Při pročítání francouzských fór na téma kam v Bretani jsem narazila na dotaz: "Kam jet, aby tam nebyla hromada turistů?" A někdo odpověděl: "Do Brestu. Tam nikdo nejezdí, protože tam nic není." Ha, ale je tam námořní vojenská základna, a to je zcela zásadní. Když jsem se Michala před půl rokem zeptala, kam bude chtít jet, až mě přijede do kraje majáků navštívit, pravil, že do Brestu na základnu a zbytek mu je jedno.
Jinak měl ten člověk pravdu, že turisticky atraktivních památek tam moc není, protože Brest byl za druhé světové války brutálně vybombardovaný (z velké části šlo o strategické bombardování Spojenců) – podobně jako
Le Havre, který se Brestu architekturou 50. let dost podobá. Na bezcílnou procházku je to v Brestu ale i tak moc příjemné – už jen proto, že je to u moře, navíc nálety přežilo i pár kostelů a relativně velká část opevnění. Z Brestu se také vyplouvá na prý úžasný
ostrov Ouessant (což je důvod, proč jsem do Brestu chtěla i já) a má dobrou polohu pro start
procházek po pobřeží (což jsme zjistili poté, co jsem zadrbala odjezd na Ouessant).
|
Středověká Tour Tanguy, ve které se nachází muzeum starého Brestu (Musée du vieux Brest)
|
|
Žena sahající ke všem dostupným prostředkům, aby muži zabránila v odjezdu na moře
|
|
Radnice
|
|
zachovaný kostel Božského Spasitele (Saint Sauveur)
|
|
Americký památník, který připomíná hrdinství amerických a francouzských vojáků za první světové války. Stojí na půdě, kterou Francouzi permanentně pronajímají Američanům. Funguje jako rozhledna.
|
|
Obchodní přístav |
|
Znovu přístav a zbytky opevnění
|
|
Zapomeňte na Londýn a London Bridge – Pont de la Recouvrance v Brestu je taky zvedací! |
Prohlídky námořní vojenské základny probíhají o prázdninách a kromě nich jen párkrát do roka. My jsme tam byli o těch podzimních, takže dobrý. Je to zdarma, ale vstoupit mohou jen občané zemí EU a NATO. No samozřejmě že si Francouz musel jít ověřit, co to ta Česká republika a jestli je v EU. U vstupu nám zabavili úplně všechno, takže fotky nejsou.
Průvodkyně si ještě před startem všimla, že jsme cizinci (jediní z dobré dvacítky lidí), a nabídla mi, že může věci okomentovat krátce i v angličtině. Já jsem jí to urychleně vymluvila, neboť tím by mi znemožnila Michalovi tlumočit, což byla jediná věc, díky které jsem se na prohlídku těšila. A taky jediná věc, která mě přinutila dávat pozor a něco si zapamatovat. Nemůžu vás o to připravit:
V Brestu je druhá největší námořní vojenská základna ve Francii, hned po Toulonu. Celkem má francouzské vojenské námořnictvo deset ponorek a z toho čtyři jsou právě v Brestu. Mise na ponorce trvá 70 dní, během kterých se námořník vůbec nedostane ven. S rodinou může jakž takž komunikovat pomocí speciálních šifrovacích systémů, ale pozor – rodina smí vojákovi posílat pouze pozitivní zprávy, aby nebyl rozrušený a nesoustředěný a nenarušil průběh mise. I tak vážné informace jako úmrtí v rodině mu musí zůstat po dobu těchto 70 dnů utajeny. Jedině bezprostřední ohrožení námořníkova života je důvodem k přerušení mise a transportu do nemocnice. Zajímalo by mě, kdyby mu nedejbože zemřela třeba žena, jestli by nezačal být rozrušený z toho, že mu od ní přestaly chodit ty pozitivní zprávy o slunečném počasí a o tom, že dobře rostou rajčata...? K umístění na ponorku se musí přihlásit voják sám: nikdo do ní nesmí být nucen. A pozitivní je, že tam prý mají moc dobrého kuchaře. V noci jim tam pouštějí červené světlo místo žlutého, aby aspoň do jisté míry zachovali jejich biorytmus. V současnosti v ponorkách není žádná žena, ale v Toulonu se staví jedna, kde budou moct působit i ženy-vojačky.
V areálu základny je i psycholog určený nejen vojákům, ale právě i rodinám, které trpí tím, že je jejich tatínek tak dlouho na dně mořském.
Taky tam je nějaký skvělý bunkr, který používali pro své účely za okupace Němci a který je tak skvělý, že se ho Spojencům nepovedlo bombardováním zničit. Dovnitř nás ale nevzali; Michal si obecně stěžoval, že nám vlastně nic moc neukázali. Ještě tam toho bylo hodně – o lodích a o střílení a tak podobně, ale to mě nezaujalo tak jako ty ponorky, takže jsem to už zapomněla.
Na Ouessant jsme tedy, jak již bylo řečeno, nejeli. Důvod je prostý: myslela jsem, že v listopadu tam nikdo nebude chtít jet a že tedy není nutné rezervovat lístky na loď dopředu. Jenže to mi nedošlo, že děti budou mít prázdniny, bude státní svátek a navíc bude krásné počasí...
Takže jsme jeli autobusem (síť
Viaoo) do
Plougonvelinu a pak šli po pobřeží asi 18 km do Brestu. Vzhledem k tomu, že jsme vyrazili asi ve dvě odpoledne a na začátku se hrozně flákali při focení racků, docházeli jsme za tmy. Vůbec to však nevadilo – pobřežní stezka na kraji útesu, měsíc skoro úplňkový, jehož svit se odráží v mořské hladině, šumění moře a tříštící se vlny, světla majáků – dokážete si představit něco romantičtějšího?
|
Plougonvelin. Než jsem jela do Bretaně, nikdy by mě nebylo napadlo, kolik tu potkám palem.
|
|
To lano není elektrické vedení, ani internet, ale součást jakési zážitkové ferraty, na kterou sem lákají turisty.
|
|
Výsledek mého hodinového snažení o zachycení racka v letu.
|
|
Lodím svítí majáky, nám svítil mobil. |
Komentáře
Okomentovat