Passo di Fedaia → Rifugio Padon → Po Sentiero Geologico Arabba k západnímu konci jezera Lago di Fedaia a po jeho jižním břehu zpět na Passo di Fedaia
Pomalu začínáme být všichni unavení. Protože je to ale náš poslední den, burcujeme všechny síly a v deset hodin jsme vyrazili k jezeru Lago di Fedaia. Taťka se už v serpentinách vedoucích na sedla cítí jako doma a s přehledem vybírá veškeré zatáčky. Cesta ze Zoldo Alto trvala asi tři čtvrtě hodiny. Na parkovišti u východního cípu jezera (zajímavé, že všechna parkoviště, která jsme navštívili, jsou tu bezplatná) bylo poměrně plno a kromě pár vysokohorsky vybavených turistů i spousta rekreantů v teniskách.
Vyšlápli jsme doprava nahoru přes dřevěný mostek po štěrkové cestě, která začala po holém úbočí kopce stoupat nahoru. Přestože v mapě je to značeno jako trasa číslo 699, značení je tu bídné a s červeno-bílými pruhy tady opravdu šetřili; vlastně jsme potkali sotva jeden nebo dva. Zabloudit ale nemůžete. Kolem se pásla stáda ovcí, pro romantické něžné duše úžasně roztomilých. Bílé, hnědé, strakaté, s dlouhýma plandajícíma ušima a mezi nimi spousta jehňat. Fotila jsem o sto šest, až mi ostatní utekli.
Dohnala jsem je až u Rifugio Padon ve výšce 2407, kam jsme stoupali celkem 40 minut. Na její terase vlají vlajky všech možných národností a na všechny strany jsou úžasné rozhledy. Přímo před vámi se nachází mohutná stěna Marmolady i se svým ledovcem a soustavou lanovek vedoucích skoro až na vrchol.
Pravda je, že značení je v tomto místě opravdu poněkud pokulhávající. Sentiero geologico, kudy jsme se chtěli vydat, jsme nakonec našli hned vlevo za chatou. Vede více méně ve svahu po vrstevnici, ze začátku hliněným chodníčkem, potom po menších kamenech. Po levé straně se stále můžete kochat Marmoladou a jezerem Lago di Fedaia přímo pod vámi. Celou dobu jsme vyhlíželi odbočku doprava - cesta se tam měla podle mapy dvojit na Sentiero geologico a cyklostezku - ale nenašli ji. Kolem byly pouze ovce a spousta svišťů. Po krátkém výstupu nás cesta, značená žlutým kolečkem s červeným uprostřed, vedla doprava a nahoru na hřeben s horní stanicí lanovky, z nějž by nejspíš bylo vidět až do Arabby, ale doleva byla vyšlapaná kratší cesta, která nás ušetřila cesty až na hřeben, a tu jsme zvolili. I z našeho postavení bylo vidět za hřebenem Piz Boè, který jsme dobyli včera.
Dorazili jsme (za dvě a půl hodiny po startu) k staré dřevěné rozpadající se chatrči, kde jsme si dali vydatnou svačinu - nepatrný zbytek staré bagety a sýra. Cesta teď už jen klesala přímo k jezeru Fedaia, podle rozcestníku čtyřicet pět minut, což by tak odpovídalo. K autu jsme se dostali nejprve po hrázi a pak starou uzavřenou silnicí po jižním břehu jezera, či možná spíš vodní nádrže. Krásná atmosféra a průzračně modrá voda.
Pomalu začínáme být všichni unavení. Protože je to ale náš poslední den, burcujeme všechny síly a v deset hodin jsme vyrazili k jezeru Lago di Fedaia. Taťka se už v serpentinách vedoucích na sedla cítí jako doma a s přehledem vybírá veškeré zatáčky. Cesta ze Zoldo Alto trvala asi tři čtvrtě hodiny. Na parkovišti u východního cípu jezera (zajímavé, že všechna parkoviště, která jsme navštívili, jsou tu bezplatná) bylo poměrně plno a kromě pár vysokohorsky vybavených turistů i spousta rekreantů v teniskách.
Vyšlápli jsme doprava nahoru přes dřevěný mostek po štěrkové cestě, která začala po holém úbočí kopce stoupat nahoru. Přestože v mapě je to značeno jako trasa číslo 699, značení je tu bídné a s červeno-bílými pruhy tady opravdu šetřili; vlastně jsme potkali sotva jeden nebo dva. Zabloudit ale nemůžete. Kolem se pásla stáda ovcí, pro romantické něžné duše úžasně roztomilých. Bílé, hnědé, strakaté, s dlouhýma plandajícíma ušima a mezi nimi spousta jehňat. Fotila jsem o sto šest, až mi ostatní utekli.
Dohnala jsem je až u Rifugio Padon ve výšce 2407, kam jsme stoupali celkem 40 minut. Na její terase vlají vlajky všech možných národností a na všechny strany jsou úžasné rozhledy. Přímo před vámi se nachází mohutná stěna Marmolady i se svým ledovcem a soustavou lanovek vedoucích skoro až na vrchol.
Pravda je, že značení je v tomto místě opravdu poněkud pokulhávající. Sentiero geologico, kudy jsme se chtěli vydat, jsme nakonec našli hned vlevo za chatou. Vede více méně ve svahu po vrstevnici, ze začátku hliněným chodníčkem, potom po menších kamenech. Po levé straně se stále můžete kochat Marmoladou a jezerem Lago di Fedaia přímo pod vámi. Celou dobu jsme vyhlíželi odbočku doprava - cesta se tam měla podle mapy dvojit na Sentiero geologico a cyklostezku - ale nenašli ji. Kolem byly pouze ovce a spousta svišťů. Po krátkém výstupu nás cesta, značená žlutým kolečkem s červeným uprostřed, vedla doprava a nahoru na hřeben s horní stanicí lanovky, z nějž by nejspíš bylo vidět až do Arabby, ale doleva byla vyšlapaná kratší cesta, která nás ušetřila cesty až na hřeben, a tu jsme zvolili. I z našeho postavení bylo vidět za hřebenem Piz Boè, který jsme dobyli včera.
Dorazili jsme (za dvě a půl hodiny po startu) k staré dřevěné rozpadající se chatrči, kde jsme si dali vydatnou svačinu - nepatrný zbytek staré bagety a sýra. Cesta teď už jen klesala přímo k jezeru Fedaia, podle rozcestníku čtyřicet pět minut, což by tak odpovídalo. K autu jsme se dostali nejprve po hrázi a pak starou uzavřenou silnicí po jižním břehu jezera, či možná spíš vodní nádrže. Krásná atmosféra a průzračně modrá voda.
Komentáře
Okomentovat