Havel v Bretonštině a jiné poklady univerzitní knihovny

V Rennes jsem poprvé v životě poznala, co to znamená kampus. V tom našem je šestnáct budov, některé malinké (až do té míry, že do učebny v patře se chodí po schodech z venku), ale jiné se táhnou po délce celého kampusu. Máme tam velkou menzu, malou menzu, minimálně dva bufety, doktora, stadion, mezi budovami je trávník, lavičky… Škoda jen, že se asi nedočkám té idyly, že se mezi dvěma přednáškami vyvalím na trávník a budu chytat bronz. Přece jen jsme v Bretani. Ale na lavičkách se v těch lepších dnech sedět dá.

(Fotky nejsou z kampusu, ale z náhodné procházky městem)



Baví mě pozorovat, jak to tam bzučí, je to tam takové zaplněné. Všude postávají hloučky lidí, posedávají obědvající či svačící skupinky nebo má někdo zabořený nos do novin, co se rozdávají ráno zadarmo u metra. Brutální to ovšem začne být v době oběda. Menza se změní v obrovský chaos, ve kterém by člověka skoro přešla chuť na jídlo, kdyby to nebylo ve Francii a to jídlo tu nebylo tak dobré. Oběd tu stojí 3,25 euro (nezapomínejte na to, že 40 minut praní stojí 3 eura), za které dostanete jídlo + 2 položky dle výběru - sáhnout se dá po salátech, ovoci, jogurtech, dezertech… a to nejsou jen tak nějaké saláty a dezerty, to vážně stojí za to. Ti, co nemají náladu na chaos v menze, vytvoří kilometrovou frontu u bufetu na sendvič. A pak si ten sendvič samozřejmě chtějí někde sníst, na což ten prostor nějak není koncipovaný, takže se tam běžně sedí na zemi.


Tím, že mám hodně pauz mezi předměty, trávím hrozně moc času v knihovně. Pracuje se tam skvěle. Mají tam dostatečný počet obrovských stolů, taky je tam pár křesel a gaučů a je tam moc příjemně. Nechápu akorát dvě věci: 1) jak je možné, že povinné tituly, které každý rok dostane za úkol přečíst skoro stovka žáků, tam mají v jednom, maximálně ve dvou výtiscích; 2) jak je možné, že v roce 2017 se v západním státě nedá v knihovně provést rezervace. Mohla bych přidat ještě 3) jak je možné, že tam mají tak pomalý katalog, že vyjde rychleji prohledat na vlastní pěst vlastní knihovnu, ale možná to je záměrné vedení k trpělivosti. I přes tyto nedostatky si mě ale knihovna naprosto získala - a to svým fondem české beletrie. Když jsem ho v oddělení slovanských a východních studií objevila, stála jsem tam s úsměvem od ucha k uchu a nemohla se na to vynadívat. Když jsem vytáhla mobil a začla si to fotit, zbloudilý student arabistiky, která má poličku hned vedle Čechů, si musel myslet svoje. Zde pohleďte - Němcová, Čapek (v originále i v překladu) a dokonce dva svazky věhlasného Lexikonu české literatury! Nemyslím ironicky, že to pro mě byl silný emoční zážitek a že jsem se musela držet, abych si aspoň deset knih nepůjčila. To, že tam byl kompletní Kundera, ponechávám stranou, protože toho Francouzi skoro považují za svého autora.





Z oddělení slovanských a východních jazyků jsem zamířila do oddělení keltských jazyků. Rennes má z pochopitelných důvodů úctyhodnou knihovnu bretonské jak domácí, tak překladové literatury. Chvíli se v tom hrabu, dobře se bavím, neboť je to ještě šílenější jazyk než maďarština, takže vám připadá nereálné, že tím fakt někdo mluví, no a najednou - Václav Havel a jeho Largo desolato v bretonštině!



K tomu nepochopení číslo 1) bych ale vysvětlení měla: studenti si tu prostě povinnou literaturu kupují. V knihkupectví v centru mají dokonce poličku "bakalářské studium francouzského jazyka a literatury", kde se všechna ta povinná literatura vrší na hromadě.
A ještě jedna zajímavá věc tu je: všichni učitelé studentům tykají. Byla jsem skoro uražená, když mi poprvé jeden profesor tyknul, protože to v Česku neexistuje, tam je to samé "vážená kolegyně", ale pak jsem pochopila, že to tu tak prostě chodí.



Když jsem u té školy, nemůžu prostě nezmínit ještě učitelku lingvistiky pro třeťáky. Jmenuje se Valérie Vlčí Krok (po překladu) a má to chudák v hlavě hodně pomotané. Prvních deset minut první přednášky mi připadala skvělá. Jakože správná. Nehraje si na žádného akademika, řeknem si všechno na rovinu a tak. Pak však (na přednášce, kde sedí dobře šedesát lidí a vešlo by se jich tam dvakrát tolik) začala zkoušet a následně se vztekat, že to neumíme. Pak přišel seminář. Tam nás tři Erasmačky nejdřív nevybíravě rozsadila a pak znovu jednoho po druhém zkoušela. Prožívala ty naše vědomosti natolik, že jsem o ni skoro měla strach. Nicméně stále jsem neztrácela naději a zavítala na její přednášku i za týden. A to byla teprve pecka. Přišla dobře o deset minut později. Dosedla za katedru, řekla: "Takže minule jsme skončili u…", a aniž by vůbec začala přednášet, seřvala nás, ať se soustředíme, že už teď polovina z nás neví, o čem ona mluví. Ještě na ten samý proud dechu stihla seřvat i lidi, co přišli pozdě (minutu po ní). Když už se chudák trošku uklidnila a začala i o něčem mluvit, zvedl se ze zadní lavice jeden kluk a s telefonem v ruce se tiše vykradl z učebny. Pro většinu vysokoškolských pedagogů zcela běžná věc, jsme přece dospělí lidé, žejo. Pro Valerii ne. Začala za ním ječet: "Heej, tak to ne! S tím já nesouhlasím! Vrať se! Heej!" Student však stejně poschoďovou posluchárnu opustil. Když se asi za pět minut vrátil, učitelka mu hlasem plným záště sdělila, ať se sbalí a odejde, že takové chování na svých hodinách trpět nebude. Snažil se vzdorovat, ale ona byla neúprosná. Student odcházel a posluchárnou pro sto padesát lidí se nesl udivený a lehce zmatený šepot. Já jsem se po zbytek hodiny dobře bavila pozorováním jejích dalších výstupů s vědomím, že tenhle předmět si teda taky nezapíšu.

Místo toho mám předmět, na který se na příští týden mám připravit tím způsobem, že si stáhnu appku Google Fit a budu ji ten týden používat a dělat si poznámky. Příští hodinu začnem společně psát návod k použití. To chceš :D.

Komentáře