Dneska se instruktoři z našeho kempu vypravili s partou odvážlivců na canyoning. Je fakt, že si zvolili nějaký jednodušší kaňon, bez skoků střemhlav do tůně pod vodopádem a podobně, ale stejně je to vražedný sport. Ale fotky z toho pak vypadaly lákavě. Nicméně instruktoři tak byli na větší část dne zabraní, tak jsme si s nimi domluvili na pozdní odpoledne via ferratu a dopoledne se vydali sami na Goldeck, kam vede lanovka ze Spiital an der Drau. Kabina vypadala, jak poznamenal brácha, jako autobus hippísáků, celá plechová, zastaralá, pomalovaná, a proto právě skvělá, po tom množství turistických mašinek všude okolo.
Horní stanice stojí kousek pod samotným vrcholem Goldecku, na kterém stojí kříž, vysílač a spousta krav, opět. Ovšem moc roztomilých a fotogenických - jen žádná není fialová. Vyšli jsme nahoru, rozhlédli se po kraji a vymýšleli, kam dnes půjdeme. K dispozici jsme měli jen nějakou pochybnou panoramatickou mapu ze dvou pohledů, podle níž se nedalo plánovat absolutně nic. Tak jsme se vydali směrem na Gusenalm, hodinu vzdálenou salaš. Mysleli jsme, že budeme muset stejnou cestou zpět, ale povedlo se udělat moc pěkný dvou a půl hodinový okruh. Klesání sice zpočátku nebralo konce a báli jsme se, že slezeme až úplně do údolí, ale u Gusenalm se to naštěstí zastavilo. Před námi byl obraz doslova malebný - dřevěná salaš na louce, kolem hory, trošku mi to připomnělo slovinské planiny. Elektrika zavedená nebyla, pivo se chladilo ve studánce. Hladovým kolemjdoucím nabízeli špek s chlebem a jiné domácí speciality. My jsme si však sedli za plot a snědli svoje jablko.
Přímo nahoru nad salaší vedla alternativní cesta zpět na Goldeck, tak jsme ji zkusili. Za chvíli jsme došli k další salaši - Kapeller-Alm. Tady měli stádo koz (jeden kozel klečel před brankou a odmítal nás pustit dál. Neměl ale rohy, tak jsme se s ním nemazlili a šli dovnitř) a králíky. Neměli sice nanuk, ale bylo tam moc hezky. Po značce jsme pokračovali zase nahoru, nebe se pomalu zatahovalo a začínalo pršet. Ale jen sotva na deset minut a drobně; to už jsme byli na nám známém rozcestí deset minut od Goldecku. Touhle túrou si u nás rakouské Alpy vylepšily skóre.
Čekala nás ferrata! Přijeli jsme do tábora skoro ve stejnou dobu jako canyoningisti a tak jsme na ferratu mohli hned. Brácha s taťkou odmítli svačit, protože měli strach, že by žaludek záhy vyprázdnili. Já zas měla strach, že nebudu mít síly, tak jsem do sebe narychlo hodila bagetu se sýrem. Protože jsme byli jen tři, šel s námi jen jeden instruktor, taky Zdeněk, jako na raftech, ale jiný, otec toho mladšího. Zaparkovali jsme pod Danielsbergem, přes rameno si dali úvazky na ferraty a následovali Zdeňka na vrchol kopce. Nikdo z nás ferraty nikdy nešel a moc jsme nevěděli, co čekat. Já jsem měla za to, že půjdeme něco, co normálně chodíme, s tím rozdílem, že se budeme muset jistit. Takže mě ty skalnaté stěny poměrně - ale příjemně - překvapily.
Jenom než nás Zdeněk po jednom nasoukal do sedáku, uběhlo snad půl hodiny. Jenže sami bychom se v těch úvazcích jen stěží vyznali. Podstoupili jsme krátkou instruktáž, kterak se přepínat a jak chodit a vyšli jsme. Tahle ferrata je klasifikovaná jako C, přičemž, pokud jsem to dobře pochopila, nejtěžší ferraty jsou eFkové. Rozhodně nejzajímavější bylo vložit svůj život do rukou odsedávky, šroubovací karabiny, sednout si do sedáku, pustit ruce a jen tak viset na skále. Zvláštní pocit. Byla to ale paráda, chytat se lan, hledat úchyty na nohy a ruce. Chvíli před koncem se z ferraty dalo uniknout, nebo pokračovat vlevo na lávku - dvě lana nad sebou, natáhlá mezi kameny. Ta se však dala taky obejít a napojit se po nich. Já jsem je ale šla, takový test, co to udělá. Trošku se to pod člověkem viklá, je to zvláštní pocit, ale strach to není. Popravdě mi dělá hůř kouknout se dolů z útesu než tohle. Soustředila jsem se na ta dvě lana a tak nebyl ani čas se bát, což říkal i brácha, který se normálně výškám spíš vyhýbá. Po lávce už jen stačilo překročit pár trhlin mezi kameny a vylézt nahoru k výchozímu bodu. Ferrata byla za námi a jako památku mám trošku odřený loket a lýtko.
Horní stanice stojí kousek pod samotným vrcholem Goldecku, na kterém stojí kříž, vysílač a spousta krav, opět. Ovšem moc roztomilých a fotogenických - jen žádná není fialová. Vyšli jsme nahoru, rozhlédli se po kraji a vymýšleli, kam dnes půjdeme. K dispozici jsme měli jen nějakou pochybnou panoramatickou mapu ze dvou pohledů, podle níž se nedalo plánovat absolutně nic. Tak jsme se vydali směrem na Gusenalm, hodinu vzdálenou salaš. Mysleli jsme, že budeme muset stejnou cestou zpět, ale povedlo se udělat moc pěkný dvou a půl hodinový okruh. Klesání sice zpočátku nebralo konce a báli jsme se, že slezeme až úplně do údolí, ale u Gusenalm se to naštěstí zastavilo. Před námi byl obraz doslova malebný - dřevěná salaš na louce, kolem hory, trošku mi to připomnělo slovinské planiny. Elektrika zavedená nebyla, pivo se chladilo ve studánce. Hladovým kolemjdoucím nabízeli špek s chlebem a jiné domácí speciality. My jsme si však sedli za plot a snědli svoje jablko.
Přímo nahoru nad salaší vedla alternativní cesta zpět na Goldeck, tak jsme ji zkusili. Za chvíli jsme došli k další salaši - Kapeller-Alm. Tady měli stádo koz (jeden kozel klečel před brankou a odmítal nás pustit dál. Neměl ale rohy, tak jsme se s ním nemazlili a šli dovnitř) a králíky. Neměli sice nanuk, ale bylo tam moc hezky. Po značce jsme pokračovali zase nahoru, nebe se pomalu zatahovalo a začínalo pršet. Ale jen sotva na deset minut a drobně; to už jsme byli na nám známém rozcestí deset minut od Goldecku. Touhle túrou si u nás rakouské Alpy vylepšily skóre.
Čekala nás ferrata! Přijeli jsme do tábora skoro ve stejnou dobu jako canyoningisti a tak jsme na ferratu mohli hned. Brácha s taťkou odmítli svačit, protože měli strach, že by žaludek záhy vyprázdnili. Já zas měla strach, že nebudu mít síly, tak jsem do sebe narychlo hodila bagetu se sýrem. Protože jsme byli jen tři, šel s námi jen jeden instruktor, taky Zdeněk, jako na raftech, ale jiný, otec toho mladšího. Zaparkovali jsme pod Danielsbergem, přes rameno si dali úvazky na ferraty a následovali Zdeňka na vrchol kopce. Nikdo z nás ferraty nikdy nešel a moc jsme nevěděli, co čekat. Já jsem měla za to, že půjdeme něco, co normálně chodíme, s tím rozdílem, že se budeme muset jistit. Takže mě ty skalnaté stěny poměrně - ale příjemně - překvapily.
Jenom než nás Zdeněk po jednom nasoukal do sedáku, uběhlo snad půl hodiny. Jenže sami bychom se v těch úvazcích jen stěží vyznali. Podstoupili jsme krátkou instruktáž, kterak se přepínat a jak chodit a vyšli jsme. Tahle ferrata je klasifikovaná jako C, přičemž, pokud jsem to dobře pochopila, nejtěžší ferraty jsou eFkové. Rozhodně nejzajímavější bylo vložit svůj život do rukou odsedávky, šroubovací karabiny, sednout si do sedáku, pustit ruce a jen tak viset na skále. Zvláštní pocit. Byla to ale paráda, chytat se lan, hledat úchyty na nohy a ruce. Chvíli před koncem se z ferraty dalo uniknout, nebo pokračovat vlevo na lávku - dvě lana nad sebou, natáhlá mezi kameny. Ta se však dala taky obejít a napojit se po nich. Já jsem je ale šla, takový test, co to udělá. Trošku se to pod člověkem viklá, je to zvláštní pocit, ale strach to není. Popravdě mi dělá hůř kouknout se dolů z útesu než tohle. Soustředila jsem se na ta dvě lana a tak nebyl ani čas se bát, což říkal i brácha, který se normálně výškám spíš vyhýbá. Po lávce už jen stačilo překročit pár trhlin mezi kameny a vylézt nahoru k výchozímu bodu. Ferrata byla za námi a jako památku mám trošku odřený loket a lýtko.