcella di Alleghe → Rifugio Coldai → Lago Coldai → Rifugio Tissi → Casera Ciesamata → Alleghe
Moc pěkný okruh s využitím lanovek, jen konečný sestup trvá déle, než byste si mohli myslet, a po dvou hodinách již začne značně unavovat.
Ráno jsme trošku zaspali a vstali až po osmé. Po včerejší túře se dobře (a hlavně tvrdě) spalo. Z domů ze Zoldo Alto jsme tedy vyjeli až 9:45 a do 25 kilometrů vzdálené cílové stanice Alleghe dojeli za půl hodiny. Alleghe leží podstatně níž, takže ze Selva di Cadore jsme zase museli zdolat tisíce krkolomných zatáček, naštěstí jsme však nepotkali žádný autobus. Zaparkovali jsme na konci Alleghe hned pod lanovkou a koupili si za 8 euro pro dospělého jednosměrný lístek až nahoru na Col dei Baldi, s přestupem na Piani di Pezze. Lanovku jsme měli skoro jen pro sebe, kabinky jezdily prázdné, div, že byly vůbec v provozu.
Vydrápali jsme se do dalšího kopce, obešli chatu a pokračovali dál, k jezeru Coldai po 560. To se před námi doslova náhle zjevilo, když jsme se vyhoupli na kopec, a bylo to jedno z těch zjevení, které přinutí člověka popadajícího dech na chvíli zůstat bez hnutí stát a jen se dívat. Průzračně modrá voda, u břehů nazelenalá, pokrytá tajícími ledovými krami, nad hlavou kroužící ptáci… Bylo právě 12:20, takže od Col dei Baldi to trvalo přesně hodinu. Zdrželi jsme se nad jezerem u sendvičů se šunkou a sýrem celou tři čtvrtě hodinu. Dost času zabralo i nastavit samospoušť a zvěčnit naši maličkost, protože zrovna kolem nikdo nešel, i když na břehu jezera sedělo turistů dost.
Chata stojí hned pod vrcholem Cima di Col Reán (2281), na kterém se tyčí vysoký kovový kříž a italská vlajka. Když jsem vylezla nahoru, na kraji kopce, pod nímž je kilometr dlouhý sráz až k jezeru Alleghe, seděl sympatický Holanďan, klátil nohama nad propastí, vesele zdravil a na mou otázku odpovídal, že se prý nebojí. Chápavě jsem kývala hlavou a po čtyřech se plazila k okraji podívat se dolů. Letmý pohled stačil.
Zahájili jsme sestup do Alleghe. V krátkosti jsme si spočetli, že 2281 minus 978 (nadmořská výška Alleghe) pro nás znamená 1303 metrů sestupu. Ou… Nebylo to vůbec technicky náročné, pouze asi na třech místech bylo ku pomoci natlučeno ocelové lano, jenže sestup byl tak dlouhý a tak strmý, že kolena, stehenní svaly a vůbec celé nohy se brzo začaly ozývat. Nejprve jsme šli po louce, potom střemhlav padali do nějaké rokle a nejdelší část vedla lesem po spadaném listí. Rozebírali jsme světovou kinematografii a spoustu jiných témat, abychom nemuseli myslet na to, kolik výškových metrů ještě zbývá. Po 1:10 sestupu jsme dorazili na palouček ve výšce 1651, kde stojí Casera de Ciesamata (někdy Casamatta), chata nějakého horolezeckého klubu, a taky bivacco, útulna pro zbloudilé turisty. Člověk je od přírody zvědavý, my obzvlášť, takže jsme do bivaku vlezli a celý ho prolezli. Dvě místnosti se spoustou postelí, kamna, spižírna se špagetama, nutellou a spoustou jiných věcí, svíčky, zápalky, prostě všechno potřebné k přežití.
Moc pěkný okruh s využitím lanovek, jen konečný sestup trvá déle, než byste si mohli myslet, a po dvou hodinách již začne značně unavovat.
Ráno jsme trošku zaspali a vstali až po osmé. Po včerejší túře se dobře (a hlavně tvrdě) spalo. Z domů ze Zoldo Alto jsme tedy vyjeli až 9:45 a do 25 kilometrů vzdálené cílové stanice Alleghe dojeli za půl hodiny. Alleghe leží podstatně níž, takže ze Selva di Cadore jsme zase museli zdolat tisíce krkolomných zatáček, naštěstí jsme však nepotkali žádný autobus. Zaparkovali jsme na konci Alleghe hned pod lanovkou a koupili si za 8 euro pro dospělého jednosměrný lístek až nahoru na Col dei Baldi, s přestupem na Piani di Pezze. Lanovku jsme měli skoro jen pro sebe, kabinky jezdily prázdné, div, že byly vůbec v provozu.
Když už jsme vyrazili tak pozdě, ztratili jsme ještě minutu na Baldi u nanuku a na túru jsme vyrazili v brzký čas 11h 20 minut. Nejprve po štěrkové silnici, pak jsme se napojili na zleva příchozí trasu číslo 561 a po ní se drápali poměrně strmým svahem nahoru. Výstup jsme si možná místy ztížili využíváním "zkratek", kterými byl svah úplně protkán. Někoho zkrátka nebaví klikatit se pomalu do kopce… Ze sedla Forcella di Alleghe jsme pokračovali do výše položeného nejmenovaného, kde byla horní stanice malé lanovky, která vozí asi zejména lahve s plynem. Byly odsud nádherné rozhledy na Zoldo Alto, kemp Palafavera, masiv Pelmo (ten nás provázel vlastně skoro pořád) a hlavně na výstup, který nás ještě čekal, k chatě Rifugio Coldai po 556.
Vydrápali jsme se do dalšího kopce, obešli chatu a pokračovali dál, k jezeru Coldai po 560. To se před námi doslova náhle zjevilo, když jsme se vyhoupli na kopec, a bylo to jedno z těch zjevení, které přinutí člověka popadajícího dech na chvíli zůstat bez hnutí stát a jen se dívat. Průzračně modrá voda, u břehů nazelenalá, pokrytá tajícími ledovými krami, nad hlavou kroužící ptáci… Bylo právě 12:20, takže od Col dei Baldi to trvalo přesně hodinu. Zdrželi jsme se nad jezerem u sendvičů se šunkou a sýrem celou tři čtvrtě hodinu. Dost času zabralo i nastavit samospoušť a zvěčnit naši maličkost, protože zrovna kolem nikdo nešel, i když na břehu jezera sedělo turistů dost.
Od jezera jsme pokračovali k chatě Rifugio Tissi. Cesta vede po západní straně masivu Civetty (kterou jednou taky určitě zdoláme, až natrénujem), takže se sem skoro nedostane sluneční svit. V důsledku toho jsme si i v červenci nabrali sníh do bot, a to ne jednou. Někdy byl sníh vkuse i padseát metrů! Ale vždycky pěkně ušlapaný, takže cesta byla zřetelná a nebořili jsme se. Mírně jsme klesali, pak chvíli stoupali, následoval doslovný sešup po suťovo-sněhovém svahu, kdy jsme měli co dělat, abychom nezabrzdili až o skupinku Holanďanů kus pod námi, potom mírné bloudění po louce, kde se cesta ztrácela po sněhem, a nakonec výšlap nahoru, strmě nahoru. Byli jsme na rozcestí, kde doleva vedla cesta "Per Esperti" na Civettu, rovně pokračovala 560 a my jsme odbočovali doprava, zase do kopce, ale poměrně krátkého, po 563 k Rifugio Attilio Tissi. Chata v nadmořeské výšce, na níž se různé zdroje ne a ne dohodnout (vyberte si: 2250, 2260, 2262), tu stojí od roku 1963 a pojmenována byla na počest patriota a horolezce Attilia Tissi, který tragicky zemřel na Tre Cime v roce 1959. Je moc pěkně vybavená, s milou obsluhou, koláčem a štrúdlem. Cesta sem nám od jezera trvala hodinu a 40 minut, ale hodně jsme stavěli, fotili se na sněhu (ono to člověku nedá…) a podobné věci, které bychom si v případě nutnosti i odpustili.
Chata stojí hned pod vrcholem Cima di Col Reán (2281), na kterém se tyčí vysoký kovový kříž a italská vlajka. Když jsem vylezla nahoru, na kraji kopce, pod nímž je kilometr dlouhý sráz až k jezeru Alleghe, seděl sympatický Holanďan, klátil nohama nad propastí, vesele zdravil a na mou otázku odpovídal, že se prý nebojí. Chápavě jsem kývala hlavou a po čtyřech se plazila k okraji podívat se dolů. Letmý pohled stačil.
Zahájili jsme sestup do Alleghe. V krátkosti jsme si spočetli, že 2281 minus 978 (nadmořská výška Alleghe) pro nás znamená 1303 metrů sestupu. Ou… Nebylo to vůbec technicky náročné, pouze asi na třech místech bylo ku pomoci natlučeno ocelové lano, jenže sestup byl tak dlouhý a tak strmý, že kolena, stehenní svaly a vůbec celé nohy se brzo začaly ozývat. Nejprve jsme šli po louce, potom střemhlav padali do nějaké rokle a nejdelší část vedla lesem po spadaném listí. Rozebírali jsme světovou kinematografii a spoustu jiných témat, abychom nemuseli myslet na to, kolik výškových metrů ještě zbývá. Po 1:10 sestupu jsme dorazili na palouček ve výšce 1651, kde stojí Casera de Ciesamata (někdy Casamatta), chata nějakého horolezeckého klubu, a taky bivacco, útulna pro zbloudilé turisty. Člověk je od přírody zvědavý, my obzvlášť, takže jsme do bivaku vlezli a celý ho prolezli. Dvě místnosti se spoustou postelí, kamna, spižírna se špagetama, nutellou a spoustou jiných věcí, svíčky, zápalky, prostě všechno potřebné k přežití.
Nicméně bylo už pět hodin a opět to vypadalo na déšť, takže jsme si pospíšili dolů. Dospěli jsme k závěru, že skočit z vrchu s padákem by bylo rychlejší a že tudy asi už nikdy nebudeme chtít jít. Všichni jsme se doslova chechtali únavou.
K nadmořské výšce jezera Alleghe jsme slavnostně dorazili v 18:10, tedy po dvou a půl hodinách sestupu. Na cestu ke kilometr vzdálenému autu nám mírné krápalo. Urychleně jsme vzali útokem místní supermarket, doplnili tekutiny a zakoupili něco k večeři. Vypadalo to jako mražená zelenina, ale věci jsou často jiné, než se zdají. Ve skutečnosti to už bylo obalené v nějaké strouhance, takže v hrnci se nám to uvařit nepovedlo. Málem to už vypadalo, že budeme na suchých bramborách, ale při troše dobré vůle a pár nouzových surovinách jsme nezůstali o hladu.
K nadmořské výšce jezera Alleghe jsme slavnostně dorazili v 18:10, tedy po dvou a půl hodinách sestupu. Na cestu ke kilometr vzdálenému autu nám mírné krápalo. Urychleně jsme vzali útokem místní supermarket, doplnili tekutiny a zakoupili něco k večeři. Vypadalo to jako mražená zelenina, ale věci jsou často jiné, než se zdají. Ve skutečnosti to už bylo obalené v nějaké strouhance, takže v hrnci se nám to uvařit nepovedlo. Málem to už vypadalo, že budeme na suchých bramborách, ale při troše dobré vůle a pár nouzových surovinách jsme nezůstali o hladu.
Komentáře
Okomentovat