Čím víc se blížil konec mojeho pobytu v Rumunsku, tím míň se mi chtělo cestovat. Připadala jsem si, že už mi to snad až do konce života stačilo, a skoro jsem přistihla samu sebe, jak se lituju, že zase musím na výlet. Chvílema jsem si říkala, že přece nesoutěžím o žádnou trofej „Účastník Erasmu, který strávil nejvíce času někde v háji“ (kterou bych dost pravděpodobně vyhrála – během čtyři měsíců jsem strávila 10 dnů, 11 hodin a 35 minut čistého času v dopravních prostředcích) a že si musím dát čas to všechno vstřebat, ale už za hodinu jsem si to sama vyvrátila s tím, že v Jasech (a nejspíš i obecně) jsem na Erasmu s největší pravděpodobností naposled a že žijeme jen jednou… až jsem se jednoho sobotního rána octla na autobusovém nádraží směr Kišiněv a odtamtud Oděsa. Sama, protože když cestujete sami, víc se soustředíte na věci kolem sebe, víc přijdete do kontaktu s místními a víc se cítíte jako hrdina. (Vtip.)
Přístav u kostela st. Nicholas
Z Kišiněva jsem jela ukrajinským autobusem, který měl nápisy jen v azbuce a řidiče, který uměl jen ukrajinsky. Ukrajinsky sice neumím, ale spoléhám na svou ruskou slovní zásobu o objemu tři kusy lexikálních jednotek a na to, že jsem se naučila slabikovat azbuku. Pocitem bezpečí mě tato cesta přesto moc nenaplňovala, protože jsme v autobuse byli všehovšudy tři a každou chvíli jsme zastavili u nějakého domečku a vyzvedli třeba salát nebo buchty a doručili je zase do jiného domečku. Zapla jsem si teda raději GPS na mobilu a sledovala, kam mě ten chlapík veze. Autobus jel přes Podněstří, což je separatistická a stoprocentně proruská část Moldavska, která sama sebe považuje za republiku a při vstupu na své území vám přidělí desetihodinové vízum s nápisem tranzit. Třímajíc tento papírek v ruce jsem si připadala jako Kryštof Kolumbus, a když jsem pak na ukrajinských hranicích dostala do pasu razítko, cítila jsem se rovnou jako Neil Armstrong. Chápejte, ještě nikdy v životě jsem takhle na východ a mimo EU necestovala, natož sama. (Podněstří jsem pak navštívila cestou zpět.)
Autobus z Kišiněva do Oděsy
Obstarávám si místní měnu
Po neúspěšném pokusu o návštěvu WC za eura jsem vyhodnotila, že přednostně musím nějak získat hřivny. Chvilku jsem pečlivě studovala cedule na ulicích a přepočítávala kurzy, ale protože to byla činnost příliš intelektuálně náročná a protože spousta směnáren zároveň připomínala casino anebo jsem viděla ceduli, ale příslušnou směnárnu už jsem nenašla, zvolila jsem nakonec stejnou metodu, jakou používám v Rumunsku na lei – výběr z bankomatu.
Nyní přichází malé praktické okénko. Při výběrech v Rumunsku, Moldavsku i na Ukrajině vám bankomat nabídne možnost „s konverzí“ i „bez konverze“, přičemž u možnosti „s konverzí“ máte rovnou napsané, kolik českých vám to strhne, kdežto u „bez konverze“ žádná česká částka není. Když si navrhovanou částku v českých u „s konverzí“ přepočtete, zjistíte, že je to naprosto šílený kurz, protože se to přepočítává nějak dvakrát, přes eura, nebo co. Klíčové je tedy kliknout na „bez konverze“, kdy dostanete takový kurz, jaký má poskytovatel vaší karty (Visa, MasterCard…) v den zaúčtování transakce. Tedy stejný kurz, jako když platíte kartou v obchodě. Tedy relativně dobrý. Co se týče poplatků za výběr z bankomatu, je třeba rozlišovat poplatky vaší české bance a poplatky té bance, z níž vybíráte. U mojí české banky mě výběr stojí jen 9 Kč, takže to je dobrý. A co se týče poplatků cizím bankám, v Rumunsku po mně nechtěli nikdy nic, v Moldavsku to bylo rovněž zadarmo až na jednu výjimku, která si vzala asi 30 Kč (ale už si nevzpomínám, co to bylo za banku), a na Ukrajině v obou případech, kdy jsem vybírala, poplatek byl, obojí kolem 20 hřiven, takže necelá dvacka. Konec praktického okénka, snad jsem neřekla nějakou blbost.
Oděsa kulturní
Hřivny jsem tedy měla, a tak jsem se mohla jít rozšoupnout. V ulicích bylo nezvykle živo, a brzo jsem zjistila proč – právě tam probíhaly Evropské dny. Co už jsem nezjistila, bylo proč a jaký to má význam, ale hrála tam hudba, byli tam lidi v kostýmech a pomalovaní poníci a koně a dobré (a hlavně levné!) fastfoodové stánky. Byla jsem odhodlána používat zde na Ukrajině češtinu míchnutou se slovenštinou doplněnou polskými slovíčky a okořeněnou těmi třemi ruskými, protože angličtinou sice vládnu, ale přece ji nebudu používat mezi námi Slovany! Bohužel mladík obsluhující ve stánku s kebabem pro můj slovanský jazykový experiment neměl pochopení a torpidně mi tu angličtinu vnucoval.
ulice Derybasivska
ulice Derybasivska – není už to náhodou trošku moc?
Ukrajinskou tradiční hudbu à la Šlágr si můžete poslechnout na videu, včetně tanečních kreací
Stejně torpidně mi tento germánský jazyk, jehož přízvuk pro mě navždy zůstane nepřekonatelnou překážkou, vnucoval muž ve středních letech kubánsko-afghánského původu v hostelu; na rozdíl od mladíka od kebabu ale anglicky vůbec neuměl. Po zdvořilostních otázkách typu jak se jmenuješ a odkud jsi („Česko? Znám! Vedle Litvy, ne?“) povídá: „Já single, a ty?“ Nevím, jestli se mi dobře povedlo vysvětlit mu koncept vážného chození s někým, ale byl krajně neodbytný.
Druhý den byl čas na pořádnou procházku městem. Viděla jsem Oděské národní divadlo, fontánu u divadla, Istanbulský park se sochou Puškina, Potěmkinovy schody i Tchýninu lávku. Ta je moc hezká, anglicky se uvádí i jako Teschin bridge, vede přes ulici Viiskovyi a končí u Potěmkinových schodů. Hrozně mě bavilo číst všechnu tu azbuku kolem sebe a po přeslabikování zjistit, že tomu vlastně i trošku rozumím. Naučením se toho písma člověk opravdu překoná prakticky celou bariéru mezi sebou a základním pasivním porozuměním. Čemu jsem však neporozuměla ani po vyluštění azbuky, byl makový nanuk, na němž bylo napsáno „stop narkotik“. Každopádně byl neobvyklý a dobrý.
Cathedral Square
Oděské národní divadlo
U divadla
A. S. Puškin v Istanbulském parku
Potěmkinovy schody
Odvykání snadno a rychle aneb makový nanuk
Teschin bridge
Mířím autobusem MHD do kláštera a na pláž za městem
Po této návštěvě města jsem se smutkem musela konstatovat, že je to takové málo ukrajinské a moc lázeňské. Neodbytně mi to připomínalo Karlovy Vary, tam je to taky takové ruské. A tak jsem se rozhodla podniknout něco zajímavého: navštívit klášter Cholovichy u mysu Velyky Fontan na jihu města. Ten byl fakt daleko, bylo tedy třeba jet autobusem. To miluju: cestovat MHD je vždycky cesta k lepšímu a autentičtějšímu poznání města. Na recepci hostelu mi řekli číslo autobusu, které jsem už bohužel zapomněla, a že to jezdí po ulici Staroportofrankovska. Jízdní řády v Oděse samozřejmě nejsou, ani čísla linek na zastávkách většinou ne. Sem tam se objeví nějaký pokus o plán sítě, ale je to takové všelijaké. Ale moje číslo jelo. Cesta trvala skoro půl hodiny a stála jen sedm hřiven, takže necelých sedm káčé. Teda aspoň já jsem tolik zaplatila a prošlo to. Platí se při výstupu, na řidiče při tom pořádně nevidíte, a kdybyste zaplatit zapomněli, asi by se nic moc nestalo. Zastávky se samozřejmě nehlásí, ale na to já už mám svůj trik – zapnu si při jízdě GPSku na stažených mapách. Je to jedna z mnoha praktik asociálního turisty, který se snaží vyhnout kontaktu s místními. Do budoucna mám však v plánu tuto škatulku opustit a raději se na aktuální polohu autobusu ptát spolucestujících.
Takhle vypadají všechny oděské autobusy zvenku...
... a takhle zevnitř
Klášter Cholovichy
Klášter Cholovichy
Klášter byl pěkný, nijak zvlášť se ale nelišil od těch rumunských a moldavských. Zamířila jsem tedy na pláž, kde konečně přišla pořádná porce deziluze – nebo vlastně nadšení z toho, že konečně vidím Ukrajinu místo těch Varů? Pobřeží bylo ohraničené jakýmsi betonovým plotem. Pouze na kousku byla pláž s navezeným pískem, betonovým molem a ubohoučký stánek s nápoji, ze kterého nahlas vyhrávala lidová hudba. Sedla jsem si na to betonové molo, strčila do uší sluchátka, zvedla volume, abych překřičela ukrajinskou dechovku, a s překvapením jsem shledala, že se mi stýská – ne po domově, ne po rodině, ale po úchvatném, nádherném a okouzlujícím bretaňském pobřeží. Jako by mi teprv v téhle chvíli, kdy se i můj druhý Erasmus skoro chýlil ke konci, docházelo, že ten první opravdu proběhl, opravdu skončil a že se už pravděpodobně nikdy nevrátí doba, kdy mě od větru na širém moři, kamenných domků, skalnatých mysů a bretonských křížů dělila pouhá jedna hodina vlakem… Až ten žalostný stav ukrajinského černomořského pobřeží mi dal poznat, jak moc se mi tam na druhém konci Evropy líbilo.
Malebná pláž na mysu Velyky Fontan
Bretaň se mi připomněla o to intenzivněji tím, že se obloha zatáhla a začalo krápat. Uznala jsem, že autobus by pravděpodobně mohl jet ze stejného místa, kde jsem vystoupila, a taky asi po dvaceti minutách čekání jel. Večer jsem strávila v přístavu v centru města u hotelu Oděsa a kostela sv. Mikuláše. Tam to bylo opravdu moc pěkné, náladu mi kazila jen Ukrajinka, která mě opakovaně oslovovala „děvuška“ a lákala mě na vyhlídkovou jízdu na lodičce.
Naučit se aspoň trošku azbuku se hodí. Z nepochopitelného BXOA se rázem stává VCHOD
Oděský přístav u kostela sv. Nicholase
Autentický trhovní život okolu autobusáku Privoz
Nejvíc punkových bylo nakonec posledních pár hodin v Oděse následující den ráno. Čtvrť kolem autobusáku Privoz je opravdu chaos. Obrovská tržnice, kde to skutečně páchne a fakt bych si tam nechtěla koupit jídlo do ruky. Hliněná cesta (nebo snad hodně rozbitý asfalt?), na které trhovci prodávají šroubečky a nějaké náhradní železné díly, staré oblečení, obaly na mobily a selfie tyče, prostě všechno. A mezi tím pošta. „Zdrasvujtě! Známky Europa? Čechia?“ táži se s pohledy v ruce. „Dobre dobre, daj, děvuška…,“ babča na to, vzala si pohledy, na kalkulačce naťukala sumu, nad níž se dodnes podivuju, že jsem ji opravdu zaplatila (70 Kč za jeden pohled), a byla jsem bez pohledů i bez jakékoli záruky, že ty pohledy někdy dojdou. Došly! A jen pro zajímavost, z Moldavska, konkrétně z Tiraspolu, což taky není EU a je to z Oděsy jen dvě hodiny busem, stojí dopis do Česka deset korun. Jako fakt deset. Vnitrozemní dopis po Česku stojí devatenáct. Tohle mě baví, tyhle absurdní rozdíly.
Zábavnou tečkou bylo, že můj autobus do Tiraspolu (článek o Tiraspolu tady) byl zrušen, takže jsem na prohlídku této malebné čtvrti Oděsy měla o dvě hodiny víc.
Komentáře
Okomentovat