Přesouváme se z italských Dolomit do Rakouska, konkrétně do Korutan. Čistě shodou náhod jsme dostali nabídku poslední volné chatky v kempu, který si na týden pronajal vodácký klub Campanula, a protože tím se pro nás objevila možnost sjet část řeky Möll na raftu, vyzkoušet si ferratu a jiné věci, s radostí jsme přijali.
Cesta z Dolomit do města Kolbnitz trvala necelé čtyři hodiny, byla dlouhá, nudná a únavná. Hrozné horko a na silnicích spousta aut. Jediným zábavným momentem byla zastávka na jednom parkovišti před rakouskými hranicemi, když jsme se snažili najít volný stůl a posvačit. Jenže všechno bylo plné, až si nás všimli tři postarší čeští chlápci a zvali nás ke svému stolu pokrytému ubrusem, s kytičkou v popelníku a veškerým kuchyňským vybavením. Nejdřív se nám nechtělo, vypadali až přespříliš přátelsky, ale odmítnout je by pro ně znamenalo určitě obrovskou urážku. Nesměle jsme se posadili na kraje laviček a ukusovali ze sendviče. Ti tři však ostych neznali, taťkovi začli hned tykat, nám nabízeli polívku a kafe, vyptávali se, kam a odkud jedeme, a sami chrlili spoustu zábavných historek. Byli to kamioňáci, kteří kvůli zákazu jízdy tráví tři dny na parkovišti. Teda dva a půl, jak ten jeden, optimista, kterému zbyly už jen dva zuby, poznamenal.
Do kempu jsme dorazili asi o půl třetí. Co nejnenápadněji jsme vytahali věci z auta (styděli jsme se za jejich množství), podložili postel kamenem z řeky Möll, kterou máme hned v kempu, a šli místo obhlídnout. Taťka zakotvil u baru, kde čepují Ostravar (protože kemp je v rukou českých vlastníků).Cesta z Dolomit do města Kolbnitz trvala necelé čtyři hodiny, byla dlouhá, nudná a únavná. Hrozné horko a na silnicích spousta aut. Jediným zábavným momentem byla zastávka na jednom parkovišti před rakouskými hranicemi, když jsme se snažili najít volný stůl a posvačit. Jenže všechno bylo plné, až si nás všimli tři postarší čeští chlápci a zvali nás ke svému stolu pokrytému ubrusem, s kytičkou v popelníku a veškerým kuchyňským vybavením. Nejdřív se nám nechtělo, vypadali až přespříliš přátelsky, ale odmítnout je by pro ně znamenalo určitě obrovskou urážku. Nesměle jsme se posadili na kraje laviček a ukusovali ze sendviče. Ti tři však ostych neznali, taťkovi začli hned tykat, nám nabízeli polívku a kafe, vyptávali se, kam a odkud jedeme, a sami chrlili spoustu zábavných historek. Byli to kamioňáci, kteří kvůli zákazu jízdy tráví tři dny na parkovišti. Teda dva a půl, jak ten jeden, optimista, kterému zbyly už jen dva zuby, poznamenal.
Večer nám vedení kempu rozdalo korutanské karty, se kterými můžete spoustu věcí mít úplně zadarmo (lanovky, soutěsky…) a spoustu se slevou. Prostě lákadlo na turisty. Lidi z Campanuly jsou často instruktoři všech možných adrenalinových sportů, takže nám nabízeli kromě ferrat a raftů i kajaky, kanoe a canyoning. Kdyby zapůjčení výstroje nebylo tak ukrutně drahé, s radostí bych se do nějakého kaňonu pustila. Zítra ale snad půjdem na ferraty, poprvé v životě, tak jsme docela zvědaví.