Nespoutané Rumunsko na vlastní uši

Druhý pokus o zábavný a pohodový stanovací výlet se odehrál za tři týdny po tom prvním. Tentokrát mi byla za parťáka další Erasmačka z Jasů, se kterou se bavíme anglicky. Zamířily jsme si to do proslulé Bicazské soutěsky, k neméně známému jezeru Lacu Roșu (Červené jezero) a do městečka Piatra Neamț. Nejsilnějším zážitkem však nakonec nebyly pohledy na horské jezero...

Z bezpečí kinosálu je to v pohodě...

Ještě než začnu vyprávění, udělám kulturní odbočku. Dva týdny před výletem jsem byla v kině na filmu România neîmblânzită, tedy Nespoutané Rumunsko. Byl to dokument o rumunské přírodě, ale měl obrovskou reklamu a šel ve velkém do kin, a to právem: byl naprosto úžasný. Nelžu, když řeknu, že jsem u něj skoro brečela dojetím, jak nádherné scenérie a záběry ze života zvířat se přede mnou odvíjely na plátně. Medvěd opouštějící po zimě svou noru. Medvědice učící lézt po stromech svá mláďata. Útok smečky vlků na divočáka. Zápas vlků a medvěda o uloveného jelena. Boj divokých hřebců o samici. Orel lovíc zajíce. Honba mořského hada za potravou. Prostě bylo to úžasné, ale to zejména díky jednomu důvodu – že jsem to celé sledovala z pohodlné sklápěcí sedačky místního multiplexu.

oficiální plakát dokumentu

A zase ty popadané stromy

Náš výlet začal jednoho krásného květnového sobotního rána. Autobus projížděl Bicazskou soutěskou (Cheile Bicazului), což je opravdu krásné místo. Silnice se tam zařezává do skal tak hluboko, že odtamtud prakticky nejde vidět slunce. Řidič nás vysadil na místě, které mapy.cz označují jako Hungarian bridge, protože právě odtamtud jsme chtěly začít naši trasu. Nemusely jsme ho nijak přemlouvat, aby nám udělal výjimku, tady v Rumunsku se nástupy a výstupy odehrávají zcela libovolně, jak si kdo mávne. A to i tehdy, visí-li nad kapotou cedulka: „Autobus nezastavuje mimo předem dané zastávky; prosíme, nenaléhejte.“ 

Bicazská soutěska

Trošku dobrodružnější most

Déjà vu. Tak by se daly shrnout mé pocity, když jsme s kamarádkou stály uprostřed strmého svahu plného spadaných stromů, nevědouce, zda se ještě nacházíme na stezce, nebo už jsme ji definitivně ztratily. Jenže zatímco minule byl jedním z členů výpravy mladý neoblomný ambiciózní muž, nyní jsme byly dvě zodpovědné, co do plánů flexibilní a opatrné holky, takže jsme to jednomyslně otočily.

Naše trasa – rozklikněte si ji na https://mapy.cz/s/2O6pM

Šly jsme raději necelé dva kilometry dál po silnici směrem na Lacu Roșu a pak jsme uhly doleva na žlutou značku. Udělaly jsme si pohodový a krásný dvanáctikilometrový výlet po žluté, červené a modré; i tak jsme ale došly dost pozdě, vinou ranního zdržení v polomu. Výlet naplnil všechna má očekávání v podobě rozkvetlých palouků, malebných pasteveckých roubenek a svěžích zelených stromů. Doufám, že jste si tu idylu představili dostatečně živě; je to třeba, aby vynikl kontrast s tím, co přišlo potom.

Setkání s divočinou aneb hodina hrůzy

Utábořily jsme se na modré značce cca 2 km před Lacu Roșu v něčem, co možná částečně byla ohrada pro krávy, ale bylo to takové sporné a krávy tam nebyly, tak jsme to neřešily. Povečeřely jsme rozplývajíce se nádherou okolní přírody a v osm jsme ulehly. Byly jsme unavené, protože, jak každý chápe, studium v zahraniční je náročné a ne vždy zbývá dostatek času na spánek.

O půl jedenácté mě vzbudil praskot větviček ve dvacet metrů vzdáleném lesíku. Ale ne takový ten praskot, co dělá ježek nebo koloušek a váš tmou přecitlivělý sluch ho paranoidně zveličuje. Nene. Tohle bylo něco nefalšovaně velkého a těžkého. Nejdřív jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že se mi to zdálo. Ale neustávalo to, takže jsem přešla k děkování Bohu, rodině i přátelům za to, co jsem s nimi prožila. Když to stále neustávalo, odvážila jsem se k tichému oslovení kamarádky jménem. Z jejího hlasu bylo poznat, že už je taky nějakou chvíli vzhůru a taky si už stihla zrekapitulovat svůj zoufale krátký život, čímž vyhasla má poslední naděje, že mám halucinace.

A pak tmu prořízl strašně hlasitý a zlověstný zvuk. Zatmělo se mi před očima, pokud to v té tmě bylo možné. To nemůže být pravda, řekněte, že tu nejsem! Co nejtišeji to šlo, jsem hmátla do batohu pro pepřák, původně určený na psy, a do druhé ruky si vzala trekkingovou hůlku. Kamarádka si připravila na telefonu 112 a držela prst nad zeleným tlačítkem. Teď s odstupem docela humorná scéna. Zvuk pokračoval. Teď už mi nápadně připomínal chrochtání, což byla přece jen lepší varianta než obávaný medvěd. Zvažovaly jsme různé možnosti. Vyhodit ven batoh s jídlem. Raději ho nevyhazovat. Zdrhnout. Zůstat na místě. Být potichu. Křičet. Nakonec jsme zvolily možnost hlasitého, ale klidného hovoru v kombinaci s rozsvícenou baterkou. Se staženými hrdly jsme se nahlas ujišťovaly, že divoká zvířata se a priori lidí bojí a že i kdyby divočák šel blíž, bude to pravděpodobně opravdu jen kvůli tomu jídlu.

Buď naše metoda zabrala, anebo čuník nikdy neměl v plánu vzít útokem náš chabý přístřešek (což je snad i pravděpodobnější), každopádně po půl hodině se chrochtání pomalu, ale jistě vzdalovalo. Zdálo se, že nebezpečí je zažehnáno, ale my jsme byly příliš vystrašené na to, abychom mohly usnout, a tak jsme zvolily bezpečnostní opatření: nespat a místo toho si celou noc povídat. Zdálo se mi to nemožné a vlastně ani nemůžu zaručit, že se to opravdu odehrálo, protože jsem se celým svým nespícím vědomím soustředila na to, abych neusnula. Poslední hodinu už jsme se snad pořád jen smály, zaprvé z toho, že jsme to fakt dokázaly, povídat si od půl jedenácté v noci do pěti ráno anglicky, za druhé z toho, jak debilní nápad to byl, a zatřetí za to taky mohlo uvolněné napětí. V pět ráno už to nešlo udržet a za rozbřesku jsme usnuly. Byly bychom asi spaly dlouho, ale o půl sedmé nás vzbudil cinkot kravských zvonců a povely mladého pasáčka, takže jsme se definitivně utvrdily v tom, že to, kde spíme, opravdu je pastva, a raději jsme se zdekovaly.

Už druhý den, kdy jsme se pohybovaly mezi lidmi a celý svět zalévaly přátelské sluneční paprsky, nám náš strach připadal přehnaný. Zavítaly jsme dobrovolně do království zvířat, měly jsme teda počítat s tím, že se kolem nás budou pohybovat a projevovat obvyklé známky života, no ne? Nehledě na to, že od zkušenějších už jsem slyšela desítky historek o jelenech / sobech / medvědech brousících kolem stanu, a skoro vždycky to nakonec dobře dopadlo. Ale po bitvě je každý generál.

V srdci přírody aneb trdelník a skákací hrad u Lacu Roșu

Šťastně jsme dorazily do Lacu Roșu, které je opravdu vlastně jen turistickým resortem spíš než vesnicí. Kolem jezera se tam nachází několik restaurací, občerstvení, skákacích hradů a stánků s trdelníky, jimž se v Rumunsku říká po maďarsku kürtőskalács a které jsou tu ale třikrát tak velké než na Václaváku, takže když s sebou nemáte kamaráda, asi si ho nekoupíte, protože studené to není dobré, natož tři dny po sobě. Lacu Roșu je docela slavné místo, ale mně ničím extra výjimečné nepřipadalo. Obešli jsme ho a chytli jsme nejbližší autobus do Piatra Neamț.

Lacu Roșu

u Lacu Roșu

Nejlepší výhledy na Piatra Neamț

Piatra Neamț je známé hlavně proto, že se v jeho blízkosti nachází spousta krásných klášterů, které si za jeden den pěkně všechny projedete a ještě se pokocháte malebnými vesničkami a idylickou krajinou. Pokud teda máte auto. Pokud auto nemáte, nevadí, však slowtraveling je v poslední době docela v módě. Navíc centrum města, ač malé, je moc hezké. Projdete se po Piața Ștefan cel Mare, po přilehlém Parc Central, snad i po Bulevardul Dacia, který vede podél řeky Cuejdiu, a pak máte na výběr z několika kopců. Nejvíc se nabízí Cozla, protože tam vede lanovka. Přesně z toho důvodu jsme ho škrtli jako první. Pak jsou tam dva kopce, jeden na východě (Pietricica) a jeden na jihozápadě, na kterých jsou v mapách.cz zakresleny nějaké ruiny. Rozhodly jsme se pro ten na východě. Jenže jen co jsme se ponořily mezi stromy (kopec je zalesněný) a zdolaly první výškový metr, zjevila se před námi psí hlava a začala štěkat. Vzápětí se o kousek dál ozval další štěkot a pak další, až štěkal celý kopec. Pochopily jsme, že jsme se nedopatřením dostaly do nějakého psího ghetta, a tak jsme se poslušně stáhly. Na tohle byly naše hůlky krátké.

Piatra Neamt – Biserica Adormirea Maicii Domnului

Piatra Nemț – Parc Central

Piatra Neamț – Muzeum archeologie a historie

Celkem běžná rumunská scénka

Vydaly jsme se ke kopci na jihozápadě (na jižním břehu přehrady ležící na řece Bistrița), s ambicemi postavit si tam někde stan. Tato potřeba se po dvou nocích téměř beze spánku jevila jako naprosto akutní a stěžejní pro přežití. Vypadalo to slibně: kopec byl z větší části nezalesněný, krásně zelený a plný potenciálních plošinek na stan. Klesající slunce zalévalo celou krajinu takovým tím krásným oranžovým světlem a my jsme si říkaly, že už jen kvůli tomuhle je ten náš výlet naprosto boží, divočák nedivočák. Jak jsme tak stoupaly ke slibované pevnosti, potkávaly jsme skupinky přátel, kteří si dělali grilovačku, táborák, piknik, vyřezávali něco ze dřeva nebo jen tak seděli. Evidentně se nám hned napoprvé a naslepo povedlo narazit na místo z kategorie „místní doporučují“. Naštěstí i na nás plácek zbyl, a to hned na vrcholu, ze kterého byl prostě boží výhled. Pozorovaly jsme slunce mizející za horami a jedly studený trdelník (jojo, i pro dva ho bylo moc). Mimochodem oněmi dáckými ruinami zaznačenými na mapě se myslí čtyři kameny těsně pod vrcholem.

Z vrcholku Petrodava

Krajinka s botami podruhé

Dácké ruiny levl "kvůli tomu stojí za to tam jít"