Passo Pordoi → lanovkou na Sass Pordoi → Rifugio Forcella del Pordoi → Rifugio Boè → Piz Boè → Rifugio Forcella del Pordoi → Sestup pod lanovkou na Passo PordoiJakoby v předtuše polární výpravy jsme se vzbudili půl hodiny před budíkem, už o půl sedmé. V 7:45 jsme pak autem vyjížděli ze Zoldo Alto do vzdálenějších končin Dolomit, na Passo Pordoi. Protože sem už nesahá naše mapa od Kompassu, zastavili jsme v turistickém městě Arabbě, deset minut si do devíti počkali na otevření informačního centra, a tam koupili za pět euro mapu. Lanovky jsou už skoro všude a v Dolomitech jich je obzvlášť požehnaně, takže i ze sedla Passo Pordoi ve výšce 2239 mnm vede lanovka až na Sass Pordoi - 2950. Rozhodli jsme se ji využít a ušetřit tak síly na naši první třítisícovku v životě. Kabina je velká, až pro 65 lidí, a jede každých deset minut. Zhruba v půlce jsme se ponořili do neprostupné mlhy, která až ke konci začala mírně opadat. Po vystoupení z lanovky máte v téměř třech tisících metrech veškerý možný luxus - restauraci, záchody a tak podobně. Z terasy jsou jistě úchvatné výhledy, my jsme ovšem kvůli mlze mohli pozorovat jen jednu stranu.
V 9:50 jsme vyšli na túru. V plánu jsme neměli přímý výstup na vrchol, nýbrž zleva kolem kopce a přes chatu Rifugio Boè, stojící pod samotnou horou. Všechny vrcholky masivu Sella, kde se nacházíme, jsou nahoře zakulacené, takže krajina působí trošku jiným dojmem než kolem Pelma. Před námi najednou ležely nekonečné pláně pokryté sněhem. Ne sem tam kupka sněhu, ale zcela souvislá pokrývka. Od lanovky se sice vlekl průvod vystoupivších turistů, ale my jsme si počkali, až přejdou, a pak se vesele fotili na sněhu a připadali si jako Reinhold Messner, když přecházel severní pól. No, pravda, že hrdost každé turistické duše je trošku sražená na kolena, když se bez hnutí prstem dostane nejvýš, co kdy byla, ale přemluvte někoho, aby se s vámi vlekl pod lanovkou pěšky (nenápadné rýpnutí do stárnoucího vůdce výpravy)…
Sníh byl zkrystalizovaný, s viditelnou ušlapanou cestičkou, takže se šlo poměrně pohodlně. Minuli jsme chatu Rifugio Forcella Pordoi, stojící nad svahem, po kterém přichází pěší trasa pod lanovkou, a pokračovali až na rozcestí, kde rovně vedla cesta na vrchol Piz Boè a doleva oklika přes Rifugio Boè. Šlapali jsme levou cestou, všude bílo, na zemi proto, že byla pokrytá sněhem, a ve vzduchu taky, to kvůli mlze. Za hodinu a čtvrt pochodu chvíli do kopce, chvíli z kopce, jsme dobyli sympatickou chatu Rifugio Boè. Vevnitř sedělo pouze pár horolezců a jedlo nějakou polentu s masem, my jsme si dali čaj a koupili pohledy. Z okna jsme pozorovali skupinku turistů, kterak se drápou po svahu přímo nad chatou na vrchol Boè - 3152. Obtížnost této trasy je totiž za daných meteorologických podmínek značně vyšší než popisují průvodci. Ale máme rádi výzvy, takže jsme se za chvíli vydali za nimi.
První část je na plíce nejnamáhavější, stoupá se rovně po strmém svahu. Pak následuje krátký řetězový úsek, doprava pro směr nahoru a doleva dolů (ten levý ale stejně nebyl kvůli sněhu průchozí). Finiš je pak v podobě opět stoupání po rovném svahu. Tam jsem potkala chudáka mrznoucí mouchu, vypadala, že si už moc dlouho světa neužije. Těsně pod vrcholem je malá rovinka. Čekala jsem na zbytek naší malé výpravy, tak jsem si sedla na plochý kámen a dívala se dolů do mlhy, kterou se sem tam mihli černí ptáci. Byl to pěkný okamžik, ale obvyklý božský horský klid rušil rachot generátoru na elektřinu u chaty, navíc ta lanovka...
Sundali jsme si boty, vyždímali ponožky a za začínajcího deště opustili Passo Pordoi. Cestou přes Arabbu jsme dostali chuť na zmrzlinu, naštěstí i jednu našli, a byla naprosto skvělá.
Doma jsme, jako vždy hladoví, zkoušeli uvařit zakoupenou rýži arborio. Jaksi si ovšem i po patnácti minutách zachovala kamennou tvář, či spíš zrno, takže jsme vyslali do obchodu rychlou spojku - bráchu, aby pět minut před zavíračkou koupil těstoviny. Nějak tady máme s těmi večeřemi problém, vždycky to vypadá jinak, než jsme si od toho slibovali. Poslední dva večery. Nějak moc rychle to uběhlo.
PS: Nezdá se to, ale i přes mlhu a mraky jsem se dneska v obličeji docela dost spálila. Příště se asi namažu.
V 9:50 jsme vyšli na túru. V plánu jsme neměli přímý výstup na vrchol, nýbrž zleva kolem kopce a přes chatu Rifugio Boè, stojící pod samotnou horou. Všechny vrcholky masivu Sella, kde se nacházíme, jsou nahoře zakulacené, takže krajina působí trošku jiným dojmem než kolem Pelma. Před námi najednou ležely nekonečné pláně pokryté sněhem. Ne sem tam kupka sněhu, ale zcela souvislá pokrývka. Od lanovky se sice vlekl průvod vystoupivších turistů, ale my jsme si počkali, až přejdou, a pak se vesele fotili na sněhu a připadali si jako Reinhold Messner, když přecházel severní pól. No, pravda, že hrdost každé turistické duše je trošku sražená na kolena, když se bez hnutí prstem dostane nejvýš, co kdy byla, ale přemluvte někoho, aby se s vámi vlekl pod lanovkou pěšky (nenápadné rýpnutí do stárnoucího vůdce výpravy)…
Sníh byl zkrystalizovaný, s viditelnou ušlapanou cestičkou, takže se šlo poměrně pohodlně. Minuli jsme chatu Rifugio Forcella Pordoi, stojící nad svahem, po kterém přichází pěší trasa pod lanovkou, a pokračovali až na rozcestí, kde rovně vedla cesta na vrchol Piz Boè a doleva oklika přes Rifugio Boè. Šlapali jsme levou cestou, všude bílo, na zemi proto, že byla pokrytá sněhem, a ve vzduchu taky, to kvůli mlze. Za hodinu a čtvrt pochodu chvíli do kopce, chvíli z kopce, jsme dobyli sympatickou chatu Rifugio Boè. Vevnitř sedělo pouze pár horolezců a jedlo nějakou polentu s masem, my jsme si dali čaj a koupili pohledy. Z okna jsme pozorovali skupinku turistů, kterak se drápou po svahu přímo nad chatou na vrchol Boè - 3152. Obtížnost této trasy je totiž za daných meteorologických podmínek značně vyšší než popisují průvodci. Ale máme rádi výzvy, takže jsme se za chvíli vydali za nimi.
První část je na plíce nejnamáhavější, stoupá se rovně po strmém svahu. Pak následuje krátký řetězový úsek, doprava pro směr nahoru a doleva dolů (ten levý ale stejně nebyl kvůli sněhu průchozí). Finiš je pak v podobě opět stoupání po rovném svahu. Tam jsem potkala chudáka mrznoucí mouchu, vypadala, že si už moc dlouho světa neužije. Těsně pod vrcholem je malá rovinka. Čekala jsem na zbytek naší malé výpravy, tak jsem si sedla na plochý kámen a dívala se dolů do mlhy, kterou se sem tam mihli černí ptáci. Byl to pěkný okamžik, ale obvyklý božský horský klid rušil rachot generátoru na elektřinu u chaty, navíc ta lanovka...
Ale vnitřek chaty Capanna Piz Fassa má tu pravou vrcholovou atmosféru. Spousta fotek z výprav, fotky chaty z předešlých let (v létě byla pod sněhem i v letech 2001, 2002 a 2004, jinak je obvykle na suchu) a krásné dřevěné stolky. Hned u vedlejšího seděly dvě Češky, tak jsme si vyměnili pár zážitků. Před chatou stojí malý kovový křížek, soška Panny Marie a tabulka z citátem z biblické Apokalypsy, kterou google překladač přeložil následovně: "Veliké a podivuhodné jsou tvé práce, ó Hospodine, Bože všemohoucí!". Výstup trval pouhých 40 minut. Dolů jsme původně chtěli odbočkou vlevo po trase 638, která se pak napojuje na 626 a v závěru schází kolem pomníku vojákům první světové války na sedlo Pordoi. To jsme ale přehodnotili, neboť se to zdálo dlouhé, a v jednu jsme vrchol opustili sestupem tentokrát po jižním svahu. Tady je řetězů více, ale pro sestup je možná i vhodnější než svah severní, tam by se to mohlo zvrhnout v střemhlavý pád. Cestou jsme potkali další dvě české výpravy (a na chatě na vrcholu byl dokonce zákaz konzumace vlastních potravin v češtině!).
Za padesát minut jsme stáli opět u chaty Forcella Pordoi a shlíželi na zasněžený suťový svah trasy číslo 627. My s bráchou jsme považovali už za rozhodnuté, že i dolů pojedeme lanovkou, proto nás taťka překvapil, když udělal první rozvážný krok dolů po svahu a pravil, že to půjde. A šlo, a jak! Vlastně to byla parádní zábava, klouzat po sněhu dolů, ani sáně jsme nepotřebovali, jen do bot se toho dost nabralo. Jedna dvě jsme se octli na rozcestí, kde dolů to vedlo 40 minut na Passo Pordoi a doleva po vrstevnici po 626 k pomníku. Vydali jsme se doleva, kráčeli mezi obřími kameny a připadali si jako v rozvalinách nějakého bájného města. Hrozně se mi tam líbilo, hlavně kvůli té atmosféře, vonící po divočině a samotě. Nicméně taťkovi se to zdálo příliš dlouhé, takže jsme to po dvaceti minutách otočili a sešli klasickou cestou k autu. (To však neznamená, že bych cestu kolem pomníku nedoporučovala, při dostatku sil je bezpečná a bezproblémová.)
Za padesát minut jsme stáli opět u chaty Forcella Pordoi a shlíželi na zasněžený suťový svah trasy číslo 627. My s bráchou jsme považovali už za rozhodnuté, že i dolů pojedeme lanovkou, proto nás taťka překvapil, když udělal první rozvážný krok dolů po svahu a pravil, že to půjde. A šlo, a jak! Vlastně to byla parádní zábava, klouzat po sněhu dolů, ani sáně jsme nepotřebovali, jen do bot se toho dost nabralo. Jedna dvě jsme se octli na rozcestí, kde dolů to vedlo 40 minut na Passo Pordoi a doleva po vrstevnici po 626 k pomníku. Vydali jsme se doleva, kráčeli mezi obřími kameny a připadali si jako v rozvalinách nějakého bájného města. Hrozně se mi tam líbilo, hlavně kvůli té atmosféře, vonící po divočině a samotě. Nicméně taťkovi se to zdálo příliš dlouhé, takže jsme to po dvaceti minutách otočili a sešli klasickou cestou k autu. (To však neznamená, že bych cestu kolem pomníku nedoporučovala, při dostatku sil je bezpečná a bezproblémová.)
Sundali jsme si boty, vyždímali ponožky a za začínajcího deště opustili Passo Pordoi. Cestou přes Arabbu jsme dostali chuť na zmrzlinu, naštěstí i jednu našli, a byla naprosto skvělá.
Doma jsme, jako vždy hladoví, zkoušeli uvařit zakoupenou rýži arborio. Jaksi si ovšem i po patnácti minutách zachovala kamennou tvář, či spíš zrno, takže jsme vyslali do obchodu rychlou spojku - bráchu, aby pět minut před zavíračkou koupil těstoviny. Nějak tady máme s těmi večeřemi problém, vždycky to vypadá jinak, než jsme si od toho slibovali. Poslední dva večery. Nějak moc rychle to uběhlo.
PS: Nezdá se to, ale i přes mlhu a mraky jsem se dneska v obličeji docela dost spálila. Příště se asi namažu.
Komentáře
Okomentovat