V dubnu na sněhu. Jak jsme utekli z pohoří Apuseni

Na Erasmus si toho opravdu nemůžete vzít hodně. To malé místečko, které v kufru zbude poté, co už jste tam vměstnali takové nezbytnosti jako šest sukní, čtvery šaty a pět párů bot, zaplní každý jinak. Někdo tu má fén, někdo žehličku na vlasy, někdo kafemlýnek, někdo mixér, někdo moka konvičku a já tu mám stan a spacák.

Jednu věc jsem nedomyslela. A to že ty hory, na které jsem se tu tak strašně těšila, budou naprostou většinu mého pobytu pokryty sněhem. Vždyť i v Tatrách jsou mnohé chodníky ve výšce kolem 2 000 metrů nad mořem otevřeny až od 15. června. Ale to mi mělo dojít až později.

Po kliknutí na obrázek se v mapách.cz otevře naše trasa - ta modrá stezka, po které jsme šli, je prakticky neprůchozí a zavřená, ale informační cedule je chytře umístěna až těsně pod hřebenem

Původní plán byl, že až sem za mnou Michal do Rumunska přijede, budem objevovat místní kulturu a civilizaci. Po měsíci mého pobytu tady mi ale můj milý řekl, že prostřednictvím našich nekonečných telefonních hovorů už poznal zdejší lid a kulturu dost a dost a že teda raději pojedem na hory. Rumunský Fagaraš už známe, v roce 2016 jsme ho přešli ze západu na východ. Dalším pohořím, které nás lákalo, byl Retezat. I zadala jsem do Googlu „Retezat în aprilie“ a první věc, která se mi objevila, byl článek o tom, jak tam loni v dubnu spadla lavina a několik lidí zabila. Přehodnotili jsme tedy plány a rozhodli jsme se „jenom“ pro pohoří Apuseni, na které také všichni místní horalové pějí ódy. Apuseni jsou známé zejména díky obrovskému množství krápníkových jeskyní a nádherným vodopádům, dobrodruzi tam provozují speleologii a canyoning a podobně. Skvělá volba!

V plánování dopravy po Rumunsku jsem už zběhlá, takže mi trvalo jen zhruba pět až šest hodin naplánovat, že nejlepší bude vydat se z Oradey autobusem, který jezdí jednou denně, do vesnice Pietroasa, odkud se vydáme po silnici směrem k prázdninové osadě Boga a odtamtud na sever do hor. Ušli jsme jedenáct kilometrů po modré a všechno šlo dobře. Pak se nám ale do cesty postavila cedule „Stezka uzavřena – spadané stromy“. Mohli jsme se vrátit, ale ztratili bychom jeden celý den docela nezajímavým pochodem a zítra bychom museli složitě vyhlížet náhradní plán; ale hlavně, na hřeben to bylo už JEN 2,5 KILOMETRŮ. Uznejte, to je opravdu málo. Byla teprv jedna odpoledne, času dost, vítr nefoukal, nepršelo, tak to mělo i zůstat… prostě zdálo se neuvěřitelně hloupé to otočit, a tak jsme šli dál.

Nutno přiznat, že značka STOP tam je z dobrého důvodu

Drápali jsme se po svahu do kopce se sklonem asi 100 %, ale relativně to šlo. Dorazili jsme k místu, kde se modrá větvila. Vyrazili jsme po té pravé, kratší větvi. A upřímně, něco takového jsem ještě nezažila. My dva toho hecnem hodně, ale tohle prostě nešlo. Půl hodiny jsme postupovali stylem sundat krosny – jeden přeleze strom – druhý mu postupně podá obě krosny – pak taky přeleze strom – nasadit krosny. Takhle jsme ušli asi dvacet metrů. Další půl hodinu nám trvalo se těch dvacet metrů vrátit.

Vzdát se? Ne, dokud nevyzkoušíme opravdu všechno. Nastoupili jsme pouť po té levé větvi. Vážení přátelé, do sedla, kde se připojovala žlutá značka, to bylo 1,1. Jedna celá jedna kilometrů. My jsme to šli dvě a půl hodiny. Dostali jsme se tam, ale raději bych zapomněla, jak. Bez GPSky by to asi nešlo. Když začaly řídnout stromy a naše duše zaplesaly, objevil se jiný problém: sníh, spousta sněhu, místy až po kolena. K tomu, abyste nás definitivně odsoudili jako úplné pitomce, kteří by na hory měli jezdit jen na školní výlety a kufr by jim měla zabalit maminka, zbývá dodat už jen jediné: neměli jsme návleky.

Po oněch dvou a půl hodinách jsme se teda octli na nádherném, celém bílém paloučku. Slunce se chýlilo k obzoru a my jsme se radovali, že si konečně vyzkoušíme stanování na sněhu, rozpouštění sněhu na vodu a podobné dobrodružné věci. Co se týče toho rozpouštění, chutnalo to divně, ale to možná nebylo sněhem, ale hnusným lipovým čajem značky Carrefour. A co se týče toho stanování, byla nám od země fakt kosa, protože prostě naše karimatky a spacáky na to nejsou určené.

Poprvé v životě táboříme na sněhu!

Čaj z toho rozpuštěného sněhu chutnal nějak divně

Dodrápat se do sedla s červenou značkou nám druhý den zabralo taky spoustu času, protože průchodnost chodníku se rovněž blížila nule, ale od chvíle, kdy jsme se dostali na hřeben, už to byl pohádkový výlet. Trasy byly krásně průchozí, protože tam nebyly stromy. Kolem nádherné výhledy, bílá krajina… Užívali bychom si to naprosto maximálně, ale měli jsme mokro v botách a neměli jsme vhodné vybavení, takže jsme prostě jenom sešli po červené k horské silnici vedoucí z osady Padiș, s jedním nezbytným noclehem u paty hory Vărășoaia, kde se odpojuje žlutá na východ. To bylo nádherné místo. Slunce se třpytilo na krystalcích sněhu, hned vedle stanu jsme měli koryto pro dobytek s vodou tekoucí ze studánky a zima už taky nebyla tak krutá…

Pokračujeme po modré se žlutou na hřeben - opět jeden velký špatně průchozí polom

Místy už se ale ozývalo jaro

A na hřebeni už bylo krásně

Náš druhý tábor

Když jsme následující den sešli na cestu a rozehříváni slunečními paprsky se svlékli jen do krátkých rukávů, bylo nám hrozně líto hory opouštět, ale museli jsme. Tentokrát jsme to prostě opravdu neodhadli.

Napjatě čekáme, zda kolem pojede autobus