Budapešť

V Budapešti jsme se více méně spontánně rozhodli stavit na zpáteční cestě z treku po rumunském Fagaraši (články zde). Měli jsme s sebou dvacetikilové krosny, spacáky, karimatky, zbytky uheráku z Česka, na oblečení jen dvě trika z Decathlonu a neměli jsme ani páru, jak Budapešť vypadá a čím se pyšní. Spoléhali jsme na infocentrum, kde člověk obvykle dostane aspoň plánek města. Dostali jsme, a opravdu, byly na něm zvýrazněny nejdůležitější památky. A tak jsme je obešli a jinak jsme jen tak nasávali atmosféru města na Dunaji.




Euronight rychlíkem z Brašova jsme dorazili na čas. Prvních pár minut jsme se královsky bavili maďarským hlášením a maďarskými nápisy. Když jsme ale vyměnili eura na forinty kurzem 1e = 250 forintů, smích nás přešel. To je hrozně málo! (Poučení: neměň na nádražích ani jiných místech, kde chtějí měnit všichni! V centru dostaneš za euro klidně i 310 forintů s minimálním poplatkem.) Z nádraží jsme se vydali pěšky k řece, a tak jsme nejprve viděli tu nereprezentativní část města s rozmlácenými domy a špinavými ulicemi. U Dunaje však bereme Maďary i Budapešť na milost, a to i přes příšerné vedro, které nám zatemňuje mozky. Dunaj je obrovský! A vedou přes něj krásné mosty. Ulice jsou mnohem širší než třeba v Praze, a tak se vlastně celé město zdá být větší. Víc velkoměsto. O to obdivněji zas ale vzpomínáme na historické jádro Prahy s úzkými uličkami.



Na obrovské kryté tržnici jsme si koupili čtvrt melounu a usadili jsme se s ním v parku, protože už jsme prostě s těmi krosnami nemohli. A tak jsme ležmo na trávě strávili veškerý čas až do dvou, kdy jsme se mohli ubytovat v hotelu a nechat tam plynovou kartuši, pohorky, turistické hůlky a jiné ve velkoměstě nedocenitelné artikly. Dopravovali jsme se metrem, k čemuž jsme využili paklík deseti jízdenek za výhodnější cenu 3000 Ft.

Náš hotel se nacházel mimo mapu z infocentra, to ale Michalovu geniálnímu orientačnímu smyslu ani v nejmenším nebránilo, aby ho bez problémů našel a pak nás od něj zavedl k prvním památkám. Začali jsme na severovýchodě města, v Budě, u lázní a jim přilehlého parku.



Náměstí hrdinů s galeriemi ve stylu řeckých chrámů.


Parlament, snad nejhezčí budova ve městě, majestátně se tyčící na břehu Dunaje a v noci úžasně osvětlený. Čirou náhodou jsme šli kolem zrovna ve chvíli, kdy se vší slávou bubínku a trubky vojáci sundávali nacvičenými pohyby vlajku.



Železné boty přikované k nábřeží.


S nadcházejícím večerem nás to táhlo nahoru na Gellértovu horu k budapešťské Soše svobody. Tyhle výhledy rozhodně nelze vynechat!


Nasvícená Bazilika svatého Štěpána a nasvícený Parlament s netopýry poletujícími nad střechami.


Už sice skoro umíme vyslovit Viszontlátásra (= na shledanou), ale stále se nemůžeme ubránit dojmu, že jde o a) vtip; b) sprostou nadávku, takže se neodvažujeme to použít a v hotelu se loučíme mainstreamově goodbye. Krosny jsme nacpali do skříněk na nádraží. Dnes máme na programu prohlídku Budínského hradu.

Rybářská bašta a Matyášův chrám.


Budínský hrad skýtá četné výhledy, temnější zákoutí i fontány. Vevnitř jsou pak muzea a jiné expozice, ale ty jsme pro nedostatek času oželeli.


Město od sochy Panny Marie s Ježíšem.


Zamířili jsme na ostrov, kde jsme, aniž bychom to čekali, viděli nejlepší fontánu ve svém dosavadním životě. Teda aspoň za mě. Trysky jsou naprogramované tak, že vytvářejí parádní formace, které se pravidelných dlouhých cyklech střídají. Jinak je park hlavně pěknou zelenou plochou, spoustou stánků s občerstvením, na severním cípu pak japonskou zahradou a hudební fontánou, jejíž kouzlo na nás však nějak nezapůsobilo. Nebo jsme to prostě nepochopili.



Pak přišla krize. Ukrutně, ale fakt ukrutně mě bolely nohy. Michala asi taky, ale on je statečnější. Měli jsme oba hrozný, ale fakt hrozný hlad. Byli jsme mimo mapu na nějakém sídlišti, do centra několik kilometrů a Bazilika svatého Štěpána zavírala za hodinu. Popravdě, chtěla jsem si v tu chvíli jen sednout a žádný kostel mě ani v nejmenším nezajímal. Ale nepřešla jsem skoro celý Fagaraš, abych to pak zabalila v Budapešti u paneláků! A tak jsme k bazilice došli. A včas. A ukázalo se, že času máme habaděj, protože ta zavíračka, o které jsme věděli, se týkala jen nějaké sbírky relikvií. Interiér baziliky byl celý z tmavě červeného a slonovinového kamene. Je poměrně nová, vznikla na konci 19. století a vysvěcena byl až roku 1905. A je dost malá, ale o to je to tam intenzivnější.

V kostele jsme se tak nasytili duchovní atmosférou, že nás skoro i ten hlad přešel, a nějak jsme se pak nemohli rozhodnout, kde se teda najíme. Přešli jsme při tom lovu potravy půl Budapeště. Nasyceni jsme se podívali už jen do židovské čtvrti a k synagoze, pak přišla další krize, tentokrát definitivní. Blízko synagogy byl park, ideální místo ke strávení zbylé hodiny a půl.



V Budapešti je každá ulice jiná. Jen podle mapy se nedá odhadnout, která bude plná party klubů, kde to bude samý fastfood, kde jen luxusní restaurace a kde naopak bude pusto a prázdno.

Zbývalo už jen vyzvednout krosny na nádraží a pak se tramvají přiblížit k autobusovému nádraží Népliget, kde ve 23:15 jel autobus Student Agency do Brna.