Kvas, Lenin a rubl. Tiraspol, hlavní město Podněsterské republiky (Transnistria, Moldavsko)

Jet do Moldavska, to už samo o sobě je pro člověka, který zatím jezdil akorát po EU, něco. A co teprv do proruské části Moldavska (ono obecně je velká část Moldavska proruská, ale tahle oblast jakože fakt), která sama sebe prohlašuje za republiku, kde vám na hranicích dají desetihodinové vízum, kde se platí podněsterskými rubly a kde jsou ulice Leninova a Marxova realitou?

Z Oděsy, kde jsem byla na návštěvě předtím, do Tiraspolu sice jezdí busy cca každé dvě hodiny, ale nikdy nevíte, kdy zrovna ten váš autobus zruší (což se vůbec nestalo zrovna mně), takže časová rezerva je nezbytná. (O dost snáz se tam samozřejmě dá dostat z Kišiněva, pokud předtím nenavštěvujete Ukrajinu). Byla jsem povzbuzena zkušenostmi dvou známých, kteří v Podněstří byli a ve zdraví to přežili, ale přesto jsem měla trošku strach. Poprvé jsem Podněstřím projížděla cestou na Ukrajinu – to jsem prostě u okýnka řekla, že jen projíždím do Oděsy, a oni mi bez otázek dali desetihodinové průjezdní vízum „tranzit“. Tentokrát, na cestě zpět, jsem ovšem cítila nutkavou morální potřebu se přiznat, že tranzit sice jo, ale chci se na dvě tři hodinky stavit v Tiraspolu. Dodnes nevím, kde přesně se stala chyba – pravděpodobně to bude v tom, že na hranicích všichni uměli jen rusky, ale já umím rusky jen děvuška a spasíba. A taky „tri časy“, což, jak se (stále ještě) domnívám, znamená tři hodiny a což jsem taky neustále opakovala. „Adres?“ zajímalo však celníky. „Adres niet, ja do Kišiněv, ale tri časy Tiraspol!“ povídám jim zatvrzele. Asi třikrát čtyřikrát jsme si s drobnými obměnami tento kratičký rozhovor zopakovali, a výsledek byl více než uspokojující – dostala jsem TŘÍDENNÍ vízum, na němž stálo „purpose of visite – častnaja“ a u „host person or company“ dokonce byla nějaká adresa. To mě lehce znepokojilo, nebyla jsem si jistá, zda z mého statusu čestné návštěvy nebudou pramenit nějaké nepříjemnosti. Proto jsem hned po vystoupení z autobusu v Tiraspolu běžela zjistit, co na té adrese stojí – byl to hotel. Každopádně všechny tyhle obstrukce byly hrozně zbytečné, kamarád tři roky přede mnou navštívil Tiraspol normálně na to desetihodinové průjezdní vízum. Může to být tím, že jsem přijížděla z Ukrajiny, nebo nevím.

Ještě jedna věc, praktického rázu: na internetu jsem se dočetla (a řádně se u toho vystrašila), že může nastat problém ve chvíli, kdy vjíždíte do Moldavska přes Podněstří a pak chcete Moldavsko opustit třeba právě do Rumunska (tedy přesně můj scénář). Jde o to, že ukrajinsko-podněsterskou hranici si hlídají jen Ukrajinci (kteří vám dají výjezdní razítko z Ukrajiny) a Podněsterci (kteří vám dají to svoje spešl výzum na papírku, ale vjezd do Moldavské republiky je nezajímá) a zároveň mezi Podněstřím a vlastním Moldavskem není moldavská hraniční kontrola, jen podněsterská. Takže v tomto případě není na vaší trase žádný oficiální moldavský úředník, který by vám dal vjezdní razítko do Moldavska. Což může být problém, když pak Moldavsko opouštíte. Zmíněné články proto radily jít v Kišiněvě ihned na imigrační a jiné dobrodružné počiny, o které jsem nijak zvlášť nestála. Po dvou týdnech, kdy jsem se kvůli tomuhle stresovala, se ale všechno vyřešilo překvapivě snadno – vjezdní moldavské razítko jsem dostala od ukrajinských celníků ve stejný moment jako ukrajinské výjezdní. Ale vždycky si raději ta razítka dobře překontrolujte, až tam pojedete – cestou tam mi totiž vesele dali razítko na duben, přestože už byl květen. Upozornila jsem je na to a oni to jen přeplácli razítkem správným, takže pak už nešlo přečíst NIC. Na všemožných fórech věnovaných Podněstří se taky řeší úplatky. Po mně nikdo nic nechtěl a ještě mi navíc dali třídenní vízum, o které jsem se nikoho neprosila. Situace s úplatky se obecně prý zlepšuje, ale já jsem si pro jistotu poznamenala čísla na antikorupční policii (https://en.wikivoyage.org/wiki/Transnistria, odstavec Get in). Konec praktického okénka.

Když jsem vystoupila v Tiraspolu na liduprázdném nádraží, chtěla jsem si jít vyměnit jejich podněsterský rubl za moldavské lei, které jsem měla, ale borec ve směnárně mi řekl, že nemá. Naštěstí ten ve vedlejší směnárně měl. Prvních pár minut jsem se tam pohybovala dost obezřetně, obávajíc se, že každou chvilkou odněkud vyskočí policista se srpem a kladivem na čepici, namíří na mě pistolí, bude zkoumat motivy mé návštěvy a prohrabe mi foťák. Překvapivě se nic z toho nestalo a já jsem docela poklidně došla do turistického informačního centra. Ano, v Tiraspolu je turistické informační centrum, a to na ulici Lenina č.p. 135. Zaměstnankyně tam umí anglicky líp než já, což není žádný výkon, ale přece. Vyfasovala jsem mapku a informace o tom, odkud a jak jezdí spoje do vedlejšího města Bendery, kde je pevnost a kam jsem chtěla jet, ale nestihla jsem to, a taky kdy jezdí poslední autobus do Kišiněva. Spoiler: trolejbus do Bender jezdí z ulice 25. října. Autobus do Kišiněva odjíždí od vlakového nádraží každých 30 až 45 minut, poslední cca v šest večer.

Tiraspolské turistické informační centrum

Podněsterský rubl

Klášter v parku Kirov (Leninská ulice)

Leninská ulice

V Tiraspolu stojí za vidění ulice 25. října a její blízké okolí. Zajímavá část je ohraničena Domem Sovětů se sochou Lenina na jednom konci (25 Oktyabrya 191) a sochou Suvorova, zakladatele Tiraspolu, na druhém konci. Na protější straně ulice než je Suvorov můžete požádat nějakého kolemjdoucího, aby vás vyfotil s plastickým nápisem Ja ♥ Tiraspol (viz úvodní foto) v azbuce. Hned vedle pak je sympatický fastfood, kde vás zadarmo nechají zajít si na WC, poněvadž co máte dělat, když veřejné záchody v Tiraspolu fakt nemaj.

Dům sovětů

Leninova busta si snad zaslouží i detail

Suvorov, zakladatel Tiraspolu

K cestování neodmyslitelně patří gastronomie, a tak jsem ani já nevydržela dlouho jen tak koukat na stánky s nápisem KBAC a onen nápoj barvy jablečného džusu si běžela koupit, aniž bych pořádně věděla, co to ten kvas je. Dobré to bylo, a nanuk Lakomka, který byl tak trochu zrada, protože neměl tyčku a blbě se to jedlo, se k tomu taky hodil.

Dvě deci kvasu stály sotva tři koruny

Pultový prodej Slavjanka

Slušný zážitek je i návštěva pošty. Zatímco v případě nákupu kvasu, nanuku a pohlednic v knihkupectví mi zdrasvujtě stačilo, na poště se mezery ve slovní zásobě projevily fatálněji. Potřebovala jsem totiž detailně vysvětlit, jak mám vyplnit pro mě zcela netypickou zadní stranu pohlednice, a taky jsem nemohla uvěřit tomu, že známka do Čech stojí jen deset podněsterských rublů, což plus mínus odpovídá deseti českým korunám. Paradoxně ani na to jsem neměla a musela jsem si odskočit do směnárny. Když jsem to všechno nějak spatlala, koukám, kam bych to hodila, a všimla jsem si takových černých jakoby stojanů se štěrbinou, tak jsem to hodila tam. Pak jsem však vyšla před budovu, a tam jsem spatřila krásně modré poštovní schránky s údaji o čase posledního vyzvednutí a podobně. Propadla jsem panice, že ty černé stojany, do kterých jsem nenávratně pohřbila své pohledy, vůbec nebyly schránka a že mí adresáti pohled se Suvorovem nikdy neuvidí. Na kratičký okamžik jsem přemýšlela jít zpět na poštu a vysvětlit, co se stalo, ale komunikační bariéra mez mnou a domorodci je na takovou konverzaci příliš velká. Smířila jsem se tedy s tím, že pohledy dojdou tak za rok, a tak jsem pak byla fakt překvapená, když došly už za týden.

Ještě jsem si prohlídla ambasádu Abcházie a Jižní Osetie (25 Oktyabrya 76), což je docela rarita – tyhle státy, které nikdo neuznává, mají ambasádu právě jen v zemi, kterou taky nikdo neuznává. Pak jsem vyhodnotila, že návštěvu Bender už raději oželím, protože i když mám to třídenní vízum, nechci ztvrdnout v Tiraspolu na noc. Na nádraží jsem si koupila u okýnka lístek, přebytek podněsterských rublů vyměnila za moldavské lei u řidiče autobusu a jela zpět na známé území do Kišiněva.

Velvyslanectví Abcházie a Jižní Osetie jen tak někde neuvidíte

Dvorec respubliki

Závěr? Tiraspol je přátelské a bezpečné město, mohu-li ze své návštěvy soudit. Lidi se pochopitelně ptali, odkud jsem a podobně, protože jsem přece jen budila pozornost, ale byli na mě moc a moc milí. Že by tam byly nějaké památky jako třeba v Paříži a Londýně, to samozřejmě ne, ale je moc fajn si jen tak užít tu atmosféru a najít si něco svého zajímavého na místě, které zbytek světa za zajímavé nepovažuje.