Ze Sorocy jsme pokračovali do Floresti, kde se naše oči nabažily na rozsáhlé tržnici, ale zaplakaly nad pustými betonovými ulicemi. O poznání veselejší bylo město Rezina, ze které jsme se navzdory obavám docela snadno dostali i do hojně navštěvované Saharny, kde se nachází nádherný klášter, na kterém si tamější mniši dávají mimořádně záležet. Mají dokonce i bazének, lanový most a kapličku na skále!
 |
| Klášter Saharna od kapličky na skále |
Nevím, jestli existují lidi, kteří dovedou cestovat opravdu jen tak, úplně bez cíle, ale mně dělá dobře nějaký cíl mít, a to klidně i cíl, který mě nijak zvlášť nezajímá – hlavní je, že udává směr. Zibura taky šel měsíc pěšky Čínou, „aby“ viděl pandy, a ta cesta byla samozřejmě mnohem zajímavější než její oficiální cíl.
No a v Moldavsku (v Rumunsku taky mimochodem) se vaším nejčastějším „cílem“ stanou pravděpodobně kláštery. Pro nás to tentokrát byl klášter Saharna, který je docela známým (prý) poutním místem. Cesta do něj ze Sorocy vedla přes město Florești [Florešť]. Během téměř tří hodin, kdy jsme čekali na přípoj, jsme si ho stihli docela důkladně prohlédnout, a je nutno přiznat, že to je jednoznačně to nejbezútěšnější místo, jaké jsme v Moldavsku navštívili. Šedé, rozbité, takové jakoby prázdné… Jediným místem, kde to tam žije, je pochopitelně tržnice. Všechny moldavské tržnice stojí za to.
 |
| Optimistický billboard o tom, že Moldavsko má budoucnost |
Další zastávka byla ve městě Rezina, kde to bylo mnohem lepší. Co dovede udělat i jen opravený chodník ze zámkové dlažby! Na autobusovém nádraží nám řekli, že autobusy do Saharny jezdí z centra. Postavili jsme se tedy na zastávku u gymnázia a důležitě se jali studovat jízdní řád (plni údivu, že tam nějaký je), když nám nějaká paní řekla, ať se na to vykašleme, že to v tom řádu není pravda, a že do Saharny právě jeden autobus odjel, takže další pojede možná za hodinu. Po třech dnech v Moldavsku už tuhle informaci považujete za optimistickou, navíc, když se ukáže jako pravdivá – jel! Navíc měl v Saharně cca tříhodinovou pauzu a pak se vracel přes Rezinu až do Orhei, kam jsme přesně potřebovali. Jako na objednávku!
 |
| Neumíš azbuku, jedeš naslepo |
 |
| Autogara v Rezině. Tímhle jsme bohužel nejeli |
Klášter v Saharně je mužský a je naprosto úžasný. Oproti tomu v Rudi je barevný a živý. Je vystavěný na menším prostoru, takže působí útulněji, a každá budova jako by byla v trochu jiném stylu a hlavně v jiné barvě. Mají tam živou labuť, kachny, páva a pak taky – pozor – svítícího soba, takového toho co si ho Američani dávají o Vánocích na domy. Ten nás dostal. Spolu s ním nás dostal ještě obraz Krista na oltáři v kostele. Když jste se na něj dívali zespodu, měl oči zavřené, ale jak jste pohli hlavou vpřed, otevřel je dokořán. Tomu říkám šok.
 |
| Vstup do mužského kláštera v Saharně |
 |
| Když jsme klášter navštívili, mniši měli právě prostřeny hrnečky ke kávě |
Nejzajímavější věc ovšem přichází, když projdete zadní branou kláštera a kráčíte cca 5 minut lesní pěšinkou. Tam je totiž na potůčku vybudován pro mnichy přírodní bazén, ale se vším všudy, včetně převlékárny, kříže a pravoslavných ikon. Přes údolí se tam pne dlouhý a krásný lanový most.
 |
| Přirodní koupaliště i s grilem a ikonami |
Nad klášterem se klene skála s kapličkou a křížem na vrchu. Vypadá to daleko, ale ve skutečnosti je to k ní od kláštera jen asi 15 minut a je odtamtud pochopitelně parádní výhled nejen na celý klášterní komplex, ale i na Saharnu a údolí Dněstru. Všechny tyhle věci dělají ze Saharny opravdu výjimečnou destinaci.
Čekání na autobus jsme si krátili tím, že jsme krmili kočky a psy kukuřičnými chlebíčky.
Komentáře
Okomentovat