Zábavné i krušné seznámení s Jasy (Iași), hlavním městem rumunské Moldávie

O Rumunsku si spousta lidí myslí hrozně nepěkné věci. Mnoho Čechů jako by nepostřehlo, že už tu nevládne svou železnou rukou Ceaucescu, a Francouzi si ještě nevšimli, že už tu proběhla elektrifikace. Já žádné z těchto hloupých a neopodstatněných předsudků nemám a během své mise „semestr v Rumunsku“ jsem je chtěla všechny postupně vyvrátit. Respektive pořád ještě chci…!

Když jsem si poprvé všimla, že existuje možnost jet studovat do rumunských Jasů (rumunsky Iași), připadalo mi to jako hrozně ulítlý nápad. Tak jsem se přihlásila. A protože jsem byla jediná, nebyl až takový zázrak, že mě vybrali.

na bulváru Ștefan cel Mare și Sfânt to vypadá vánočně ještě v únoru

Ve skutečnosti má ale můj Erasmus v Rumunsku vedle nevysvětlitelné emoční náklonnosti k této zemi (respektive k jejím horám) i racionální důvod: tak trošku se učím rumunsky a zdálo se mi, že je na čase otestovat, jak jsem se od fáze „šest jízdenka Turnu Roșu!“ za ty dva roky posunula. Dva semestry v cizině po sobě si žádají jisté nepříliš příjemné oběti (ahoj Míšo!), ale můj milý to naštěstí chápe a navíc se už těší, že bude mít důvod udělat si sem v dubnu výlet.

Jasy leží skoro úplně u hranic s Moldavskem (kam už brzy taky pojedu!)

První zkouška mé odolnosti vůči předsudkům přišla už ve chvíli, kdy se autobus Regiojet blížil k Aradu, jednomu z prvních větších měst za maďarskou hranicí. To bude dobrý, neboj, určitě přijdou i krajinky plné oveček a dřevěné kostelíčky, uklidňovala jsem se při pohledu na chátrající betonové budovy. Další zkouška přišla, když se na mě cestou od aradského autobusového nádraží na vlakové lepily žebrající děti a psi a cestu mi křížili chlápci v takových těch srandovních ruských čepicích. S jedním takovým jsem dokonce o čtyři hodiny později sdílela kupé ve vlaku. Na chvíli mě uklidnilo, když vytáhl z bundy smartfoun (jistá úroveň jeho technické gramotnosti mi kdoví proč dodávala větší pocit bezpečí), klid byl však ten tam, když chtěl půjčit nabíječku a vzápětí s ní někam odešel. Během následujících dvou hodin jsem pozorovala jiného, snědého muže v teplákovce, jak pobíhá po vlaku s mou nabíječkou v ruce, ale všechno to dobře dopadlo. Cesta vlakem z Aradu do Jasů trvá krásných 17 hodin, takže zajímavých setkání mě čekalo ještě docela dost. Například anglicky mluvící rumunský student, který mi chladně sdělil: „Neměla jsi sem jezdit!“, postarší pár, který se asi pokoušel vyřvat si slevu, nebo nevím proč ve tři ráno tak křičel na průvodčího, ale i velice milá a civilizovaná paní, jejíž přítomnost v kupé na mě měla významně uklidňující vliv. Když jsme kolem páté ráno projížděli zasněženou horskou oblastí východních Karpat, konečně se mi vrátilo nadšení a radost, kterou jsem vždycky pociťovala při plánování rumunského pobytu, ale jež mě při loučení v Česku zcela opustila.

Ne že by mě jízda takovým vlakem lehce neznepokojovala...

Suceava v 5:45 ráno. Kvalita fotky nic moc, ale pro mě má ta vzpomínka velkou váhu.

Na první kontakt s Jasy taky jen tak nezapomenu. S kufrem, krosnou a batohem jsem pochopitelně budila víc pozornosti, než mi bylo příjemné, a první dialog na sebe nenechal dlouho čekat. Po mém boku se objevil bezzubý stařík v péřovce a již zmíněné srandovní ruské čepici a dal se se mnou do řeči. Mé instinkty a výchova spíše opatrnou maminkou mi radily ignorovat ho, ale vyhýbat se kontaktu s místními není úplně doménou opravdového cestovatele, tak jsem mu s úsměvem odpověděla na otázku, co že tu dělám. S trošku menším úsměvem jsem mu podala odpověď i na otázku odkud jsem, už zcela bez úsměvu (a s lehkým zaváháním) na otázku kolik mi je, ale když se pak zeptal, jestli jsem vdaná, docela jsem se polekala. Připadalo mi jistější zalhat, že jo, a předstírat, že musím akutně zabočit doprava. Ještě za mnou řval, kolik že mám dětí, ale protože jsem nevěděla, jaký počet by byl nejlepší předstírat, nechala jsem ho bez odpovědi.

Palatul culturii

Zábavné setkání bylo ještě jedno, to když jsem odhodlaně luštila nápis na kostele a přistoupil ke mě pán, který, tázavě si prohlížeje má zavazadla, se ptal, zda jsem poutnice, že on je totiž kněz v Suceavě a byl tu u zubaře. Musela jsem ho zklamat, že hlavním cílem mé cesty do Rumunska nebylo poklonit se pravoslavným ikonám, a protože už těch setkání na mě bylo nějak moc, raději jsem i zde uplatnila metodu náhlé potřeby změny směru.

Národní divadlo Vasile Alecsandru

Další vývoj událostí byl už možná méně dobrodružný, ale velice příjemný. Nejveselejším zjištěním bylo, že studenti rumunských univerzit, včetně nás zahraničních studentů, mají vlaky zadarmo. Jakože úplně všechny vlaky v úplně celém Rumunsku úplně zadarmo. Dobrý ne? I na univerzitě se mi moc líbí. Ve třídách je nás celkem málo (na magisterských předmětech třeba jen pět) a učitelé s námi doopravdy komunikují. Ptají se, diskutují, dívají se na nás, opravdu na nás studenty, ne jen tak do blba, a učí se naše jména. Ne jak ve Francii, kde se sice všichni učitelé tvářili neuvěřitelně důležitě, ale všechno si vykládali jen tak nějak pro sebe. Povinná četba se dá sehnat v knihovně nebo nám učitel tu knihu poskytne, ať si ji nějak okopírujeme, a ne jak ve Francii, kde se předpokládalo, že mám půlroční rozpočet na knihkupectví 100 euro. A hlavně rumunští studenti jsou moc milí, přátelští a nápomocní. S těmi francouzskými jsem si za půl roku nestihla říct tolik jako s těmi místními za dva týdny, a to moje rychlost produkce myšlenek v rumunštině je zhruba stokrát menší než ve francouzštině, a navíc si mohu dovolit jen fráze obsahující to nejjádrovatější jádro slovní zásoby. Ale dost nadávání na Francouze, však byly i světlé výjimky.

Univerzitní knihovna Mihaie Eminescu, což je v rumunské literatuře pojem větší, než u nás Němcová, Mácha, Hrabal a Kundera dohromady!

No ne, kdo by v Rumunsku čekal bystu Michala Davida?

Renesanční osobnost 20. století Titu Maiorescu v kampusu, který je po něm pojmenovaný

Vlajky tu v některých ulicích visí pořád, svátek nesvátek

Když chcete poznat Iași, ale nevíte, za který konec to vzít, je skvělá tahle stránka - http://iasi.travel/en/ . Je na ní popsáno a v mapě zaznačeno sedm tematických tras, podle toho, na co se orientujete - komunismus, náboženství, židovské památky, rumunská historie, umění, romantická trasa a aktivní trasa. Aktivní trasa má necelých 50 km a je koncipována jako cyklovýlet, během nějž člověk udělá okruh kolem města. Já jsem vymyslela, že se z toho dají udělat dva 25km pěší okruhy (jižní a severní), a ty že si postupně projdu. Svoji mapu a seznam klášterů, které na trase navštívíte, dávám pod článek.

Hned první víkend v Rumunsku jsem se vydala na ten jižní okruh. Bohoužel jsem mohla vyrazit až o půl jedenácté, protože jsem si den předem nechala na kluzišti občanku a kluziště otevíralo až v deset. Už tedy ten pozdní start odsoudil mou túru k neúspěchu, a to jsem ještě nevěděla, na jaké další obtíže narazím. Na radu zkušenějších jsem si hned na okraji města opatřila klacek, který se mi při stoupání do kopce ke klášteru Cetațuia docela hodil. Prodírala jsem se křovím a sněhem rychlostí kilometr za hodinu, takže mi začínalo docházet, že to fakt nestihnu. Asi si dovedete představit mou deziluzi, když mě nahoře nečekalo opuštěné poustevnické sídlo, ale hojně navštěvovaný klášter, ke kterému vede z druhé strany normálně silnice a je u něj velké parkoviště (samozřejmě by se to dalo vyčíst z mapy, ale já jsem si ji dostatečně neprohlídla). Škoda že se uvnitř klášterů nesmí fotit, protože ty kostely pomalované od podlahy až ke stropu (včetně stropu) pravoslavnými malůvkami působí opravdu neobvykle.

Svíčky u kláštera Frumoasa (= krásný). Tady v Rumunsku je zvykem (soudím tak alespoň na základě svého dosavadního pozorování), že svíčky se nezapalují v kostele, ale v nějaké budce venku vedle kostela.

Klášter Cetațuia

Hřbitov u kláštera Cetațuia; nápis říká (aspoň doufám) "Očekávám vzkříšení mrtvých a věčný život. Co se má stát, staniž se. Amen."

No a posledním hřebíčkem do rakve mého plánu byli psi. Věděla jsem, že mě to nejspíš potká, však taky proto jsem měla tu hůl, ale co už jsem netušila, že z toho budu mít takový strach. Prostě když musím klackem odhánět nehezky štěkající psy, nemůžu si za chůze ani sníst svačinu a navíc se pořád ohlížím, co dělá ten podivný chlápek za mnou, nějak si nejsem schopná výlet užít. Vișan a podobné osady jižně od Jasů totiž nejsou takové ty krásné rumunské vesničky, jaké jsem viděla o týden později na Bucovině. Je to tam bezútěšná krajina plná podivně poházených divných domů, pozemků na prodej a hliněných cest. Ale možná tu bezútěšnost dělal taky sníh a fakt, že jsem byla sama. Výsledkem tohoto výletu bylo, že jsem si na Michalův popud koupila pepřák a rozhodla se, že další výlety o samotě ještě přehodnotím.