Villevika → jezero Gulleskarvatnet → jezero Langevatnet → silnice 614
Norské vesnice na březích fjordů jsou nádherné. Dřevěné domečky roztroušené po svazích, pastviny s krávami a ovcemi a na vodě spousta rybářských člunů. Mou prvotní vizí, ještě než jsem začala plánovat, bylo udělat několikadenní trek, při kterém bychom pár takových vesnic navštívili, ale v kraji Sogn og Fjordane, kde jsme se pohybovali, se mi to zdálo nemožné, protože vesnice byly většinou spojeny jen hlavní silnicí. Popojíždět autobusem od jedné k druhé se nám nechtělo, a tak jsme na poslední dva dny opět zamířili do hor, i když jen zhruba 600 metrů vysokých.
 |
| Takhle se, vážení, parkuje loď! |
< předchozí díl
O půl čtvrté jsme vystoupili ve Villeviku z trajektu. Vydali jsme se kousek po silnici a pak doprava po pěšině, přičemž jsme se už pomalu koukali po místě pro stan. Stejný problém jako na ostrově Hovden – všechno bylo beznadějně mokré. Po několika kilometrech jsme se rozhodli to postavit na rozšířeném místě cesty pro pěší a případně třeba čtyřkolky. A tehdy, vážení čtenáři, začalo peklo. Peklo, proti kterému celá ta zima v Jotunheimenu je procházka růžovou zahradou. Téměř okamžitě se na nás totiž lačně vrhly mnohačetné roje muchniček. Nejprv braly útokem obnažené části těla – obličej a ruce, ale postupně nám vlezly do nosu, uší, pod kalhoty i pod trika. Museli jsme vynaložit veškeré úsilí na to, abychom alespoň stan udrželi muchničekprostý, takže veškeré přesuny dovnitř a ven se musely odehrávat dvojfázově – otevřít vnitřní komoru, vlézt do předsíňky (kde věru není mnoho místa), zavřít vnitřní komoru, otevřít tropiko, vylézt ven a zavřít tropiko. To vše rychlostí výjezdu hasičů, nebo ještě rychleji. Opustit stan bylo vůbec nejkritičtější, protože muchničky moc dobře věděly, že vevnitř jsme, a kolem stanu vytvořily oblak, který každého odvážlivce vylezšího ven obklopil a následně skoro sežral. Nedejbože když si chtěl člověk (a tím hůř holka) odskočit! Bodavý pocit všude na stehnech naprosto znemožňoval dotáhnout byť jen malou potřebu do konce. Nemluvě o náročnějších úkonech. Repelent na ně pochopitelně nefungoval. Bylo to prostě strašné. Tři klíšťata, která jsem si ten večer vytáhla, byla oproti tomu pohádka. Kde to proboha stanujeme? Jinak jsme si ale večerní Citadelu ve stanu užili.
 |
| protimuchničkový ninja oděv (© Michal) |
Ranní balení muselo opět proběhnout co nejrychleji a synchronizovaně. I když jsme ho absolvovali v ninja převlecích (viz foto výše), nevyvázli jsme bez štípanců. Za pochodu to však naštěstí bylo dobré, a tak nám na to hrozné místo zbyly jako památka jen malé červené flíčky. Zprvu jsme postupovali jen velmi pomalu, protože cesta v terénu nebyla značená a vedla přes samé močály a skrz hluboký les. Těžko říct, jestli to vůbec byla cesta. Zachránil nás jen Michalův mobil s GPSkou. Pak se najednou – kdoví odkud – značky objevily. Že bychom šli celou tu dobu předtím špatně? Náš postup se však o mnoho nezrychlil, protože terén byl pořád dost obtížný. Však jsme taky za celý den nikoho nepotkali. Až když jsme se vydrápali dost vysoko a opustili jsme tedy pásmo lesa, začalo se jít líp. Přesto jsme v sobě jen těžko hledali síly a motivaci jít dál. Teda Michal je měl, síly i motivaci, ale já s Šimonem jsme si připadali, jako že meleme z posledního. Šimon to řešil tak, že nasadil brutální tempo a vzápětí nám zmizel z dohledu (asi aby to měl za sebou), a já jsem systematicky likvidovala poslední zásoby svých domácích raw tyčinek (abych nemusela myslet na to, že musím jít). Když nás dva Michal viděl, začal se smiřovat s tím, že dnešním dnem se s horami nadobro (pouze na to letošní norské dobro samozřejmě) rozloučíme a zítra už zamíříme do civilizace. Asi měl strach, aby se nám ještě nezletilý Šimon někde nezatoulal a abych mu já nesnědla i jeho poslední raw tyčinky.
 |
| Přes ty keříky a kapradiny se šlo dost špatně. |
 |
| Šimon si dopřává pořádnou porci borůvkového džemu a brunostu - typický norský zkaramelizovaný sýr |
Jak to tak bývá, když jsme se utábořili na louce u jezera, sundali si batohy a krosny, dýchali svěží vzduch bez muchniček a vařili večeři, po únavě nebyly ani památky a vlastně mi i bylo líto, že už v horách končíme. Ale ne tak moc líto, abych chtěla pokračovat. S horami jsme se symbolicky rozloučili koupelí v jezeře. Michal měl smělé ambice povýšit koupel na koupání, ale ukázalo se, že pět temp tam a pět zpět je za daných teplotních podmínek naprosté maximum.
Stopařský úspěch: zastavil nám autobus
Vzbudili jsme se do krásného rána. Už několik dní máme úplně úžasné počasí. Sestoupili jsme k silnici, po které bylo třeba šlapat, abychom se napojili na jinou, hlavní silnici. Zkoušeli jsme stopovat za jízdy a zastavil nám… autobus. Úplně prázdný, jen pro nás! A za těch dvacet minut nám zaúčtoval 50 NOK. Když nás na té odbočce na hlavní cestu vyhazoval, říkal, že on do Førde (ano, tam jsme byli už před čtyřmi dny, a teď se tam vracíme) nejede, ale jeho kolega za dvě hodiny ano. Bohorovně jsme mu řekli, že děkujem, ale že my si do té doby někoho do Førde stopnem. Pche. Stáli jsme na stopařsky dokonalém rozšířeném místě, kde byla autobusová zastávka a kontejnery na tříděný odpad. Pokaždé, když tam někdo zastavil, nadšeně jsme k němu běželi, ale on nás zapražil pohledem a šel jen vyhodit plasty a papír, případně se šel vyčúrat za autobusovou zastávku. A pak nám sdělil, že stejně jede na opačnou stranu. |
| Autobus jsme si stopli celkem rychle... |
 |
| ... ale pak už to šlo z kopce |
Už nás to opravdu přestávalo bavit, když po hodině stopování zastavil polský tesař s dodávkou a že dva z nás může vzít. Demokraticky jsme si odhlasovali, že tím nebohým účastníkem naší výpravy, který tam zůstane sám, bude Michal, a jeli jsme s Šímou stopem sami. Polák anglicky neuměl (norsky taky ne, ale to by nám stejně k ničemu nebylo), česky moc nerozuměl, my polsky taky ne, a tak byla naše konverzace spíš jednodušší, ale stejně jsme se dozvěděli, jak dlouho už tam pracuje, jak se k tomu dostal, kde tam bydlí a kde mají ve Førde nejlevnější jogurty. Hodil nás až do kempu, kde jsme pak čekali na Michala. Ani jemu, neškodně vypadajícímu osamělému sympatickému mladému muži, se za hodinu nepovedlo nikoho přesvědčit, aby ho vzal, a tak jel autobusem. Důkazem toho, že v našem týmu panuje kolegiální nálada a výborné vztahy, budiž fakt, že jsme si nechutnou cenu jeho jízdenky rozdělili na třetiny.
Z kempu ve Førde jsme si ještě udělali výlet k jezeru na kopci a do supermarketu. Večer jsme obsadili kuchyňku a ukuchtili poslední zbytky české rýže a červené čočky. Potravin jsme opět táhli více, než bylo nutné – ale lepší, než trpět hlady.
 |
| jezero Bekkevatnet nad Førde |
→ cesta z domů nad Maurvangen
→ Maurvangen → Bessegen → Memurubu → u chaty Storådalshytta
→ u chaty Storådalshytta → jezero Langevatnet → kolem chaty Olavsbu → jezero Rauddasvatent → Leirvassbu → Spiterstulen
→ výstup na Galdhøpiggen ze Spiterstulenu, návrat stejnou cestou zpět
U fjordů
→ z vesnice Loen na horu Skåla
→ vesnice Olden, město Florø
→ ostrov u města Florø, maják Kvanhovden
→ z přístavu Villevika přes hory k silnici
S manželkou letos plánujeme také Norsko na čtyřkolce :)
OdpovědětVymazat