Norsko část VII. – Trek na ostrově Hovden: jen moře a my

Když jsem plánovala druhou, nejotunheimenskou část naší expedice, v jedné věci jsem měla jasno od samého začátku: chci na nějaký ostrov. I šla jsem na staré dobré mapy.cz a postupně jsem projela všechny ostrovy připadající v úvahu, abych zjistila, zda 1) na ně jezdí nějaká loď; 2) na něm existují nějaké pěšinky. Okamžitě mi padl do oka ostrov Hovden, který leží relativně blízko pevniny, ale na západ od něj už není nic. Jen oceán. A hlavně – po jeho obvodu vede zaznačená turistická trasa. Celé plánování se pak tedy podřizovalo tomu, abychom se dostali na tento ostrov a alespoň jednu noc tam strávili.

< předchozí díl

Tuhle fotku kluci nemají rádi, protože to vypadá, že největší batoh mám já.

Díky mé dovednosti pracovat s pokročilým grafickým softwarem malování se můžete podívat, kde Hovden leží.

Ve Florø sbíráme informace o ostrově

Jasně že turistická trasa obyčejně implikuje výskyt turistů, ale nějak mě ani nenapadlo se obávat, že by tam bylo kdovíjak rušno, a to z prostého důvodu – ostrov není nijak známý, slavný, chráněný ani doporučovaný v průvodcích. Na Michalovu radu jsem zkoušela pracovat i s mapou Norgeskart, ale nerozuměla jsem si s ní dobře, načítání vždycky trvá hrozně dlouho a navíc mi připadá nepřehledná. Ale to je možná můj problém, každopádně existence té mapy je skvělá a při plánování cesty do Norska může být určitě hrozně užitečná. Taky pozor na záměnu – Hovden je i jakési lyžařské středisko na jihu Norska.

Nyní ještě na chvíli k událostem před odjezdem na Hovden. Od dob opuštění neúprosného Jotunheimenu naše morálka klesá. Tento den jsme kupříkladu vstali tak pozdě, že jsme snídali rovnou špagety s kečupem. Vzali jsme si je na lavičku k moři. Prostě to úplně nejlepší místo na jídlo na světě! Na špagety měl chuť i jeden racek, co pořád lítal kolem nás, tak jsme mu sem tam taky jednu nudli hodili.

Ve Florø jsme se ještě stavili načerpat znalosti do turistického informačního centra. Seděl tam milý a komunikativní pán, který se tam asi dost často nudil, a tento nedostatek lidského kontaktu si teď kompenzoval na nás. Když vyzvěděl, že jsme Češi, spustil na nás „Zdrasvujtě !“ a pak nám povídal o svých známých, co mají známé v Brně, o svém dědečkovi, co ho v sedmi letech vzal na hory, a o jazykové situaci v Norsku. Taky nám vytiskl rozvrh trajektů na Hovden a doporučil, ať si s sebou vezmeme dost jídla a dobře se oblečeme, že počasí se může rychle změnit. Nevěděl, co už máme za sebou… „Dasvidaňja!“ pravil ten vřelý muž v rozloučení.

Zásoby na ostrov: nejlevnější sušenky v celém Norsku

Brázdíme moře

Na trajektu jsme si ujasnili, že „not so much“ pro Nora znamená cca 40 NOK. Museli jsme uznat, že na norské poměry to opravdu není so much. Je to holt mořský národ – trajekt tu stojí méně než autobus. Trajekt dělal objížďku asi pěti přilehlých ostrovů. Nejpočetnější skupinou cestujících byly děti vracející se ze školy – v Norsku totiž už skončily prázdniny. Nejvíce nás zaujalo, jak u ostrova Naerøy, kde stál jen jeden domeček, lodička jen přibrzdila, aby jeden zaměstnanec posádky mohl vzít asi sedmiletého kluka a vyhodit ho předními dvířky na břeh, kde si ho chytla maminka. Po příjezdu na Hovden jsme pochopili, že tam opravdu rušno nebude. Ostrovu se říká také Barekstad a patří pod společenství obcí Flora. V roce 2001 na něm žilo jen 68 obyvatel – novější informace jsem nenašla. Každopádně všichni žijí na východním pobřeží, takže západní břeh, přikloněný k oceánu, byl jen náš!

přístav na Hovdenu

Po západním břehu ostrova: opuštěné domy a podmáčená půda

Ještě v přístavu jsme hodili do schránky pohledy domů. Mohli jsme je hodit ve Florø, ale připadalo nám hrozně zábavné poslat pohledy z tak malinkého ostrova. Pak jsme se tedy vydali obejít ostrov zleva. Původně jsme měli v plánu ujít na Hovdenu jen kousek a najít si místo na spaní, ale ukázalo se, že to nebude vůbec snadné – jen co jsme po chvíli opustili štěrkovou silnici pro auta, která vede po východním obydleném pobřeží, šli jsme permanentně nějakým močálem po meších nacucaných vodou. Naše boty taky cucaly. Ale výhled na moře po levé straně byl prostě nezapomenutelný, navíc bylo úplně dokonalé počasí.

Minuli jsme schránku s návštěvní knihou, ve které poslední zápis byl snad dva měsíce starý. A taky jsme potkali spoustu vybydlených domů. Některé byly ve stadiu pokročilého rozkladu – zbývaly pouze zbytky zdí a uvnitř zrezivělá kostra traktoru – ale jeden byl až strašidelně živý. Měl sice vybitá okna a všude pavučiny, ale vevnitř vše vypadalo, jako by ho majitel opustil dost ve spěchu. A skrze sklepní okno jsme viděli, že ve sklepě se od stropu houpe smyčka z provazu. Brr. Tady nocovat nebudem. Jen o kus dál, úplně na břehu, stál dům, který naopak vypadal dokonale obydleně a udržovaně, dokonce v něm pravděpodobně zrovna někdo byl, protože u břehu parkovala jachta. Ta jachta představovala taky jediný způsob, jak se do domu dostat. Pokud jsme se dobře dívali, nevedla k němu ani pěšinka. To je, panečku, soukromí!

taková norská varianta ježka v kleci: traktor v ruinách domu

víkendová chata level "to chceš"

V jednom místě se dalo jít buď spodem, nebo vrchem. Když jsme se dělili, netušili jsme, že mezi námi vznikne takový výškový rozdíl (aneb ta tečka, to je Šimon).

Fotka je to hezká, ale takhle blbě od zad by ta krosna odstávat neměla... mám se ještě holt co učit.

Západ slunce jako ze snu

Kvůli podmáčené půdě jsme navzdory původnímu plánu došlapali až k majáku Kvanhovden, což je vlastně jen domeček na kopečku, který má na střeše svítilnu. Ta by měla fungovat a být automatizovaná, ale my jsme ji rozsvícenou neviděli, přestože jsme u ní byli až do úplné tmy. Na majáku ani nikdo nebydlí, ale můžete si ho pronajmout. Takový luxus jsme nepotřebovali – úplně nám stačil travnatý plácek za majákem, jediný pěkný na celém ostrově. Sice ho už obsadily ovce, ale to nás nemohlo odradit. Rozbili jsme tábor a dali se do vaření již tradiční tomatsuppe, jenže ouha – v nestřeženém okamžiku se malá, a tudíž nestabilní kartuše převrhla a tomatsuppe med makaroni si tak mohly sníst maximálně tak ty ovce. Naštěstí jsme měli ještě červenou čočku, kuskus, mrkev (čerstvou, sušená už došla) a vaniljekjekse. Stihli jsme to uvařit tak akorát, abychom si k jídlu mohli pustit ten nejlepší pořad na světě – západ slunce. Neomrzí se. Nikdy.

pozdě plakat nad rozlitou tomatsuppe

Středem ostrova zpět do přístavu

Ráno nás vzbudil bekot ovcí, kterým jako by až teď došlo, že se jim někdo utábořil na pastvě. Uvařili jsme si ovesnou kaši z vloček, které na obalu vřele doporučuje nějaký Olaf, a vydali se na severní cíp ostrova. Tak jsme se dostali do míst, kam už vede silnice, a kde tedy bydlí lidé. A nutno říct, že zdejší obyvatelé si – paradoxně, protože zrovna na jejich domy nikdo nekouká – dávají na vzhledu svých obydlí a zahrad mimořádně záležet.

Já tam chci zpátky!

video snad ještě lépe přiblíží, jak úžasné je stát na hřebeni hor uprostřed ostrova

Nechtěli jsme se vracet po silnici, a tak jsme zvolili cestu, která vede ze severu na jih středem ostrova, přes „hory“ (nejvyšší vrchol má cca 250 mnm.). Výhled odtamtud stál za to – celý ostrov jako na dlani. A všude kolem moře. A nikde nikdo, takže společnou fotku jsme si museli obstarat na samospoušť, což bez stativu vůbec nebylo snadné (to je ta první fotka tohoto článku). Alespoň z výsledné fotky dýchá atmosféra toho okamžiku. Slezli jsme do přístavu tak akorát, abychom zjistili, že pohledy už ve schránce nejsou, a chytili poslední trajekt ve 14:55. Nevraceli jsme se do Florø, ale do Villeviku, což je osada čítající asi tři domy, ležící na pevnině, ale od Florø je oddělena fjordem. Poslední dva dny jsme chtěli strávit trekem přes hory z Villeviku na východ.

< předchozí díl

následující díl >

Rekapitulace naší trasy:

Jotunheimen

část I. – Přesvědčujeme se, že v Norsku je opravdu zima

→ cesta z domů nad Maurvangen

část II. – Jak jsme nepřespali v útulně

→ Maurvangen → Bessegen → Memurubu → u chaty Storådalshytta

část III. – Bez lidí a bez signálu. V samém srdci hor

→ u chaty Storådalshytta → jezero Langevatnet → kolem chaty Olavsbu → jezero Rauddasvatent → Leirvassbu → Spiterstulen

část IV. – Na nejvyšší vrchol Skandinávie – Galdhøpiggen (2469 m.n.m.)

→ výstup na Galdhøpiggen ze Spiterstulenu, návrat stejnou cestou zpět

U fjordů

část V. – K fjordům! 1848 metrů nahoru na vrchol Skåla

→ z vesnice Loen na horu Skåla

část VI. – Očouzený ešus a usínání za šplouchání vln

→ vesnice Olden, město Florø

část VII. – Trek na ostrově Hovden: jen moře a my

→ ostrov u města Florø, maják Kvanhovden

část VIII. – Jak nás málem sežraly muchničky

→ z přístavu Villevika přes hory k silnici

část IX. – Závěrečné dva dny v Bergenu