Instruktor Zdeněk nás tentokrát rozdělil na dvě strany podle sil, aby to nebylo nevyvážené jako minule. A mohli jsme vyjet. Už spouštět raft na vodu bylo napínavé, abychom tam stihli všichni skočit a stočit loďku správně do proudu. Nejlepších pak bylo určitě prvních deset minut. Obrovské vlny nás zalívaly úplně všechny a nebýt popruhů na uchycení nohou, jistě by nás spousta skončila ve vodě. Pádlovali jsme ze všech sil podle pokynů. "Levá vpřed, pravá kontra! Všichni vpřed! Hop, hop, hop!" Připadali jsme si jako piráti z Karibiku uprostřed bouře. Taky mě z toho ještě celý druhý den bolela ruka. Když jsme dojížděli, svorně jsme Zdeňkovi oznámili vzpouru na lodi, že my chcem jet dál. Jenže on je v tom tak kovaný, že zvládá raft ze zádi řídit i za vzpoury podle sebe. Smutné zjištění poté, co člověk dře jako kůň.
U aut jsme navlékli suché oblečení, řidiči se vzájemně dovezli k autům u místa, kde jsme nasedali na rafty, a pak jsme se rozprchli každý po svém. Zvažovali jsme namaskovat se a vetřít se k odpolední skupině, ale nakonec jsme to zavrhli.
Vydali jsme se k vodopádům Raggaschlucht, prý ještě hezčím než Gröppensteinschlucht. Jestli hezčí, to nevím, ale rozhodně jiné. Zatímco u Gröppen jsme šli širokým průřezem mezi skalami a kolem nás padaly mohutné, široké, ale nijak zvlášť dlouhé vodopády, tady jsme kráčeli úzkým kaňonem tak, že často málem nebylo vidět nebe, a pod nohama nám proudila řeka, která si za staletí vyhloubila koryto jako tobogán. Dokonale hladké zatáčky a vybroušené stěny. Asi půl hodiny jsme šli po dřevěných lávkách kolem vody nahoru, pak půl hodiny lesem po cestě dolů. První půlka je jednoznačně lepší - překvapivě - ale bohužel jen jednosměrná.
Večery trávíme v jídelně povídáním si s ostatními, hrajeme volejbal, ping pong a máme se moc fajn.
