Na dnešní den jsou pro všechny účastníky týdnu v táboře naplánovány rafty na ledovcové řece Möll, která protéká přímo naším táborem a pramení na nejvyšší hoře Rakouska, Grossglockneru. Protože nás je hodně, byli jsme rozděleni na dvě skupiny s tím, že my jsme byli v té odpolední. Volné dopoledne jsme se rozhodli strávit na Kreuzecku, kam vede Kreuzeckbahn, něco mezi vláčkem, lanovkou a pouťovou atrakcí. Lanovka jezdí každou půlhodinu - v celou a o půl. Trošku problém tady v Rakousku asi bude, že nemáme mapu, takže jsme u spodní stanice lanovky pobrali pár letáčků; jeden z nich obsahoval poměrně zmatenou mapu s naznačenými asi šesti okruhy různé délky. Vybrali jsme si ten nejkratší.
Hned u horní stanice lanovky je kromě ohrady s lamami i velká vodní nádrž, Rakušani mají dole vybudovanou přečerpávací elektrárnu. Vydali jsme se po značce s číslem jedna pohodlnou cestou nejdřív do kopce lesem, až jsme došli na louku k Mernikalm Wegweiser, horské salaši. Chvíli jsme odpočívali a teď už více méně po rovině šli dál až k větší osadě chat, Mühldorfer Alm, kam vedla i štěrková silnice. Cesta to rozhodně nebyla snadná, museli jsme čelit několika stádům krav, které s ledovým klidem stály uprostřed cesty a odmítaly uhnout. Ba naopak, když jsme je chtěli obejít, vyzývavě se na nás dívaly a nesouhlasně bučely.
Na rozcestí jsme chvíli stáli a přeli se, kudy dál, až jsme se shodli na tom, že šipka ukazuje dolů po té štěrkové cestě. Teď už žádné krávy, jen spousta trsů nezralých borůvek. Celý okruh trval asi hodinu a půl a rozhodně stojí za projití, pokud máte málo času. Z louky od Mernikalm jsou nádherné rozhledy na údolí. Dokonce jsme identifikovali i naši chatu v kolbnitzském kempu.
Na rozcestí jsme chvíli stáli a přeli se, kudy dál, až jsme se shodli na tom, že šipka ukazuje dolů po té štěrkové cestě. Teď už žádné krávy, jen spousta trsů nezralých borůvek. Celý okruh trval asi hodinu a půl a rozhodně stojí za projití, pokud máte málo času. Z louky od Mernikalm jsou nádherné rozhledy na údolí. Dokonce jsme identifikovali i naši chatu v kolbnitzském kempu.
Konečně rafty! Postavili nás, asi 16 lidí, mezi věšáky s neopreny, šusťákovkami, botami, helmami a vestami a řekli, ať si vybereme své velikosti. Boj na život a na smrt. Zabalili jsme si věci do speciálních pytlů, na sebe si vzali akorát plavky, triko pod neopren a něco na pití a vyjeli auty proti proudu řeky, neboť máme v plánu sjet asi 17 kilometrů a skončit v táboře. Měli jsme dva rafty, na každém jeden instruktor, guide nebo jak mu chcete říkat, ten náš Zdeněk. Nasoukali jsme se do neoprenů (nic snadného, málem jsem se nevešla), nafoukli rafty, rozebrali pádla, utáhli vesty a šli se namočit, aby ty první studené vlny nebyly takový šok. Právem je to ledovcová řeka, ale brzo se to pod tím neoprenem zahřeje. Vypluli jsme, naše loď s osmičlennou posádkou plus instruktor. Řeka byla v našem úseku spíše mírná, s lehkými peřejemi, takže Zdeněk se rozhodl nám to osladit (nebo osolit?). Naschvál vydával povely k pádlování tak, abychom do vln najížděli bokem, zádí, zkrátka aby nikdo nezůstal suchý. Na klidné vodě jsme pak po jednom obíhali raft, rozhoupávali loď a v jedné zátoce dokonce zastavili a hráli na tučňáky. Člověk se rozběhl - skočil na břicho na raft obrácený vzhůru nohama - a čtyři chlapi zvedli záď tak, že se tučňák odporoučel po hlavě do vody. Trošku šok, ale stojí to za to.
Když jsme dojeli do tábora, náš Zdeněk ještě nabídl těm, kteří snad nejsou dost mokří, vrátit se kousek proti proudu a sjet si závěrečné prudší peřeje jen na vestě. My s bráchou jsme pro každou blbost, tak proč ne, že. Najednou jsme stáli na břehu řeky a poslouchali pokyny, jak máme skočit doprostřed proudu, pádlovat rukama a snažit se mít natažené nohy jako prevenci před bouračkou s kamenem. Pak Zdeněk skočil do vln, na chvíli zmizel, a když se vynořil, mával na mě, ať skočím. První pokus nevyšel, zasekla jsem se u břehu. Vydrápala jsem se zpátky a překonávala chuť se na to vykašlat. Ale skočila jsem. A bylo to teda husté, jen tak ve vestě v divoké řece. Užívala jsem si každou vteřinu a zároveň jsem se modlila, ať už je to proboha za mnou. Ten úsek trval možná minutu, ale vypila jsem za tu dobu obdivuhodné množství vody. S radostí jsem vítala klidnou vodu a o sto šest pádlovala rukama ke břehu tábora. Byla jsem ráda, že to mám za sebou, ale teď s odstupem času bych si to klidně dala znova…
Když jsme dojeli do tábora, náš Zdeněk ještě nabídl těm, kteří snad nejsou dost mokří, vrátit se kousek proti proudu a sjet si závěrečné prudší peřeje jen na vestě. My s bráchou jsme pro každou blbost, tak proč ne, že. Najednou jsme stáli na břehu řeky a poslouchali pokyny, jak máme skočit doprostřed proudu, pádlovat rukama a snažit se mít natažené nohy jako prevenci před bouračkou s kamenem. Pak Zdeněk skočil do vln, na chvíli zmizel, a když se vynořil, mával na mě, ať skočím. První pokus nevyšel, zasekla jsem se u břehu. Vydrápala jsem se zpátky a překonávala chuť se na to vykašlat. Ale skočila jsem. A bylo to teda husté, jen tak ve vestě v divoké řece. Užívala jsem si každou vteřinu a zároveň jsem se modlila, ať už je to proboha za mnou. Ten úsek trval možná minutu, ale vypila jsem za tu dobu obdivuhodné množství vody. S radostí jsem vítala klidnou vodu a o sto šest pádlovala rukama ke břehu tábora. Byla jsem ráda, že to mám za sebou, ale teď s odstupem času bych si to klidně dala znova…