Rajonální (= krajské) město Orhei je z úplně jiného světa než třeba severnější Floresti: světlejší, modernější, zelenější, pěknější. Je to z něj jen kousíček do kláštera Curchi na břehu jezera a taky k vesnicím Butuceni a Trebujeni, ve kterých jsou koně, studny a cesty z udusané hlíny stále na denním pořádku. Mezi nimi se nachází oblast Orheiul Vechi, kde řeka Răut tvoří ostré meandry, kde si můžete prohlédnou trosky středověkých staveb, kde v záhybu řeky na kopci stojí malinký klášter a kde se podle pověsti ve středověku schovával jistý mnich ve skalách a vyráběl víno tradiční způsobem, který invazivní Tataři zakázali. Moje fotky jsou z března, ale později na jaře či v létě, až se všechno zazelená, to musí být teprve pohádka!
 |
| Napoj mně má mííílá méého konííčka... foceno v Butuceni |
Přívětivé a malebné Orhei
Orhei je úplně jiné město ve srovnání se Sorocou, Florești nebo Rezinou.
Mnohem modernější, zelenější, svěžejší… Proto byl pro nás trochu šok, že se nám nepovedlo sehnat poštovní známky do Česka. Možná to bylo tím, že jsme na pobočku dorazili dvě minuty před zavíračkou a všechny zaměstnankyně vypadaly, že nás probodnou pohledem, jestliže kvůli nám budou muset zůstat byť jen o vteřinu déle v práci, ale stejně…
 |
| Orheiská radnice |
 |
| Park u orheiské radnice |
 |
| Vasile Lupu, moldavský vévoda |
 |
| Katolický kostel v Orhei |
 |
| Tak nevím, jestli to byla jen speciální proruská trafika, nebo jestli mají v Moldavsku jen ruské časopisy... |
Klášter v Curchi
Ze Sorocy nebylo nijak náročné udělat si výlet do vesničky Curchi, kde je docela velký klášter. Je to samozřejmě něco úplně jiného než kláštery v Rudi nebo Saharně: tamty jsou takovým malým tichým světem samy pro sebe, ten v Curchi byl rozlehlý a honosný (mluvím o tom, co se nachází uvnitř hradeb, spíš než o samotných prostorách, kde žijí mniši. Do těch jsme se zatím v žádném z klášterů nedostali). V Curchi právě probíhala mše, což byl pro nás taky nový zážitek. V pravoslavných klášterech nejsou lavice, pouze pár křesel podél zdí, takže u mše se stojí. Před oltářem se vždy nachází stojan s nějakým svatým obrazem, který všichni příchozí (kteří se mimochodem dost trousí i během mše) líbají. Ženy mají všechny striktně zahalenou hlavu (v Rumunsku to tak nebývá, ale v Moldavsku ano). Kněz stojí celou dobu k věřícím zády a mnohem víc věcí pronáší zpěvnou řečí. Cestou zpět do Orhei nám při čekání na autobusové zastávce sám od sebe zastavil pán, kterému smrdělo auto hnojem, a svezl nás. Na rozdíl od sorockých chlapíků však neměl zájem si povídat a věnovanou bankovku přijal s chladnou samozřejmostí. Takový trošku nevyžádaný Uber.
 |
| Jedna z obrovských výhod kláštera v Curchi je jeho lokalita u jezera |
V Trebujeni jako v bavlnce
Až do této chvíle jsme byli svobodnými cestovateli po Moldavsku. Nyní však nastal zlom – blížila se chvíle, kdy jsme se měli ubytovat v penzionu Vila Roz ve vesnici Trebujeni [Trebužeň]. Její majitelkou je neuvěřitelně hodná, sdílná a pozorná paní Liuba, která si dává záležet na tom, aby se jejím hostům dostalo toho nejvyššího komfortu. V našem případě to vypadalo tak, že nám celý den volala a ptala se, kde jsme, kdy přijedeme a ať jí zavoláme, až budeme v Orhei, že nám poradí, co a jak s autobusy. To se nám příčilo, neboť jsme se už cítili v moldavském dopravním systému docela sebevědomě a navíc jsme vyloženě chtěli jít závěrečný úsek pěšky, ale paní Liuba byla neoblomná: vyzvěděla, kudy do vesnice půjdeme, a zavolala řidiči, že až potká tři pěšáky, ať je nabere a vyhodí u ní před domem.
Výše zmíněné je opravdu jen nadsázkou. Paní Liuba byla velice hodná a moc dobře vařila. Byla náležitě pyšná na úspěchy svého penzionu. Dostala dokonce nějakou americkou dotaci a v americké televizi pak o ní běžela reportáž. Po večeři nám tu reportáž pustila na youtube. Pak nám pustila rumunskou reportáž, pak moldavskou reportáž, pak videa svého psa, když byl ještě štěně, videa své kočky, když byla ještě kotě, a pak videa nějakého koně, jak si hraje s kotětem. „To je váš kůň?“ ptám se. „Ne, to je nějaké náhodné video, ale je to roztomilé!“ rozplývá se ona. Oukej, definitivní důkaz, že Moldavani jsou sdílní a otevření lidé: s majitelkou penzionu se koukáme na jejím notebooku na náhodná videa se zvířátky.
 |
| Okolí Trebujeni |
Po vesničkách na kole i pěšky
Mezi vesnicemi Trebujeni, kde jsme bydleli, a sousedním Butuceni [Butučeň] se nachází archeologický komplex Orheiul Vechi (starý Orhei), kde jsou vykopávky nějakých tureckých lázní a středověkých kostelů. Zajímavější než to je však samotná vesnice Butuceni. Řeka Răut tam tvoří ostrý meandr, nad nímž se vypíná skalnatý val, na kterém stojí malinký klášter. K tomu jsme se prošli pěšky a vesnici Butuceni jsme pak prozkoumali na kole, jejichž zapůjčení nabízí paní Liuba ve svém penzionu. Na to nejspíš padla část té americké dotace, neboť na kolech je nálepka „USAid“.
 |
| Zbytky tatarských lázní |
 |
| Mamka s bráchou obhlížejí Butuceni. V pozadí butuceniský klášter. |
 |
| Klášter v Butuceni (Orheiul Vechi) |
 |
| Klášter v Butuceni (Orheiul Vechi) |
 |
| Klášter v Butuceni (Orheiul Vechi) |
 |
| Klášter v Butuceni (Orheiul Vechi) |
Vesnice Butuceni, i následující Morovaia, jsou prostě úžasné. Cesty tam jsou jen hliněné, takže značka „max 10 km/h“ je naprosto zbytečná – víc to prostě nejde. Všechny domy jsou nádherně barevné, mají krásná vrata a zdobené studny. Lidé tam opravdu vypadají tak, jak si myslíte, že vypadali lidé na vesnici před sto lety. Nechci ovšem, aby to znělo, že to nějak vychvaluji, obdivuji či snad že bych chtěla vynášet neuvážené soudy typu „jejich život je lepší/opravdovější/čistší/správnější“. Bída, jaká tam panuje, má určitě i spoustu negativních stránek. Nevím, jak se cítí dvacetiletý člověk s trvalým bydlištěm tam. Možná je šťastný, opravdovější, lepší, čistší a správnější a já už jsem příliš zkažená a zhýčkaná na to, abych to mohla plně pochopit. Ale možná by taky chtěl bydlet někde víc v „civilizaci“. Nevím, neodvažuju se soudit. S tím také souvisí můj ostych si tyto lidi fotit: když vytáhnu foťák, jako bych jen akcentovala fakt, jak moc je to odlišné od toho, co znám, a zaujímám k nim postoj návštěvníka skanzenu.
 |
| Kulturní dům Morovaia. To je právě vždycky největší šok – když člověk na takovém místě objeví něco takového, jako kulturák. |
Vesnice Trebujeni, kde jsme bydleli, na tom byla podobně. Leží v kopci, takže působí trošku jinak, ale taky se v ní člověk cítí jako v úplně jiném časoprostoru. Kůň zapřažený do vozu stojící před domem je tam naprosto běžnou realitou.
Takže to si tak jdete po hliněné cestě, vidíte studnu, koně, studnu, kříž v poli, babičku v šátku… a najednou stojíte před budovou, na které je napsáno „gymnázium“. Po krátkých rešerších na internetu se mi zdá, že to není žádný vtip, že tam opravdu stojí střední škola, což je prostě naprosto šokující.
 |
| Trebujeniské gymnázium |
Jak je to v moldavských vesnicích běžné,
i v malinkém Trebujeni se nachází minimálně tři pultové prodejny. Do jedné z nich jsme zavítali. Spatřili jsme již tradiční krabice s balenými i nebalenými nesčetnými druhy sušenek a bonbónů na kusy, ale tady měli ještě jednu vychytávku navíc:
kromě kalkulačky používali obrovské dřevěné počítadlo. Oproti prodejně v Rudi jsme měli ohromné štěstí na praní prodavačku – tahle naprosto chápala naši fascinaci a s úsměvem mi dovolila si cokoli vyfotit.
 |
| Jeden by řekl, že v takové malinké vesnické prodejně nebudou mít prostor na nějaký velký výběr bonbónů, ale opak je pravdou. |
Tím sranda (a i naše putování) končí. Následující ráno bylo totiž venku 10 centimetrů sněhu, ledovka a kosa jak na Sibiři. Jakože opravdu jsme ještě včera jezdili na kole?! Paní Liuba naštěstí zatelefonovala řidiči a ujistila se, že autobus do Kišiněva opravdu pojede. Pak nás vyprovodila na zastávku, posadila na autobus a řekla řidiči, kde budeme vystupovat. Navštívili jsme ještě vinné sklepy Cricova, o čemž jsem psala v článku o Kišiněvě, a pak jsme už jeli zpátky do Rumunska.
Co jsme v Moldavsku viděli
Komentáře
Okomentovat