Fagaraš den I. – Expedice začíná! Aneb kolik toho asi tak uneseme?

Až přes Fagaraš půjdete taky, bude vás zajímat:
Šli jsme z Turnu Roșu do vesnice Breaza a ušli jsme celkem asi 74 kilometrů za 6 dnů. Itinerář na mapy.cz vypadá takto: https://mapy.cz/s/2eh0t. Převýšení 6 706 metrů, nejvyšší vrchol Moldoveanu (2544).

Trasa:
Den I: příjezd do Turnu Roșu
Den II: Turnu Roșu (440) → Șaua Budislavulu (2200)
Den III: Șaua Budislavului → Lacul Avrig → Vârful Scara (2306) → Șerbotă (2331) → pod Negoiu
Den IV: pod Negoiu → Negoiu (2535) → Strunga Doamnei (Dámská stezka) → Călțun → Lacul Bâlea na silnici Transfăgărășan (2050)
Den V: Lacul Bâlea na silnici Transfăgărășan → Lacul Capra → Vârful Mircii (2470) → jezero Izer → pod horou Tarata
Den VI: pod horou Tarata → Viștea Mare (2424) → Moldoveanu (2544) → Refugiul Portiţa Viştei → Refugiul Fereastra Mică
Den VII: Refugiul Fereastra Mică → Cabana Urlea → Breaz (600)

Na přechod Fagaraše jsme s sebou měli mapu od nakladatelství terraQuest, 1:80 000. Zahrnuje opravdu celé pohoří Fagaraš od Talmaciu až po Brašov (toho je tam i detailní plánek), navíc i Bucegi a národní park Piatra Craiului. Je zalaminovaná, tudíž mnohem odolnější, ale nám stejně trochu namokla. Zdá se mi opravdu věrná, jediným nedostatkem je, že neuvádí, že Strunga Dracului je už několik let zavřená. Náročné úseky jsou značeny vykřičníkem. Těžko ale říct, kde mají autoři hranici toho, kam vykřičník dát a kam ne, protože některé docela obtížné pasáže s řetězy vykřičníkem značeny nebyly.

Vzali jsme si pro jistotu filtr na vodu, který jsme používali, když jsme nebrali z pramene. Naše batohy měly mezi zhruba 22, lehce se to lišilo podle toho, kolik ponožek si kdo zabalil.

Časové údaje, které zde uvádím, jsou vždy "hrubého" času, tedy i s pauzami. Naše časy více méně odpovídaly těm na ukazatelích, někdy jsme byli o trochu pomalejší.

V konkurzu na dopravce u nás vyhrálo Eurolines, kteří jezdí z Prahy a z Brna a v Rumunsku staví v Sibiu, Fagaraši i Brašově, což jsou města s výbornou přístupností k horám.

A konečně cestopis
Lístky jsme měli na 20. 7. 23:45 z Brna. Už na nádraží se to ale zvrtlo. Autobus nejel. Spolu s námi ho evidentně očekával jeden Rumun s bachorem a trikem kouření zabíjí a jeden česko-rumunský pár. O půlnoci, tedy po 15 minutách zpoždění, to byla ještě sranda. Přece jen, autobus jede z Prahy, a ta D1 není žádný med, žejo… ale v jednu už to tak vtipné nebylo. Zkoušeli jsme volat do Eurolines, koukat na stránky AN Praha-Florenc, ptát se na mrtvé a liduprázdné Zvonařce, ale zjistili jsme jen to, že na D1 byla nějaká nehoda. Ve čtvrt na dvě bus konečně přijel, ale ulevilo se nám jen částečně. Z vozu vyskákala spousta otrhaných snědých lidí, všichni zapálili cigára, řvali přes sebe a mnozí kašlali jak tuberáci. Navíc jich bylo strašně moc, což implikovalo strach, že budeme muset sedět každý v jiné části autobusu a nezřízený dav Rumunů nás pohltí. Pokud se teda vůbec do autobusu vejdeme. Nakonec museli sedačku s Rumunem sdílet jen Martin a Tomáš, já s Michalem jsme naopak získali luxusní místo u čelního skla, hned první řada vpravo, takže jsme mohli důkladně sledovat, kdo nás předjel a kolik hamburgrů který řidič cestou snědl. Se spolucestujícími byla sranda. Během pauz hráli na pumpách skořápky o prachy a jednou se u toho poprali. Při celní kontrole na maďarsko-rumunských hranicích si několik z nich pokusilo zapálit, ale stihli jen pár šluků, než jim to řidič vyrval z pusy.

V ospalém polobdění utekla cesta celkem rychle a do Sibiu jsme dorazili jen s hodinovým zpožděním, tedy v 17:15 rumunského času. Jenže autobus nás vyhodil na kraji města a ne skoro v centru, jak se psalo na Eurolines, takže to na nádraží nebylo 3, ale 6 kilometrů. S plnou polní, v sandálech a v úporném vedru. Jeden vlak jel 18:40, další 19:24 (http://www.infofer.ro/). Michal si vzal moje mapy.cz v mobilu, do kterých jsem si stáhla Rumunsko, a statečně nás vedl. Propletli jsme se nehostinnou industriální čtvrtí až do docela malebné pěší zóny a cestou jsme vyměnili eura za lei. Směnáren je tam naštěstí opravdu hodně. To už se nám mohl zklidnit tep, neboť nádraží bylo na dohled.

Plni sil a optimismu. Jen z těch sandálů se začínají už dělat puchýře.



Lukáš hrdinně přistoupil k okénku a uplatnil sice chybnou, ale srozumitelnou naučenou větu "Şase bilet la Turnu Roşu", čímž nám zajistil v 18:42 šťastný odjezd do výchozího bodu našeho treku. V 19:30 jsme byli na místě.

Hned první střet s domorodci byl pozitivní: milá babička nás zavedla až d Pensiunea Diana, kde jsme bydleli, a celou cestu s námi živě konverzovala, přestože my jsme dohromady neuměli víc než to Şase bilet. Diana nám vyrazila dech. Celý obrovský dům, snad úplně nový, jen pro nás a ještě jeden pár. Navíc pokoj pro tři za 100 lei. Shodili jsme krosny a šli na průzkum vesnice. U sámošky si kluci dali pivo, prošli jsme se kolem pomníku padlým vojákům a vyhnuli se stádu krav vracejícímu se z pastvy. Vesnice nás nezklamala, byla zaostalá přesně tak, jak turista ze západu chce.

Dobře vycvičené krávy, vracejí se samy z pastvy

Turnu Roșu. Kdyby to nebylo klišé, řeknu "vesnice, kde se zastavil čas"

Komentáře