Všemi zavrhovaný Brest a nádherná pobřežní túra za svitu majáků

Při pročítání francouzských fór na téma kam v Bretani jsem narazila na dotaz: "Kam jet, aby tam nebyla hromada turistů?" A někdo odpověděl: "Do Brestu. Tam nikdo nejezdí, protože tam nic není." Ha, ale je tam námořní vojenská základna, a to je zcela zásadní. Když jsem se Michala před půl rokem zeptala, kam bude chtít jet, až mě přijede do kraje majáků navštívit, pravil, že do Brestu na základnu a zbytek mu je jedno.

zdroj

Jinak měl ten člověk pravdu, že turisticky atraktivních památek tam moc není, protože Brest byl za druhé světové války brutálně vybombardovaný (z velké části šlo o strategické bombardování Spojenců) – podobně jako Le Havre, který se Brestu architekturou 50. let dost podobá. Na bezcílnou procházku je to v Brestu ale i tak moc příjemné – už jen proto, že je to u moře, navíc nálety přežilo i pár kostelů a relativně velká část opevnění. Z Brestu se také vyplouvá na prý úžasný ostrov Ouessant (což je důvod, proč jsem do Brestu chtěla i já) a má dobrou polohu pro start procházek po pobřeží (což jsme zjistili poté, co jsem zadrbala odjezd na Ouessant).

Středověká Tour Tanguy, ve které se nachází muzeum starého Brestu (Musée du vieux Brest)

Žena sahající ke všem dostupným prostředkům, aby muži zabránila v odjezdu na moře

Radnice

zachovaný kostel Božského Spasitele (Saint Sauveur)

Americký památník, který připomíná hrdinství amerických a francouzských vojáků za první světové války. Stojí na půdě, kterou Francouzi permanentně pronajímají Američanům. Funguje jako rozhledna.

Obchodní přístav
Znovu přístav a zbytky opevnění

Zapomeňte na Londýn a London Bridge – Pont de la Recouvrance v Brestu je taky zvedací!

Prohlídky námořní vojenské základny probíhají o prázdninách a kromě nich jen párkrát do roka. My jsme tam byli o těch podzimních, takže dobrý. Je to zdarma, ale vstoupit mohou jen občané zemí EU a NATO. No samozřejmě že si Francouz musel jít ověřit, co to ta Česká republika a jestli je v EU. U vstupu nám zabavili úplně všechno, takže fotky nejsou.
Průvodkyně si ještě před startem všimla, že jsme cizinci (jediní z dobré dvacítky lidí), a nabídla mi, že může věci okomentovat krátce i v angličtině. Já jsem jí to urychleně vymluvila, neboť tím by mi znemožnila Michalovi tlumočit, což byla jediná věc, díky které jsem se na prohlídku těšila. A taky jediná věc, která mě přinutila dávat pozor a něco si zapamatovat. Nemůžu vás o to připravit:

V Brestu je druhá největší námořní vojenská základna ve Francii, hned po Toulonu. Celkem má francouzské vojenské námořnictvo deset ponorek a z toho čtyři jsou právě v Brestu. Mise na ponorce trvá 70 dní, během kterých se námořník vůbec nedostane ven. S rodinou může jakž takž komunikovat pomocí speciálních šifrovacích systémů, ale pozor – rodina smí vojákovi posílat pouze pozitivní zprávy, aby nebyl rozrušený a nesoustředěný a nenarušil průběh mise. I tak vážné informace jako úmrtí v rodině mu musí zůstat po dobu těchto 70 dnů utajeny. Jedině bezprostřední ohrožení námořníkova života je důvodem k přerušení mise a transportu do nemocnice. Zajímalo by mě, kdyby mu nedejbože zemřela třeba žena, jestli by nezačal být rozrušený z toho, že mu od ní přestaly chodit ty pozitivní zprávy o slunečném počasí a o tom, že dobře rostou rajčata...? K umístění na ponorku se musí přihlásit voják sám: nikdo do ní nesmí být nucen. A pozitivní je, že tam prý mají moc dobrého kuchaře. V noci jim tam pouštějí červené světlo místo žlutého, aby aspoň do jisté míry zachovali jejich biorytmus. V současnosti v ponorkách není žádná žena, ale v Toulonu se staví jedna, kde budou moct působit i ženy-vojačky.
V areálu základny je i psycholog určený nejen vojákům, ale právě i rodinám, které trpí tím, že je jejich tatínek tak dlouho na dně mořském.
Taky tam je nějaký skvělý bunkr, který používali pro své účely za okupace Němci a který je tak skvělý, že se ho Spojencům nepovedlo bombardováním zničit. Dovnitř nás ale nevzali; Michal si obecně stěžoval, že nám vlastně nic moc neukázali. Ještě tam toho bylo hodně – o lodích a o střílení a tak podobně, ale to mě nezaujalo tak jako ty ponorky, takže jsem to už zapomněla.

Na Ouessant jsme tedy, jak již bylo řečeno, nejeli. Důvod je prostý: myslela jsem, že v listopadu tam nikdo nebude chtít jet a že tedy není nutné rezervovat lístky na loď dopředu. Jenže to mi nedošlo, že děti budou mít prázdniny, bude státní svátek a navíc bude krásné počasí...

Takže jsme jeli autobusem (síť Viaoo) do Plougonvelinu a pak šli po pobřeží asi 18 km do Brestu. Vzhledem k tomu, že jsme vyrazili asi ve dvě odpoledne a na začátku se hrozně flákali při focení racků, docházeli jsme za tmy. Vůbec to však nevadilo – pobřežní stezka na kraji útesu, měsíc skoro úplňkový, jehož svit se odráží v mořské hladině, šumění moře a tříštící se vlny, světla majáků – dokážete si představit něco romantičtějšího?

Plougonvelin. Než jsem jela do Bretaně, nikdy by mě nebylo napadlo, kolik tu potkám palem.

To lano není elektrické vedení, ani internet, ale součást jakési zážitkové ferraty, na kterou sem lákají turisty.

Výsledek mého hodinového snažení o zachycení racka v letu.

Lodím svítí majáky, nám svítil mobil.


Komentáře