Foklorní kraj Maramureš na kole

Maramureš, to jsou malované dřevěné kostelíky, okázalé vstupní brány a domky s vysokými doškovanými střechami. Maramureš je takovou esencí Rumunska, možná právě on tuto zemi vystihuje nejlépe. Navštívit jednu vesnici nestačí, člověk ten kraj musí tak nějak prožít v celé jeho šířce. Projet křížem krážem. Ideálně na kole.

Naše trasa – https://mapy.cz/s/2Okmz

Když jsme si v Baia Mare šly s kamarádkou vyzvednout kola do půjčovny, byly jsme krajně nervózní, zda se na těch strojích bude dát zajet dál než do sámošky na nákup. Měly jsme totiž na paměti historku, jak si tu v Rumunsku dvě holky v zimě půjčily lyže a dostaly odřená, stará, 100% necarvingová prkna. Ale pro nás to dopadlo dobře! Za 40 lei (= 220 Kč) na osobu a den jsme dostaly docela slušná kola, která akorát sem tam přehazovala, když jsme nechtěly, a nepřehazovala, když jsme chtěly. A vrzal jim řetěz. A tomu mému asi 20krát spadl.

Baia Mare

Dvoudenní výlet na kolech z půjčovny začíná!

Baia Sprie - Biserica de lemn (= dřevěný kostel) Sfintii Imparati Constantin si Elena

Na první dřevěný kostelík jsme narazily už v Baia Sprie. Od těch dalších nás ale dělilo horské sedlo ve výšce 980 m.n.m., které jsme musely z 350 vyšlapat. Čekaly jsme, že nahoře na nás budou čekat dechberoucí výhledy do dálky a nějaká ta slavobrána, ale bylo tam jen rozkopané parkoviště, zavřená hospoda a stromy, které jakémukoli výhledu zacláněly. Útěchou nám mohl tedy být alespoň dřevěný vyřezávaný kříž a fakt, že zátěžový test dopadl jak pro kola, tak pro nás dvě dobře. A samozřejmě ten sjezd stál za to.

Pasul Gutai – 1005 m.n.m.

Pastravaria (= rybárna) Alex

Mara

Kostel v Desesti

Postupně jsme si projeli vesnice Mara, Desești a Hărnicești. Všechno šlo překvapivě dobře. Z Hărnicești, poté, co jsme si prohlédli kostel, jsme chtěli zahnout doprava do Ocna Șugatag po cestě, která byla v mapách značená jako pro auta (viz názorný printscreen s šipkami). Ukázalo se však, že ne vždy se dá mapám stoprocentně věřit - nejprve byla cesta štěrková, pak hliněná, pak zarostlá trávou... a pak už to nebyla cesta.

Tuhle cestu jsme si na mapách.cz vybraly. Dnes už ji tam najedete jen jako pěšinku, mapy.cz totiž chybu opravily.

... a takhle to ve skutečnsosti vypadalo.

Simply Maramureš

Ale protože jsme založením optimistky, poslušně jsme kola tlačily dál a říkaly si, že se to brzo určitě spraví. Nespravilo. Naopak začalo pršet. Když jsme po nekonečném krosování lesů a luk konečně tu dědinu s prapodivným názvem Ocna Sugatag měly na dohled a chtěly jsme do ní po louce sestoupit, plány nám tentokrát překazili psi. Nejprve se zjeví jeden, za chvíli mu ale přijdou na pomoc další tři kamarádi a společně tvoří neprostupnou štěkající bariéru, která nejen že vás nechce pustit na svůj pozemek (aniž byste tušili, kde jsou jeho hranice, protože ploty se tu samozřejmě nevedou), ale ještě vás s výhrůžkou v očích i hlase vyprovází zpět tam, odkud jste přišli. Byť to bylo dobrodružné, zařekly jsme se, že odteď už budem jezdit jen po „žlutých” cestách.

Díky této kratochvíli jsme do penzionu Casa Godja dorazili s dvouhodinovým zpožděním, ale majitelé nás stejně s úsměvem vítali hned ve vratech țuicou, což je typický rumunský tvrdý, a nějakým chlebovým pečivem. Paní domácí se nás ptala, kudy jsme jeli. Při zmínce o horském sedle se zděsila a moudře povídá: „Jeďte zítra přes Budești a Cavnic, tam to tak vysoké není!“ Nechtělo se mi tomu věřit, horský pás obvykle mívá víc než 10km na délku. Po krátkém ověření na mapách jsem se přesvědčila o tom, že místní umí dobře vařit a pečovat o hospodářství, ale na výlet bych tady s nimi asi raději nejela. Doporučovaná cesta vedla přes průsmyk, který byl ještě o padesát metrů výš než ten z předchozího dne. Přesto jsme ji druhý den zvolily, abychom měly nějakou změnu.

Ještě před návratem jsme ale druhý den zajeli do kláštera Bârsana. Vsadím se, že takový klášter jste ještě neviděli – žádné vysoké zdi a honosné budovy, místo toho jen dřevěné chaloupky a domky s doškovanými střechami, uprostřed modlící altánek, kde zrovna probíhala letnicová mše, a všechno hrozně vzdušné, prostorné, veselé a plné květin. Dovnitř i ven proudily davy lidí, a minimálně polovina z nich v krojích, staří i mladí, to asi kvůli těm letnicím. Škoda, že nemám víc odvahy poprosit je, jestli si je nemůžu vyfotit pěkně zepředu, vždycky se cítím trochu trapně, když předstírám, že fotím kytičky.

Cesta zpátky přes Călinești, Budești i Șurdești byla nádherná. Kamarádka z ní byla nadšená o to víc, že jsme u cesty narazily na prodej medu, který chtěla koupit taťkovi. Prodavačem byl evidentně pes ležící zlenivěle ve stínu. Zeptali jsme se ho, zda bude oukej, vezmeme-li si jednu sklenici a necháme na místě dvacet lei. Pes nadále nezúčastněně pozoroval mouchy, což jsme si vyložily jako souhlas. Tahle historka by nebyla nijak zvlášť zajímavá nebýt svého humorně hořkého epilogu. Cestou zpět autobusem z Baia Mare do Cluje se ze sedadla vedle mě ozvalo „Oh no!!!” a kamarádka vytáhla z batohu ruku, z níž od zápěstí až po konečky prstů kapal zlatavý lepivý slaďoučký maramurešský med.

Kdybychom měly ještě o den navíc, zajely bychom ještě více na severozápad do vesnice Săpânța, která je známá svým Veselým hřbitovem (Cimitirul vesel). Tamější řezbář vyrábí už po mnoho let místo chladných mramorových náhrobků krásně ručně malované pomníky. Tak tam se snad podívám někdy jindy.