Nedávno nás zahraniční studenty prosil jakýsi student sociologie o vyplnění dotazníku týkajícího se naší zkušenosti. Mým úkolem bylo pouze zakliknout, zda souhlasím s danými tvrzeními, nebo ne.
Během Erasmu piji více alkoholu než doma.
Chodím na více diskoték a oslav.
Cítím se teď být spíše evropským občanem než jen příslušníkem svého národa.
Navrhovaná tvrzení dokonale vystihují klišé, která se s Erasmem pojí. Tedy že je to jedna velká párty.
S jinými kamarádkami, tentokrát německými, jsme se jednou bavily, zda bychom byly schopny chodit s Francouzem. Byla to debata čistě v teoretické rovině, protože shodou okolností jsme si všechny tři toho nejlepšího muže na světě již našly (každá jiného), ale přesto. A kamarádka odpověděla, že ona asi ne, protože když se baví s Francouzi či Francouzkami, má nepříjemný pocit podřazenosti. A já to mám stejně. Na jednom předmětu, kde celý semestr pracujeme na jistém projektu ve dvojicích, mi trvalo snad deset týdnů, než jsem si začala připadat jako člověk stejné hodnoty a stejného práva na život jako moje dvojice Amélie a přestala se za svůj přízvuk stydět.
Navíc jsem si všimla zajímavé věci: nejvyšší „level“ ovládnutí nějakého jazyka je umění používat ho přirozeně ve zdánlivě nejbanálnějších kontextech, tedy tam, kdy člověk mluví jen proto, aby mluvil, aniž by potřeboval něco zásadního sdělit. Když jsem byla jako au-pair ve Skotsku, v blízkosti maminky jsem na desetiměsíční holčičku pilně dělala peekaboo, ale jen co se vzdálila, přešla jsem na baf, případně kuk. A když se tady ve Francii setkám s nějakým psem, lichotím mu ve své mateřštině, i když je majitel na doslech. Jasně že dovedu říct „Už jsi unavená, viď, půjdeme spinkat?“ a „Ty jsi kráááásnýý peejseeek!“ případně i anglicky a francouzsky, ale prostě to nějak není ono. Neleze to z pusy. No a – nezlobte se na mě za to přirovnání k miminu a psovi – stejný jazykový diskomfort bych nejspíš cítila, kdybych se pokoušela mluvit francouzsky nebo anglicky na svého milého. Nebo nedejbože rumunsky.
„Ahoj. Ty už jsi tohohle učitele na něco měla?“ startuju odvážně konverzaci na hodině pro třeťáky.
Mnou oslovená domorodkyně s úsměvem zavrtí hlavou a nemilosrdně se ode mě odvrátí pokračovat v hovoru se svými kamarádkami.
Zkouším tedy taktiku zoufalého cizince. „Prosím tě, co to je cheville?“ ptám se kluka vedle sebe na hodině technického psaní, přestože pracujeme na počítačích a slovnik.seznam.cz je můj starý známý věrný přítel. Kluk mi laskavě vysvětlil, k čemu je taková cheville dobrá, ale že by mě pak pozval na svou oslavu narozenin nebo na třídní sraz, čímž by mi zajistil hladkou integraci mezi renneskou mládež, to ne. Když svůj výklad skončil, můj věrný přítel seznam.cz mi sdělil, že cheville je hmoždinka.
Posledním pokusem bylo na hodině literatury předstírat, že jsem si zapomněla knihu, se kterou právě pracujeme. Na návrh sdílení té její mi Francouzka vedle mě ochotně přenechala tu svou a zbytek hodiny surfovala na facebooku. Interakce = opět 0.
No a tak jsem to vzdala. Jediný místní, který byl ochoten se se mnou bavit trošku déle, byl kluk, co propadl, takže v ročníku taky nikoho neznal. Ten mi zato barvitě popsal všechny nástrahy, které mě čekají u zkoušky a které jemu zajistily možnost dát si to ještě jednou.
Jako jediný správný krok v tomto směru se mi jeví zapsání se na hodinu bretonského tance. Tam jsou to totiž převážně samí opravdoví živí Francouzi, kteří se se mnou i baví, a navíc s každým dalším týdnem z jejich tváře mizí ten pohled Lékaře bez hranic na sirotka z Ugandy. Tam mi je opravdu dobře. Kdybych měla jmenovat jednu věc, kterou jsem opouštěla s upřímným smutkem, byly by to právě tyhle úterní večery.
Je zajímavé zamyslet se, k čemu je teda takový Erasmus vlastně dobrý. Profesní posun? Troufám si tvrdit, že pro drtivou většinu účastníků jde spíš o období pro mozkovou kůru silně vegetační. Zlepšení se v jazyce? Se slzou v oku musím konstatovat, že nyní, po necelém měsíci doma, je moje francouzština na stejné úrovni jako v září. Zkrátka to, co se píše v motivačním dopise, je lež. Ve skutečnosti je to jen o poznání nových lidí, krajů a do velké míry i sebe sama… jakkoli to zní jako nechutné klišé, kterému bych se raději vyhla ;-).
Během Erasmu piji více alkoholu než doma.
Chodím na více diskoték a oslav.
Cítím se teď být spíše evropským občanem než jen příslušníkem svého národa.
Navrhovaná tvrzení dokonale vystihují klišé, která se s Erasmem pojí. Tedy že je to jedna velká párty.
 |
| Malá menza v univerzitním kampusu |
 |
| Univerzitní knihovna |
Poznámka: článek je silně subjektivní, a i když se možná někdy tváří, jako že rozhlašuje všeobecně platné pravdy, je si vědom relativity svých tvrzení.
Ať už absolvent zahraničního studijního pobytu s výše zmíněnými tvrzeními souhlasí, nebo ne, co ale ta druhá stránka? Potíž je totiž v tom, že Erasmus je především intenzivním pobytem se sebou samým. Nemám ani tak na mysli nějaký tíživý pocit samoty, ten jsem snad ani nezažila, jako spíš to, že před sebou nemáte kam utéct. Není nikdo – a co hůř, ani nic – na koho by se dalo svést, že jste šli pozdě spát, že jste neodevzdali včas seminárku, že není uklizeno, že jíte nezdravé věci, že říkáte to, co říkáte, a že děláte to, co děláte.
Odjezdem do zahraničí totiž vypadnete ze svého zajetého rámce a můžete si všechno začít tvořit od znova, úplně sami, zcela nezávisle na komkoli. Včetně toho, v jakém světle se ostatním chcete ukazovat. To mě na tom výjezdu taky vlastně lákalo: pozorovat, jak se budu chovat a co budu dělat, když budu mít relativně dost volného času a vše bude jen na mě. Vlastně takový experiment. Zní to trošku úchylně? Možná bych neměla dost motivace tvořit ze subjektivního pocitu jakýsi objektivizující závěr, nebýt toho, že se mi s tímtéž pocitem svěřily nezávisle na sobě i německá a řecká kamarádka. Ani jedna z nás se nepotýká s nudou, to nehrozí: i když nás tu škola zaměstnává méně než doma, máme v hlavě spoustu nápadů a plánů, které chceme uskutečnit, tipů na knížky, které je třeba přečíst, a věcí, co se toužíme naučit. Během studia v Německu, Řecku a Česku jsme snily o časoprostoru, který by nám umožnil tohle všechno dělat, ale když se v něm teď najednou nacházíme, nevíme, co s tím, a cítíme podivné prázdno. Můžu se učit rumunsky (což je pro mé přežití v letním semestru nezbytné), jenže to není ono, když to po mě nikdo nechce tady a teď. Můžu načítat státnicový seznam literatury (což by bylo více než žádoucí), ale nějak mě to neuspokojuje, když mi deadline nehoří pod nohama. Mohla bych se naučit lépe fotit (což by bylo z dlouhodobého hlediska velice užitečné), ale co z toho, když mi to nikdo neoznámkuje ani nezaplatí. Mohla bych si víc hrát s meditací (což mě už roky láká), ale když začnu, myšlenky mi odbíhají k tomu, že bych chtěla, aby po mě někdo něco chtěl. Shrnutí? Dělat věci, jejichž přínos se projeví kdovíkdy, člověka tak nějak neuspokojuje. Otázkou je, jestli ho to neuspokojuje proto, že je to v lidské přirozenosti, anebo proto, že si odvykl.
To, co doma budujete roky, takže vlastně nejste schopni nahlížet na ten proces s dostatečným odstupem, se tady děje úplně odznova, hrozně najednou a na malém prostoru, takže se to snáz podrobuje reflexi. Jakým způsobem si hledám kamarády a co je to za lidi? Za jakými aktivitami mě to táhne? Jaké předměty si vyberu? Čím si naplním spižírnu? Jak si vyzdobím pokoj?
Ať už absolvent zahraničního studijního pobytu s výše zmíněnými tvrzeními souhlasí, nebo ne, co ale ta druhá stránka? Potíž je totiž v tom, že Erasmus je především intenzivním pobytem se sebou samým. Nemám ani tak na mysli nějaký tíživý pocit samoty, ten jsem snad ani nezažila, jako spíš to, že před sebou nemáte kam utéct. Není nikdo – a co hůř, ani nic – na koho by se dalo svést, že jste šli pozdě spát, že jste neodevzdali včas seminárku, že není uklizeno, že jíte nezdravé věci, že říkáte to, co říkáte, a že děláte to, co děláte.
Odjezdem do zahraničí totiž vypadnete ze svého zajetého rámce a můžete si všechno začít tvořit od znova, úplně sami, zcela nezávisle na komkoli. Včetně toho, v jakém světle se ostatním chcete ukazovat. To mě na tom výjezdu taky vlastně lákalo: pozorovat, jak se budu chovat a co budu dělat, když budu mít relativně dost volného času a vše bude jen na mě. Vlastně takový experiment. Zní to trošku úchylně? Možná bych neměla dost motivace tvořit ze subjektivního pocitu jakýsi objektivizující závěr, nebýt toho, že se mi s tímtéž pocitem svěřily nezávisle na sobě i německá a řecká kamarádka. Ani jedna z nás se nepotýká s nudou, to nehrozí: i když nás tu škola zaměstnává méně než doma, máme v hlavě spoustu nápadů a plánů, které chceme uskutečnit, tipů na knížky, které je třeba přečíst, a věcí, co se toužíme naučit. Během studia v Německu, Řecku a Česku jsme snily o časoprostoru, který by nám umožnil tohle všechno dělat, ale když se v něm teď najednou nacházíme, nevíme, co s tím, a cítíme podivné prázdno. Můžu se učit rumunsky (což je pro mé přežití v letním semestru nezbytné), jenže to není ono, když to po mě nikdo nechce tady a teď. Můžu načítat státnicový seznam literatury (což by bylo více než žádoucí), ale nějak mě to neuspokojuje, když mi deadline nehoří pod nohama. Mohla bych se naučit lépe fotit (což by bylo z dlouhodobého hlediska velice užitečné), ale co z toho, když mi to nikdo neoznámkuje ani nezaplatí. Mohla bych si víc hrát s meditací (což mě už roky láká), ale když začnu, myšlenky mi odbíhají k tomu, že bych chtěla, aby po mě někdo něco chtěl. Shrnutí? Dělat věci, jejichž přínos se projeví kdovíkdy, člověka tak nějak neuspokojuje. Otázkou je, jestli ho to neuspokojuje proto, že je to v lidské přirozenosti, anebo proto, že si odvykl.
To, co doma budujete roky, takže vlastně nejste schopni nahlížet na ten proces s dostatečným odstupem, se tady děje úplně odznova, hrozně najednou a na malém prostoru, takže se to snáz podrobuje reflexi. Jakým způsobem si hledám kamarády a co je to za lidi? Za jakými aktivitami mě to táhne? Jaké předměty si vyberu? Čím si naplním spižírnu? Jak si vyzdobím pokoj?
 |
| Pečení vánočních sušenek v mikrovlnce s německými a řeckými kamarádkami - fáze 1 |
 |
| Pečení vánočních sušenek v mikrovlnce s německými a řeckými kamarádkami - fáze 2 |
 |
| Pečení vánočních sušenek v mikrovlnce s německými a řeckými kamarádkami - smutná fáze 3 |
Cítím se jako přistěhovalec
Přestože rozumím prakticky všemu a dříve nebo později ze mě i vyleze vše, co potřebuju říct, přízvuk je přízvuk, odlišná mentalita a absence některých kulturních znalostí se nezapře, a tak si tu prostě připadám jako vetřelec. Nejhorší to snad bylo u doktorky, kterou jsem nakonec byla nucena navštívit: představuju si, že tak, jak se ona dívala na mě, se dívají Lékaři bez hranic na své pacienty na misi v Africe. Moje česká kamarádka, co tu je taky, už z „východního přízvuku“ udělala regulérní pojem a historkám, jak se na nás kvůli němu kdy kdo útrpně koukal, se jen smějeme. Ale hořký pocit zůstává.S jinými kamarádkami, tentokrát německými, jsme se jednou bavily, zda bychom byly schopny chodit s Francouzem. Byla to debata čistě v teoretické rovině, protože shodou okolností jsme si všechny tři toho nejlepšího muže na světě již našly (každá jiného), ale přesto. A kamarádka odpověděla, že ona asi ne, protože když se baví s Francouzi či Francouzkami, má nepříjemný pocit podřazenosti. A já to mám stejně. Na jednom předmětu, kde celý semestr pracujeme na jistém projektu ve dvojicích, mi trvalo snad deset týdnů, než jsem si začala připadat jako člověk stejné hodnoty a stejného práva na život jako moje dvojice Amélie a přestala se za svůj přízvuk stydět.
Navíc jsem si všimla zajímavé věci: nejvyšší „level“ ovládnutí nějakého jazyka je umění používat ho přirozeně ve zdánlivě nejbanálnějších kontextech, tedy tam, kdy člověk mluví jen proto, aby mluvil, aniž by potřeboval něco zásadního sdělit. Když jsem byla jako au-pair ve Skotsku, v blízkosti maminky jsem na desetiměsíční holčičku pilně dělala peekaboo, ale jen co se vzdálila, přešla jsem na baf, případně kuk. A když se tady ve Francii setkám s nějakým psem, lichotím mu ve své mateřštině, i když je majitel na doslech. Jasně že dovedu říct „Už jsi unavená, viď, půjdeme spinkat?“ a „Ty jsi kráááásnýý peejseeek!“ případně i anglicky a francouzsky, ale prostě to nějak není ono. Neleze to z pusy. No a – nezlobte se na mě za to přirovnání k miminu a psovi – stejný jazykový diskomfort bych nejspíš cítila, kdybych se pokoušela mluvit francouzsky nebo anglicky na svého milého. Nebo nedejbože rumunsky.
 |
| Vánoční trhy v Rennes |
 |
| Je libo klobásu v galettce, nebo raději sladký kouing-aman? |
Je setsakramentsky složité proniknout mezi domorodce
Ještě v autobuse na cestě sem jsem byla chytrá jako rádio. Měla jsem jasno v tom, že všichni Erasmáci dělají tu chybu, že se bratříčkují mezi sebou, kteréžto hlouposti já se dopouštět nebudu a hladce se integruju mezi Francouze. Záhy mi spadl hřebínek. Zatímco ostatní „přistěhovalci“ jsou na tom jako vy a aktivně si hledají kamarády, Francouzi si vystačí i bez vás.„Ahoj. Ty už jsi tohohle učitele na něco měla?“ startuju odvážně konverzaci na hodině pro třeťáky.
Mnou oslovená domorodkyně s úsměvem zavrtí hlavou a nemilosrdně se ode mě odvrátí pokračovat v hovoru se svými kamarádkami.
Zkouším tedy taktiku zoufalého cizince. „Prosím tě, co to je cheville?“ ptám se kluka vedle sebe na hodině technického psaní, přestože pracujeme na počítačích a slovnik.seznam.cz je můj starý známý věrný přítel. Kluk mi laskavě vysvětlil, k čemu je taková cheville dobrá, ale že by mě pak pozval na svou oslavu narozenin nebo na třídní sraz, čímž by mi zajistil hladkou integraci mezi renneskou mládež, to ne. Když svůj výklad skončil, můj věrný přítel seznam.cz mi sdělil, že cheville je hmoždinka.
Posledním pokusem bylo na hodině literatury předstírat, že jsem si zapomněla knihu, se kterou právě pracujeme. Na návrh sdílení té její mi Francouzka vedle mě ochotně přenechala tu svou a zbytek hodiny surfovala na facebooku. Interakce = opět 0.
No a tak jsem to vzdala. Jediný místní, který byl ochoten se se mnou bavit trošku déle, byl kluk, co propadl, takže v ročníku taky nikoho neznal. Ten mi zato barvitě popsal všechny nástrahy, které mě čekají u zkoušky a které jemu zajistily možnost dát si to ještě jednou.
Jako jediný správný krok v tomto směru se mi jeví zapsání se na hodinu bretonského tance. Tam jsou to totiž převážně samí opravdoví živí Francouzi, kteří se se mnou i baví, a navíc s každým dalším týdnem z jejich tváře mizí ten pohled Lékaře bez hranic na sirotka z Ugandy. Tam mi je opravdu dobře. Kdybych měla jmenovat jednu věc, kterou jsem opouštěla s upřímným smutkem, byly by to právě tyhle úterní večery.
Je zajímavé zamyslet se, k čemu je teda takový Erasmus vlastně dobrý. Profesní posun? Troufám si tvrdit, že pro drtivou většinu účastníků jde spíš o období pro mozkovou kůru silně vegetační. Zlepšení se v jazyce? Se slzou v oku musím konstatovat, že nyní, po necelém měsíci doma, je moje francouzština na stejné úrovni jako v září. Zkrátka to, co se píše v motivačním dopise, je lež. Ve skutečnosti je to jen o poznání nových lidí, krajů a do velké míry i sebe sama… jakkoli to zní jako nechutné klišé, kterému bych se raději vyhla ;-).
 |
| Když máš špatnou náladu, běž pozorovat krávy... |
 |
| ... a nebo si přečti Babitchku ve francouzštině |
Komentáře
Okomentovat