Parkoviště za Passo Staulanza (směrem ze Zoldo Alto) → Malga Fiorentina → Rifugio Cittá di Fiume → po 472 zpět k autu
Předešlé tři dny našeho stárnoucího vůdce výpravy skolily a proto vyhlásil odpočinkový den. Docela se i trefil, protože počasí vypadalo zatím nejhůře za poslední tři dny. První ze čtyř dnešních krátkých túr vedla do nedalekého sportovního obchodu, protože táta nepovažoval za vhodné, aby brácha reprezentoval naši zemi v kalhotech s dírou na zadní části (nejspíš následek včerejší krátké "ferraty"). Lov úspěšný.
Druhý, tentokrát opravdovější výlet, vedl k jedné z blízkých chat, Rifugio Cittá di Fiume. Autem jsme se přehoupli přes Passo Staulanza a pak zaparkovali na poměrně velkém parkovišti ve výšce 1663. Vystoupili jsme z auta a i přes mírné mrholení vyrazili po štěrkové široké cestě k našemu cíli. Hned od začátku nás provázel cinkot kravských zvonců, ozývající se tu zpoza stromu, tu za kamenem. Minuli jsme vlevo stojící farmu Malga Fiorentina, les začínal řídnout a my jsme teď stoupali více méně loukou. Krávy se pásly nad námi i pod námi, libovolně křižovaly cestu, valily na nás ze svahu kameny, a to vše s takovým roztomile flegmatickým výrazem. Hlavou však většinou uhýbaly těsně poté, než jsem na foťáku nastavila správný čas, a těsně před tím, než jsem stiskla spoušť.
Za čtyřicet minut chůze jsme došli na Cittá di Fiume ve výšce 1918 metrů nad mořem. Moc pěkné místo, uprostřed louky, všude zelená tráva, pasoucí se krávy a pár jehličnatých stromů.
Dovnitř do chaty jsme jen nahlédli a po trase 472 se vydali zpět k autu. Po levé straně jsme měli suťový svah Monte Pelma a kráčeli jsme kosodřevinou. V úrovni, kdy jsme pod sebou už viděli parkoviště (a opět začínalo pršet), vedla dolů zkratka, kterou jsme využili. Sotva jsme vyjeli, spustil se poměrně silný déšť.
K obědu jsme měli polévku minestrone ze sáčku, do které jsme ovšem přidali vlastní mrkev, petržel, celer, těstoviny, slaninu a brokolici. Dobrá polévka ze sáčku to byla… Třetí túra byla do obchodu. Nemyslete si, že když odpoledne obchod otevírá ve čtyři, tak o půl páté seženete pečivo. Shlédli jsme film "Ať žije život" od francouzského režiséra Claude Lelouche a hráli jsme mariáš. Večer jsme se rozhodli pro kulinářský zážitek a vyrazili do pár metrů vzdálené pizzerie Deny. Vzali jsme s sebou italskou konverzaci, takže jaké bylo naše zklamání, když nám donesli jídelní lístek v angličtině! Obrovský problém měli i s tím, že jsem chtěla teplý čaj, ale nakonec něco našli. Pizza však byla moc dobrá, dělaná v opravdové kamenné peci (měli jsme stůl s výhledem do kuchyně). Divné bylo pouze to, že jsme v celé restauraci byli až na jednoho Itala sami…asi ještě není sezóna. Cestou zpátky pršet přestalo, z hor stoupala pára a vše bylo zahaleno do jemného mlžného oparu. Opravdové kouzlo okamžiku.
Předešlé tři dny našeho stárnoucího vůdce výpravy skolily a proto vyhlásil odpočinkový den. Docela se i trefil, protože počasí vypadalo zatím nejhůře za poslední tři dny. První ze čtyř dnešních krátkých túr vedla do nedalekého sportovního obchodu, protože táta nepovažoval za vhodné, aby brácha reprezentoval naši zemi v kalhotech s dírou na zadní části (nejspíš následek včerejší krátké "ferraty"). Lov úspěšný.
Druhý, tentokrát opravdovější výlet, vedl k jedné z blízkých chat, Rifugio Cittá di Fiume. Autem jsme se přehoupli přes Passo Staulanza a pak zaparkovali na poměrně velkém parkovišti ve výšce 1663. Vystoupili jsme z auta a i přes mírné mrholení vyrazili po štěrkové široké cestě k našemu cíli. Hned od začátku nás provázel cinkot kravských zvonců, ozývající se tu zpoza stromu, tu za kamenem. Minuli jsme vlevo stojící farmu Malga Fiorentina, les začínal řídnout a my jsme teď stoupali více méně loukou. Krávy se pásly nad námi i pod námi, libovolně křižovaly cestu, valily na nás ze svahu kameny, a to vše s takovým roztomile flegmatickým výrazem. Hlavou však většinou uhýbaly těsně poté, než jsem na foťáku nastavila správný čas, a těsně před tím, než jsem stiskla spoušť.
Za čtyřicet minut chůze jsme došli na Cittá di Fiume ve výšce 1918 metrů nad mořem. Moc pěkné místo, uprostřed louky, všude zelená tráva, pasoucí se krávy a pár jehličnatých stromů.
Dovnitř do chaty jsme jen nahlédli a po trase 472 se vydali zpět k autu. Po levé straně jsme měli suťový svah Monte Pelma a kráčeli jsme kosodřevinou. V úrovni, kdy jsme pod sebou už viděli parkoviště (a opět začínalo pršet), vedla dolů zkratka, kterou jsme využili. Sotva jsme vyjeli, spustil se poměrně silný déšť.
K obědu jsme měli polévku minestrone ze sáčku, do které jsme ovšem přidali vlastní mrkev, petržel, celer, těstoviny, slaninu a brokolici. Dobrá polévka ze sáčku to byla… Třetí túra byla do obchodu. Nemyslete si, že když odpoledne obchod otevírá ve čtyři, tak o půl páté seženete pečivo. Shlédli jsme film "Ať žije život" od francouzského režiséra Claude Lelouche a hráli jsme mariáš. Večer jsme se rozhodli pro kulinářský zážitek a vyrazili do pár metrů vzdálené pizzerie Deny. Vzali jsme s sebou italskou konverzaci, takže jaké bylo naše zklamání, když nám donesli jídelní lístek v angličtině! Obrovský problém měli i s tím, že jsem chtěla teplý čaj, ale nakonec něco našli. Pizza však byla moc dobrá, dělaná v opravdové kamenné peci (měli jsme stůl s výhledem do kuchyně). Divné bylo pouze to, že jsme v celé restauraci byli až na jednoho Itala sami…asi ještě není sezóna. Cestou zpátky pršet přestalo, z hor stoupala pára a vše bylo zahaleno do jemného mlžného oparu. Opravdové kouzlo okamžiku.
Komentáře
Okomentovat