Norsko část VI. – Očouzený ešus a usínání za šplouchání vln

Loen → Olden → autobusem do Førde a Florø

Naše výprava je živoucím důkazem toho, že spravedlnost neexistuje. Šimon, který hraje závodně volejbal a uběhne 10 km za 38 minut, už třetí den demonstruje, jak náročné pro něj je zvednout hůlku a nohu a udělat další krok. Já podnikám běžecké, cyklistické, plavecké a turistické tréninky spíš nárazově a rekreačně, ale přece jen je podnikám – a přesto jsem se onoho 19.8. cítila spíš na celodenní maraton s knížkou v ruce než na nahození patnáctikilové krosny a další pochod. No a jen Michal, který má jakékoli trénování na háku, překypuje energií a má z naší únavy srandu.

Basecamp nad Oldenem

Pětikilometrový přesun do vedlejší vesnice Olden byl však nutný, únava neúnava. Nechtěli jsme šlapat po silnici, a tak jsme to vzali přes les, kde bylo třeba nastoupat asi 250 metrů. Pádným důvodem k častým přestávkám nám byly záplavy borůvek. Utábořili jsme se u cesty vedle ohrady s krávami asi 1, 5 kilometru nad Oldenem, kam jsme se vzápětí já s Michalem vydali doplnit zásoby. Zrovna když jsme u pokladny zaplatili sumu v naších očích naprosto nepřiměřenou tomu, jak málo jsme si toho koupili, někdo nám klepe na rameno a povídá: „Dovolenka?“ Získali jsme tak jedinečnou příležitost vidět život v těchto končinách očima Slováka, který tu s ženou žije a pracuje už sedm let. „Co dělám ve volném čase? Chodím na ryby! Co jiného tu taky chcete dělat!“

Olden


Večer kluci rozdělali táborák a dali hřát vodu v ešusu. Už se nám sbíhaly sliny na Bergensk fiskesuppe v sáčku, kterou jsme si koupili v oldenském obchodě, když nám přišla esemeska od Lukáše, který trávil poslední večer v Oslu, než se vrátí domů: „Nekupujte bergenskou rybi polevku ani kasi romergot, jsou to pekne sr****.“ Jak se však říká, hlad je nejlepší kuchař, a my jsme hlad měli.

taková smska potěší...

Předpověď na další den byla opravdu špatná, nejhorší za celou dovolenou, a tak jsme se rozhodli zůstat ještě na místě. Michal trval na tom, že budeme pokračovat v sušení oděvů u ohně, i když prší, a tak postavil nad ohněm luxusní přístřešek z pláštěnky, pod kterým jsme za ten den opravdu usušili několikero trenek, kalhotek, triček a mikin. Nevýhodou tohoto podniku však bylo, jak se ukázalo později, že po zbytek treku se s námi táhla intenzivní vůně/zápach (?) uzeného masa, jehož nejsilnějším zdrojem byla právě ta pláštěnka, co sloužila jako přístřešek. Ta navíc vydávala i nepříjemnou vůni spálené gumy. No a asi nemusím ani zmiňovat, že všechno, co jsme si od té doby uvařili, chutnalo taky jako uzené maso, nebo spíš očouzený ešus.

Ešus si bude tenhle výlet ještě dlouho pamatovat

Michal, náš týmový druid...

... a lovec. Co bychom bez něj jedli?!

Jak už jsem naznačila, Michal měl na rozdíl od nás energie stále na rozdávání, a tak vyrazil na houby, poháněn tušením jejich hojného výskytu, plynoucího z faktu, že 1) Norové houby nesbírají; 2) soustavně prší. Vrátil se celý promočený asi po třech hodinách s jediným hřibem. V kuskusu ještě z ČR se vyjímal výborně.

Jíme čokoládu se slanou lékořicí a pozorujeme otevřené moře

Je čas přesunout se k otevřenému moři. Sbalili jsme ohořelý ešus i mokré stany a se společností Firda Billag bus se za 188 NOK/osobu přesunuli z Oldenu do Førde, které je s 11 000 obyvateli největším městem kraje Sogn og Fjordane. To vypovídá dost o tom, jak málo je tento kraj zalidněný. V autobuse jsme spali. To je vůbec pozoruhodné, že i když tu spíme i přes devět hodin denně, při každé příležitosti se nám chce znova. I v tom spánku jsme si ale stačili všimnout, že jedeme jakousi objížďkou po dost šílených cestách, kde bych nechtěla řídit ani auto, natož autobus… uznali jsme, že je lepší spát a nedívat se na to.

Ve Førde jsme nakoupili ve Sparu, zašli si na veřejné WC, a tím naše prohlídka skončila, neboť nic jiného tam nebylo. Protože jsme měli (zase) hlad, zbaštili jsme jídlo hned za obchodem na lavičce. Společnost nám dělala parta dělníků v montérkách.

I vydali jsme se na autobus do Florø, města ležícího na úplném západě Norska, od kterého jsme si přece jen slibovali trošku víc. Vyhlídli jsme si kemp Krokane, a to se ukázalo jako výjimečně dobré rozhodnutí. Stál úplně na břehu moře, na jehož hladině se třpytily sluneční paprsky, protože bylo mimořádně krásné počasí. Byl to ten typ kempu, který připomíná spíš park či lesík, ve kterém je sem tam dřevěná chajda nebo plácek pro stan. Byly v něm kopečky obsypané borůvčím i voňavé borovice. Celkový počet míst pro stanování tam však byl opravdu malý, a tak přestože jsme tam byli jediní stanující (a možná vůbec jediní zákazníci), měli jsme dost problém vybrat vhodný plácek. Nakonec jsme se utábořili právě hned na kraji útesu, takže jsme před usnutím mohli poslouchat šplouchající vlny.

Nejlepší kemp v mém životě!

Dalším originálním a nezvyklým rysem tohoto kempu bylo, že na recepci nikdo nebyl. Jen cedulka s telefonním číslem. Pán, kterému jsme se dovolali, říkal, že dneska tam asi vůbec nebude, tak ať si to postavíme a peníze (150 NOK/stan) mu hodíme do schránky. Myslím, že kdybychom tam zadarmo kempovali třeba týden, možná by si toho ani nevšiml.

Florø je osmitisícové město, které zároveň funguje jako administrativní centrum společenství obcí s názvem Flora. Stejně jako ostatní norská malá města, která jsme zatím navštívili, ani Florø nemá takovou tu klasickou strukturu města s náměstím, hlavní třídou a podobně. Má však hned dva obchody – klíčová věc – a docela vysoký kopec, z nějž jsme si usmysleli pozorovat západ slunce. Předtím jsme však ještě vyrazili do přístavu na obhlídku, abychom zjistili, jak a čím se zítra dostaneme na náš vysněný ostrov Hovden. V přístavu bylo všechno zavřeno, jen na dveřích kanceláře byl jakýsi rozpis, který se podobal tomu, co jsme našli i na internetu - http://www.fjord1.no/passasjerbat/ruteoversikt-for-passasjerbat. Pak tam byl taky jeden pán, a tak jsme ho hned zavalili dotazy, zda to zítra fakt jede a za kolik. Z pochopitelných důvodů jsme se obávali, aby na výlet na ostrov nepadl zbytek našeho rozpočtu. Námořníkova odpověď „not so much“ nás moc neuklidnila, protože to, co pro Nora je not so much, může být pro Čecha slušná suma. Nezbylo nám však než čekat.

Florø

Večeřeli jsme na lavičce s výhledem přímo na západ na již zmíněném kopečku. Jako dezert jsme měli čokoládu se SLANOU LÉKOŘICÍ. Už před odjezdem do Norska jsme četli, že Norové jsou schopni cpát slanou lékořici všude, a je to vskutku pravda. Orbitky se slanou lékořicí, cucací pastilky, zmrzlina, čokoláda – vše je možné. Zpět k tomu našemu dezertu – když jsme si odmysleli tu slanou lékořici, nechutnalo to zle. Šimon se pak odpojil, že půjde někam rozjímat sám, a tak jsme na to pozorování západu slunce zůstali s Michalem sami. Vzhledem k tomu, jak severně se nacházíme, nejseverněji v našem životě, jsme si na něj museli počkat až do 21:23.


Norská úprava čokolády


< Předchozí díl

Rekapitulace naší trasy:

Jotunheimen
→ cesta z domů nad Maurvangen
→ Maurvangen → Bessegen → Memurubu → u chaty Storådalshytta
→ u chaty Storådalshytta → jezero Langevatnet → kolem chaty Olavsbu → jezero Rauddasvatent → Leirvassbu → Spiterstulen
→ výstup na Galdhøpiggen ze Spiterstulenu, návrat stejnou cestou zpět

U fjordů
→ z vesnice Loen na horu Skåla


Komentáře

Okomentovat