Tak dneska jsem konečně lépe poznala pár lidí se stejným údělem. Dopoledne jsme totiž měli informační schůzku, a tak jsem si popovídala se dvěma Němkami a taky poznala dva rumunské studenty, kteří shodou okolností bydlí ve stejné budově jako já. A protože francouzsky uměli jen tak trošku a anglicky vůbec (je to neuvěřitelné, ale v Rumunsku evidentně není povinná angličtina), byla příležitost prokládat naši konverzaci mými z hloubky paměti vydolovanými rumunskými slovíčky. Soudě podle toho, jak moc mi ten kluk opravoval výslovnost, ta moje úroveň asi není žádná sláva. A pak že výslovnost francouzštiny je těžká! A taky jsem se potkala se svým kmotrem. Kmotrovství tady totiž nazývají systém, jenž spočívá v tom, že každému dobrovolníkovi z řad studentů univerzity Rennes 2 je přiřazen jeden nebo dva zahraniční studenti, kteří se na svého kmotra můžou v případě nouze či touhy po socializaci obrátit. Můj kmotr má plusové body nejen za to, že je sympatický a přátelský, ale i za to, že se vůbec ozval, což, jak jsem zjistila od pár bezradných cizinců, není úplně samozřejmostí.
Všechny ulice v Rennes jsou označeny francouzsky i bretonsky
Jinak jsem se na informační schůzce dozvěděla už potřetí, kdy se mám přijít zapsat ke studiu a vyzvednout si kartu studenta, počtvrté, kdy si mám nechat podepsat learning agreement a asi po desáté termín návštěvy Mont Saint Michel. Ale abych nekřivdila, nějaká nová informace by se našla. Ale hlavní výhoda informační schůzky tkvěla bezpochyby v té možnosti potkat lidi.
Opravdu se snažím, abych si našla i nějaké jiné kamarády než svého plyšového Míšu. Dokonce jsem zašla tak daleko, že jsem si nainstalovala do mobilu facebook lite a What'sapp, aby mi něco neuniklo. Bohužel, akce, které se na těchto sociálních záležitostech organizují, si nechávám unikat dobrovolně, poněvadž k trsání na nějakého DJ by mě nedonutila asi ani hrozba doživotní sociální izolace.
Na doporučení svého kmotra i turistické příručky jsem se odpolene byla projít do parku Thabor, který je prý znám jako jeden z nejhezčích parků Francie. Není příliš velký, ale svými zdobenými fontánkami, altánky a dokonale upravenými květinovými záhony a trávníkem to snadno kompenzuje. Samozřejmě, na naši zahradu doma nemá, ale i tak je to slušnej oddíl.
Obzvlášť zajímavý je následující květinový nápis. Myslíte si, že tam stojí něco hlubokého? Třeba citát Cicerona, Michela de Montaigne nebo aspoň Jolandy? Samá voda. V překladu to znamená: "Je třeba to tu denně udržovat." Teda aspoň myslím. Tak nevím, jestli to je zpověď zoufalého a unaveného zahradníka...
Ještě hezčí než park je ale přilehlý kostel Notre Dame en Saint Melaine. Ten byl prý v roce 1939 dost poničený (můj kmotr studuje historii), ale teď to na něm není poznat. Nevím, o jaký styl se přesně jedná, ale je prostě zařízený, samý kámen, monumentální a má jedinečnou atmosféru. Já kostely zevnitř nefotím, proto jsem si fotky vypůjčila zdea zde.)
zdroj
I můj dnešní večer byl ve znamení bretonské kultury. V kampusu Beaulieu jsou totiž každé úterý kurzy tradičních bretonských tanců! Takže jsem místo na Erasmus warm up party & DJ Afla šla tam. Přivítal mě borec tak 150 centimetrů a 30 kilo s dlouhýma vlasama a vousem až po pupík, že on to učí. A hned mi představil kolegu, ten měl zas dva tenké zapletené copánky s navlečenými keltskými korálky (zbytek hlavy vyholený). A taky metr pade a třicet kilo. Pak přišel jeden pár velice nápadně oblečený. Mně to přišlo jak nějaký emo/gotic/lolita style, ale možná tak půvoní obyvatelé Bretaně chodili... Zbytek osazenstva, ať už dlouhodobější ostřílení členové nebo čtyři začátečníci, byl díkybohu normální. Všechno Francouzi, až na jednu studentku už pracující dospělí lidé, a všichni moc milí. Učili jsme se tři tance - kolečko svatého Vincenta - vypadalo to jako na tomto videu - a pak ještě další dva, jejichž bretonské názvy jsem úplně nepochytila. Jeden z těch tanců obsahoval i prvek, že se kluk s holkou chytí ve dvojci a šestnáct dob se točí kolem sebe. Pak se to vždycky posune o jedno, a tak každá holka vystřídá během písně všechny kluky. Dovedete si asi představit, jak jsem se cítila, když osm z deseti zúčastněných mužů mělo ten metr pade a třicet kilo...
Ale byl to úžasný večer, vážně skvělý, ta keltská hudba je nádherná a panovala tam výborná nálada. Strašně moc doufám, že mi do toho termínu nehodí kurz francouzštiny, který má být večer.
(Obrázek: očekávám, že takovéto figury budu na konci svého pobytu taky umět. Zdroj zde)
Všechny ulice v Rennes jsou označeny francouzsky i bretonsky
Jinak jsem se na informační schůzce dozvěděla už potřetí, kdy se mám přijít zapsat ke studiu a vyzvednout si kartu studenta, počtvrté, kdy si mám nechat podepsat learning agreement a asi po desáté termín návštěvy Mont Saint Michel. Ale abych nekřivdila, nějaká nová informace by se našla. Ale hlavní výhoda informační schůzky tkvěla bezpochyby v té možnosti potkat lidi.
Opravdu se snažím, abych si našla i nějaké jiné kamarády než svého plyšového Míšu. Dokonce jsem zašla tak daleko, že jsem si nainstalovala do mobilu facebook lite a What'sapp, aby mi něco neuniklo. Bohužel, akce, které se na těchto sociálních záležitostech organizují, si nechávám unikat dobrovolně, poněvadž k trsání na nějakého DJ by mě nedonutila asi ani hrozba doživotní sociální izolace.
Na doporučení svého kmotra i turistické příručky jsem se odpolene byla projít do parku Thabor, který je prý znám jako jeden z nejhezčích parků Francie. Není příliš velký, ale svými zdobenými fontánkami, altánky a dokonale upravenými květinovými záhony a trávníkem to snadno kompenzuje. Samozřejmě, na naši zahradu doma nemá, ale i tak je to slušnej oddíl.
Obzvlášť zajímavý je následující květinový nápis. Myslíte si, že tam stojí něco hlubokého? Třeba citát Cicerona, Michela de Montaigne nebo aspoň Jolandy? Samá voda. V překladu to znamená: "Je třeba to tu denně udržovat." Teda aspoň myslím. Tak nevím, jestli to je zpověď zoufalého a unaveného zahradníka...
Ještě hezčí než park je ale přilehlý kostel Notre Dame en Saint Melaine. Ten byl prý v roce 1939 dost poničený (můj kmotr studuje historii), ale teď to na něm není poznat. Nevím, o jaký styl se přesně jedná, ale je prostě zařízený, samý kámen, monumentální a má jedinečnou atmosféru. Já kostely zevnitř nefotím, proto jsem si fotky vypůjčila zdea zde.)
Cestou z kostela jsem (je to dlouhé, já vím, jenže když ono to je všechno zajímavé! Počítám, že v průběhu semestru se budou články zkracovat. Obzvlášť asi před písemkami.) narazila na bretonské knihkupectví. No nevlez tam. Tak jsem vlezla a zatímco jsem si listovala Harry Potterem v bretonštině (to vážně existuje!), poslouchala jsem prodavače, jak se svým zákazníkem konverzuje. Plynně bretonsky. Páni! Když zákazník odešel, ptala jsem se prodavače, jestli to fakt je bretonština, a vzala jsem si letáček s nabídkou kurzů bretonštiny. A taky jsem si na ten letáček nechala od prodavače napsat bretonsky dobrý den, nashledanou a děkuji. (Říkala jsem vám, že se snažím být mimořádně komunikativní!) Bohužel to po něm moc nedovedu přečíst. Každopádně je to fakt divný jazyk, který se nepodobá ničemu, co byť jen trošku znám. Ani maďarštině.
zdroj
I můj dnešní večer byl ve znamení bretonské kultury. V kampusu Beaulieu jsou totiž každé úterý kurzy tradičních bretonských tanců! Takže jsem místo na Erasmus warm up party & DJ Afla šla tam. Přivítal mě borec tak 150 centimetrů a 30 kilo s dlouhýma vlasama a vousem až po pupík, že on to učí. A hned mi představil kolegu, ten měl zas dva tenké zapletené copánky s navlečenými keltskými korálky (zbytek hlavy vyholený). A taky metr pade a třicet kilo. Pak přišel jeden pár velice nápadně oblečený. Mně to přišlo jak nějaký emo/gotic/lolita style, ale možná tak půvoní obyvatelé Bretaně chodili... Zbytek osazenstva, ať už dlouhodobější ostřílení členové nebo čtyři začátečníci, byl díkybohu normální. Všechno Francouzi, až na jednu studentku už pracující dospělí lidé, a všichni moc milí. Učili jsme se tři tance - kolečko svatého Vincenta - vypadalo to jako na tomto videu - a pak ještě další dva, jejichž bretonské názvy jsem úplně nepochytila. Jeden z těch tanců obsahoval i prvek, že se kluk s holkou chytí ve dvojci a šestnáct dob se točí kolem sebe. Pak se to vždycky posune o jedno, a tak každá holka vystřídá během písně všechny kluky. Dovedete si asi představit, jak jsem se cítila, když osm z deseti zúčastněných mužů mělo ten metr pade a třicet kilo...
Ale byl to úžasný večer, vážně skvělý, ta keltská hudba je nádherná a panovala tam výborná nálada. Strašně moc doufám, že mi do toho termínu nehodí kurz francouzštiny, který má být večer.
(Obrázek: očekávám, že takovéto figury budu na konci svého pobytu taky umět. Zdroj zde)
PS: Sakra. Poté, co jsem dopsala článek, jsem mu vymyslela titulek - Vive les Bretons, ať žijí Bretonci. A říkám si, že možná to slovní spojení někdo už použil, proč ne, tak jsem to zkusmo dala do googlu... a zjistila jsem, že je to název nějaké chlípné písničky. No to neva.
Komentáře
Okomentovat