Moldavsko: Na cigánském severu. Soroca a klášter Rudi

Úplně na severozápadě Moldavska, na břehu Dněstru, který vytváří hranici s Ukrajinou, se nachází historické město Soroca. Pyšní se spoustou honosných cigánských sídel, mimo jiné i panstvím cigánského barona, ale taky historickou pevností a krásným výhledem na řeku. V blízkosti Sorocy stojí několik klášterů: jedním z nich je ten u vesnice Rudi, kam jsme se autobusem vypravili. Jestli jste někdy české silnice nazvali tankodromem, nevím nevím, co by pro vás byla cesta ze Sorocy do Rudi!

Cetatea Soroca


Do Sorocy jsme přijeli za tmy. Vystoupili jsme z autobusu, ohlédli se vpravo vlevo, shledali, že se nezdá, že bychom během příštích pěti minut měli být uneseni, a vydali se hledat restauraci, tradiční moldavskou nejlépe. V restauraci Golden river, od které jsme si na základě googlových rešerší tu tradičnost slibovali, se sice svítilo, ale když jsme vzali za kliku, majitel sedící u televize nám strohým, ale ve všech jazycích srozumitelným gestem dal najevo, že na nás nemá náladu. A tak jsme skončili v pizzerii.

Jendoznačně nejdražším nápojem je Plzeň, která zároveň stojí tolik, co dvě třetiny pizzy. Jeden moldavský leu = cca 1,3 czk

Do vesnice a kláštera Rudi

V okolí Sorocy se nachází pár celkem dobře dostupných klášterů, jenže mamka si usmyslela, že pojedeme do kláštera Rudi. Ten sice taky není daleko, jen 40 km, jenže… není 40 km jako 40 km, že. Drncání hlavou o strop mikrobusu v důsledku „nerovností“ na silnici ve spojení s hlasitě vyhrávající ruskou hudbou je jeden z těch zcela typických moldavských zážitků. A ještě samozřejmě fotbalová šála obkružující náboženské obrázky a moldavské vlaječky nad čelním sklem.

Jelikož jsme turisté pragmatičtí, ještě před odjezdem na sever do Rudi jsem se na autobusovém nádraží v Soroce snažila zjistit, jestli vůbec existuje nějaká možnost, jak se dostat zpět. „Multe autobuze, multe!“ ujišťovala mě pokladní. A tak jsme s klidným srdcem vyjeli na výlet.

V mikrobuse opouštíme Sorocu směr Rudi, kde, jak doufáme, nám řidič aspoň přibrzdí



Mikrobus nejel přímo do vesnice, ale vyhodil nás na odbočce. Abychom se dostali do kláštera, museli jsme projít vesnicí a pak ještě krátkým lesíkem. Domy tam byly různé – některé v dost bezútěšném stavu, jiné relativně nové, některé chátrající, jiné bohatě zdobené… dominantami obce je památník VŘSR a hned vedle stojící dětské hřiště. Evidentně nové, křiklavě barevné průlízky u mateřské školky tam působí opravdu nečekaně.

Kvůli neustálému focení jsme se do centra vesnice dostali dobře o půl hodiny později než místní, kteří vystoupili spolu s námi







Obyvatelé Rudi si mohou VŘSR připomínat denně
Při pohledu na tyhle průlízky jako by se člověk najednou přenesl docela jinam

… A pak jsme objevili obchod. Po stranách dveří se na nás usmívali namalovaní Moldavani v tradičních krojích a nade dveřmi nás zval dál nápis „Vřele vás tu vítáme“. Přijali jsme pozvání a vešli dovnitř s čistými úmysly koupit lahev vody. Vzápětí jsme však zjistili, že tam mají po jednom balené bonbóny na váhu, bonbóny, jaké jsme dosud nikde jinde neviděli. Spiklenecky jsme se na sebe s bráchou podívali a bylo jasné, co budeme chtít.

Formulace „od každého jeden“ se nejspíš bere v nějakých vyšších lekcích rumunštiny pro cizince, proto jsem musela přistoupit k primitivnějšímu „Unu, unu, unu, unu…,“ doprovázenému zuřivou gestikulací směrem k přihrádkám s bonbóny. Zdálo se mi to dostačující, ale prodavačka tam stála s nechápavým výrazem a navíc vypadala, že ani nemá zájem vzájemnému porozumění nijak dopomoct. Bariéru mezi námi nakonec pomohla prolomit nějaká místní paní, co si taky přišla nakoupit, ale nejspíš něco normálnějšího než 9x jeden bonbon.

Školení "komunikace s cizinci" tu ještě neproběhlo

"Unu, unu, unu, unu, unu!"

Tyhle bonbóny se jmenují Brândușa, což znamená rumunsky "krokus" a též je to ženské jméno

Prozaický překlad: Tmavý a světlý - dej si je společně!

Kostel v Rudi (není součástí kláštera)

Mamka chtěla do kláštera Rudi proto, že se dočetla, že je takový „opravdový“, že zkrátka stále vypadá především jako klášter, kde žijí jeptišky, a ne jako touristic destination. Minimálně v březnu se tomuto tvrzení dá dát zapravdu, přesto tam jsou na turisty připraveni: pokyny pro návštěvníky jsou přeloženy i do angličtiny (nezapomeňte si s sebou vzít odličovač, nesmí se tam totiž s make-upem!) a u vstupu vám ženám a dívkám zapůjčí zavinovací sukni. Ta se mi zhruba v půlce prohlídky odvinula a spadla. Musela jsem se smát, což celou situaci ještě zhoršovalo, ale vyhoštěni jsme nebyli. Hlavu jsme si s mamkou obtočily vlastním šátkem.

Klášter Rudi, schovaný za lesem

Když s sebou v létě nemáte dostatek oblečení (a nedej bože máte třeba make-up), může to být docela problém...

Pak však přišel šok v podobě toho, že hlavní kostel je zavřený pro dlouhodobou rekonstrukci. Byli jsme tedy zavedeni do zimního kostela, což byl ale vlastně jen lehce upravený obývák. Když jsem se jeptišky, která nás provázela, ptala, kdy bude letní kostel opraven, povídala, že to ví jen Bůh. Stejně tak na poděkování za prohlídku a za zapůjčení sukně vždy odpovídala jen to, že to tak chtěl Bůh, a všechny jeptišky se celou dobu chovaly tak tiše, jako by tam ani nebyly. Je to zvláštní svět a popravdě se v něm cítím dost nepatřičně. Není mi příjemné jim to tam očumovat.

Kostel v rekonstrukci
Domov jeptišek + v pravé části "zimní" kostel

Cestou do a z kláštera jsme poctivě degustovali zakoupené bonbóny, každý třetinu z každého, a to s jediným cílem: na cestě zpět si vítězný druh zakoupit do zásoby. Když jsme se znovu zjevili před prodavačkou, která evidentně nic neví o marketingových strategiích a o tom, jak ze zahraničního turisty vyždímat co nejvíce peněz, vypadala, že zavře obchod a uteče. Ale až na to, že nám prodala jiný druh, než jsme chtěli, to pro obě strany dopadlo dobře. 

Nyní přišel čas zjistit, co v pojetí Moldavanů znamená „multe autobuze“. Stáli jsme u hlavní silnice (ehm… ono slovní spojení hlavní silnice je relativní) směrem na Sorocu a čekali, ale dřív, než mohl přijet autobus, zastavili nám dva týpci v dodávce, ať jedem s nima. Tím náš výlet nabyl rozměrů, kvůli kterým mamka už měsíc předem nespala, nicméně neodporovala a nasedla. Asi tušila, že to bude možnost, jak poprvé v životě od maturity použít ruštinu v praxi. Šlo jí to tak dobře, že jsem tomu rozuměla i já, která se rusky neučila v životě ani minutu. Dozvěděli jsme se, že je v Moldavsku úrodná půda a pohostinní lidé, ale velká chudoba, takže mladí chodí do zahraničí, odkud pak rodinám posílají peníze. Taky jsme se dozvěděli, že silnice jsou opravovány z dotací Ruska, EU nebo Amerky a že právě ta hliněná cesta ze Sorocy do Otaci, ze které jsme měli takovou srandu, bude v dubnu proměněna do fádní asfaltové verze. Nebyla jsem si úplně jistá, kolik chlapíkům za takovou službu dát, nakonec jsem jim dala 100 moldavských lei (= 120 Kč). Pro srovnání – za tentýž úsek autobusem v opačném směru jsme my tři dali 61 lei. Chlapíci bankovku s úsměvem a celkem automaticky přijali, z čehož jsem uznala, že jsem to snad odhadla dobře.

Dostaneme se zpět do Sorocy?

Prohlídka města na břehu Dněstru

Nechali jsme se vyhodit na vršku Cigánského kopce (Dealul țiganilor). V Soroce totiž žije cigánů (v tomto kontextu nemá toto slovo vůbec žádné pejorativní zabarvení, alespoň ne v mém podání) opravdu hodně a hodně, a to včetně cigánského barona! Stavby těch bohatších z nich opravdu stojí za vidění. Většinou to vypadá jako nějaký nedostavěný orientální palác se spoustou kovových postříbřených ornamentů, sloupů a teras. Řidiči nás varovali, ať jsme opatrní na své věci, že někteří z cigánů dovedou člověka okrást, ani neví jak, ale my jsme se s nikým do bližšího kontaktu nedostali. Respektive při pokusu vyfotit si sídlo barona na nás zevnitř někdo něco pokřikoval, tak jsme se raději zdekovali, ale obešlo se to bez větších nepříjemností. 




Dům cigánského barona - co se nám povedlo vyfotit předtím, než na nás začali zevnitř křičet

Soroca z Dealul Țiganilor



Na Google mapách mě naprosto dostala fotka přívozu, který jezdí ze Sorocy na Ukrajinu. Od začátku jsem věděla, že jím chci jet. I vydali jsme se k hraničnímu přechodu zjistit, jak to funguje. Zatímco Šíma foťákem poctivě dokumentoval každičký kamínek kolem celnice, policistka mi řekla něco, čemu jsem nerozuměla, a pak mi vysvětlila, že tenhle přechod je jen pro Moldavany a Ukrajince. Pak řekla zase tu věc, které jsem nerozuměla, přičemž Šíma nadále fotil, pak řekla, že stejně to na druhé straně není zajímavé, a pak tu větu, které jsem předtím nerozuměla, řekla ještě třikrát, takže jsem konečně pochopila, že to znamená, že se tu nesmí fotit. To už měl ale Šíma všechno spolehlivě nafocené.

Dněstr

Ukrajina na druhém břehu Dněstru

Přívoz z Moldavska na Ukrajinu bohužel není mezinárodní

Přesunuli jsme se tedy raději k pevnosti (Cetatea Soroca), která je však přes zimní sezónu (15. listopadu – 15. dubna) zavřená. To ale nevadilo, svítilo nádherně slunce a na břehu Dněstru bylo krásně. Podívali jsme se ještě do parku a tak vůbec po městě a pak jsme si v samoobsluze, kterých je v každém moldavském městečku snad milion, k večeři koupili plăcintu, typický moldavský (i rumunský) pokrm, jednu se sýrem a jednu s párkem. Tak jsme se té tradiční kuchyně přece jen dočkali!

Sorocká tržnice

Náš hotel byl bedlivě hlídán...




Komentáře