Vodopády Groppensteinslucht, hora Danielsberg a vodopád na řece Bernitschbach
Zájemců o via ferraty je hodně, takže nás rozdělili na dvě skupiny. My a ještě jedna rodina s třemi dětmi se máme jít houpat na skálu až odpoledne. Dopoledne nám jen zkusili sedáky (speciální postroj na nohy) a helmy. Jen dostat se do toho je oříšek. Abychom nějak vyplnili čas až do jedné, vydali jsme se na výlet k vodopádům Groppensteinschlucht (ta německá slova jsou úplně šílená), na něž se vychází z městečka Obervellach. Na hlavní cestě je odbočka značená. Trošku to tam připomínalo Slovenský ráj, většinu trasy jsme šli po dřevěných lávkách se zábradlím upevněných na skále. Pod námi tekla, nebo se spíš valila, řeka, každou chvíli padala z vodopádu a tříštila se na miliony kapek, které tak vytvářely jakoby páru nad hladinou. Šli jsme asi hodinu a půl klidným tempem, v sandálech, kolem byla spousta malých dětí, takže procházka je to úplně nenáročná.
Večer jsme si v kempu půjčili pramičku a šli na jezero. Nejdřív jsme měli naopak pádla, pak jsme jeli pozadu, ale nakonec jsme na to přišli, nepotopili se a loďku šťastně vrátili.
Zájemců o via ferraty je hodně, takže nás rozdělili na dvě skupiny. My a ještě jedna rodina s třemi dětmi se máme jít houpat na skálu až odpoledne. Dopoledne nám jen zkusili sedáky (speciální postroj na nohy) a helmy. Jen dostat se do toho je oříšek. Abychom nějak vyplnili čas až do jedné, vydali jsme se na výlet k vodopádům Groppensteinschlucht (ta německá slova jsou úplně šílená), na něž se vychází z městečka Obervellach. Na hlavní cestě je odbočka značená. Trošku to tam připomínalo Slovenský ráj, většinu trasy jsme šli po dřevěných lávkách se zábradlím upevněných na skále. Pod námi tekla, nebo se spíš valila, řeka, každou chvíli padala z vodopádu a tříštila se na miliony kapek, které tak vytvářely jakoby páru nad hladinou. Šli jsme asi hodinu a půl klidným tempem, v sandálech, kolem byla spousta malých dětí, takže procházka je to úplně nenáročná.
Cestou zpátky jsme už pomalu všichni měli hlad, jenže nemáme ani v kempu nic k jídlu. Zvyky jsou tu úplně jiné než v Česku a v neděli mají zkrátka všechny obchody zavřeno. Ještě že nám v kempu udělali pizzu, jinak bychom možná pošli hlady.
V jednu jsme se celí natěšení vydali k hoře Danielsberg, kde je i naše ferrata. Na přední sklo ale začínaly padat kapky deště, což nám značně zhoršilo náladu. Instruktoři, kteří nás už na místě čekali, se shodli na tom, že si to s námi, osmi amatéry, netroufnou (i když pršet už přestávalo), a že půjdem jindy. Jako náhradu nám alespoň ukázali, jak se na lano připnout a co se stane, když se nepřipneme správně (vnitřní krvácení, polámaná páteř, zraněná mícha a podobně). Jedna desetiletá holčička začala připouštět, že se bez ferraty možná i obejde.
Po téhle krátké ukázce jsme se prošli po vrchu Danielsbergu. Úplně nahoře stojí malý kostelík, skromně zařízený, a jsou nádherné výhledy do celého okolí. Kus dál stojí restaurace s umělým rybníčkem a vůbec spoustou dalších kýčovitých věcí. Sešli jsme všichni k autu a instruktoři nás vzali ještě na výlet k jinému vodopádu, tentokrát zcela zdarma i bez karty, na řece Bernitschbach. Od aut jsme šli lesem po nějaké "fitness stezce", což obnášelo několik stanovišť, na kterých jste měli buď zvedat poleno nebo přeskakovat lavičku (není to vtip, ti Rakušani to myslí úplně vážně). Došli jsme k vysokému, ale štíhlému vodopádu, dole s hlubokou tůňkou. Jeden vedoucí pravil, že se tam klidně bude i koupat, ale dívat se smí jen ten, kdo tam půjde taky. Mysleli jsme si, že je to vtip, a šli pomalu pryč, ale pak uslyšeli řev, vrátili se tam a zjistili, že někteří do toho vážně šli. Nešlo tomu odolat, takové výzvě, tak jsme se tam i s bráchou vrhli taky. Chvíli je to vážně studené, ale pak si pomalu zvyknete. Doplavala jsem až pod vodopád. Je to, jako by na člověka padaly nepřetržitě těžké pytle s pískem. Ale docela slušná masáž. Už mi ani nevadilo, že jsme ty ferraty nestihli. Stejně je to takové…umělé, všechno, včetně té korutanské karty a "aktivit", které tady nabízejí. Člověk si připadá jako figurka, které někdo vyšlapává cestičku, a ještě ho u toho vodí za ruku. Jít jen tak do lesa pod vodopád je mnohem lepší.
V jednu jsme se celí natěšení vydali k hoře Danielsberg, kde je i naše ferrata. Na přední sklo ale začínaly padat kapky deště, což nám značně zhoršilo náladu. Instruktoři, kteří nás už na místě čekali, se shodli na tom, že si to s námi, osmi amatéry, netroufnou (i když pršet už přestávalo), a že půjdem jindy. Jako náhradu nám alespoň ukázali, jak se na lano připnout a co se stane, když se nepřipneme správně (vnitřní krvácení, polámaná páteř, zraněná mícha a podobně). Jedna desetiletá holčička začala připouštět, že se bez ferraty možná i obejde.
Po téhle krátké ukázce jsme se prošli po vrchu Danielsbergu. Úplně nahoře stojí malý kostelík, skromně zařízený, a jsou nádherné výhledy do celého okolí. Kus dál stojí restaurace s umělým rybníčkem a vůbec spoustou dalších kýčovitých věcí. Sešli jsme všichni k autu a instruktoři nás vzali ještě na výlet k jinému vodopádu, tentokrát zcela zdarma i bez karty, na řece Bernitschbach. Od aut jsme šli lesem po nějaké "fitness stezce", což obnášelo několik stanovišť, na kterých jste měli buď zvedat poleno nebo přeskakovat lavičku (není to vtip, ti Rakušani to myslí úplně vážně). Došli jsme k vysokému, ale štíhlému vodopádu, dole s hlubokou tůňkou. Jeden vedoucí pravil, že se tam klidně bude i koupat, ale dívat se smí jen ten, kdo tam půjde taky. Mysleli jsme si, že je to vtip, a šli pomalu pryč, ale pak uslyšeli řev, vrátili se tam a zjistili, že někteří do toho vážně šli. Nešlo tomu odolat, takové výzvě, tak jsme se tam i s bráchou vrhli taky. Chvíli je to vážně studené, ale pak si pomalu zvyknete. Doplavala jsem až pod vodopád. Je to, jako by na člověka padaly nepřetržitě těžké pytle s pískem. Ale docela slušná masáž. Už mi ani nevadilo, že jsme ty ferraty nestihli. Stejně je to takové…umělé, všechno, včetně té korutanské karty a "aktivit", které tady nabízejí. Člověk si připadá jako figurka, které někdo vyšlapává cestičku, a ještě ho u toho vodí za ruku. Jít jen tak do lesa pod vodopád je mnohem lepší.
Večer jsme si v kempu půjčili pramičku a šli na jezero. Nejdřív jsme měli naopak pádla, pak jsme jeli pozadu, ale nakonec jsme na to přišli, nepotopili se a loďku šťastně vrátili.