Refugiul Fereastra Mică → Cabana Urlea → Breaz (600)
Když jsem ráno vylezla ven vyčistit si zuby, ovce se zrovna probouzely v jednom chumlu hned za naší útulnou. Sem tam se ozývalo první zabečení. I psi se už budili, a naše štěně, podpořeno kladnými zážitky ze včera, přivedlo kámoše.
Odolali jsme pokušení sbalit je obě s sebou a urychleně se chystali k odchodu, dokud je hezky. Bylo na čase rozhodnout se, zda dokončíme Fagaraš celý, nebo zda to stočíme už dolů do vesnice Breaza. Martin s Tomášem měli jasno, že jim těch sedm dní pochodu bude stačit. Michalovi a mně to bylo trochu líto a chvíli jsme koketovali s myšlenkou dokončit to ve dvou, ale fakt, že jsme neměli ani jedny suché ponožky a z pohorek kapala voda, podpořil rozhodnutí netrhat už tak utrženou partu a sejít společně do údolí. Jen co jsme začali scházet a sluníčko nám věci skoro usušilo, lítost se zas trochu vrátila, ale zahnali jsme ji myšlenkou, že aspoň budeme mít důvod se na Fagaraš vracet, když už máme tu zalaminovanou comfort map.
Předchozí dny to šlo dost pomalu, protože jsme se pohybovali stále ve výškách nad dva tisíce, ale teď jsme ukusovali kilometry jako domácí müsli tyčinky a brzy se ukázalo, že nocovat už v Cabaně Urlea je příliš brzo. Navíc slovní spojení "přespat v Cabaně Urlea" by se klidně dalo používat jako synonymum fádnějšího "zažít nejhorší noc svého života", aspoň podle svědectví party českých turistů a podle pohledu na chatu zvenčí. Čechy jsme potkali na rozhraní pásma trávy a kosodřeviny. Oni začínali, my jsme končili, tak jsme si vyměňovali tipy. Oni nás postrašili Urleou, kde jim prý myši sežrali řízky a neustále tam něco lezlo a šustilo, takže se vůbec nevyspali. My jsme jim na oplátku povídali o včerejší bouřce a prorocky jsme dodali, že jim asi bude pršet častěji než nám. Na závěr jsme si popřáli drum bun a rozešli se. Prodrali jsme se kosodřevinou a spatřili jsme Urleu na vlastní oči. Bez dveří, bez oken, ve střeše víc děr než tašek, prostě na spadnutí.
Pokračovali jsme dál po červeném trojúhelníku, kterážto cesta má být podle průvodce z c.k. Alpina lepší než konkurenční západnější červené kolečko. Srovnání nemáme, takže těžko říct, ale po zadku jsme aspoň chvíli jeli všichni a já jsem dokonce trošku ohnula hůlku.
Napojili jsme se na potok Pojorta, který jsme dvakrát přešli, jednou po starém rozviklaném mostě, jednou po kládách, jinde zas byly klády přes cestu, takže to místy připomínalo překážkovou dráhu. Krásná na tom ale byla známá vůně lesa, hukot vody a pocit, že jsme skoro jako doma. Cesta se ještě rozšířila, a když jsme byli asi 6 km nad Breazou, naskytl se plácek tak akorát hodný poslední noci ve stanu. Bylo tam dokonce i ohniště a špalky na sezení, ale choutky na táborák zahnal déšť. S padající tmou jsme se uchýlili k preventivnímu opatření proti medvědům: napěchovali jsme všechno zbylé jídlo a odpadky do tašek a ty pověsili pomocí lana na strom. Tři igelitky se tam naštěstí pokojně houpaly až do rána.
Den VIII.
Po pár metrech pochodu se ukázalo, že jsme spali jen kousíček nad pásmem penzionů a chatiček. Sestupovali jsme do Breazy. Cestou mezi malovanými fasádami jsme potkávali lidi s lopatami a rýči, taky nás minulo několik vozů tažených koňmi a jeden traktor.
U obchůdku s pultovým prodejem jsme shodili krosny a začali se shánět po odvoze na dráhu. Potraviny vedla paní na rumunskou vesnici dost šik, ale anglicky stejně neuměla. Aspoň se mohl projevit můj potenciál v oblasti komunikace rumunsky. "Bună ziua! Avem nevoie merge la Făgăraş" poskládala jsem dohromady slovíčka, která jsem se naučila v knize Rumunština do batohu, a fungovalo to – obdržela lísteček s kontakty na taxi. Ani jedno číslo se nám nepovedlo vytočit, a tak se úkolu zhostil jeden domorodec a zavolal nám nejdražšího taxíka v celém Rumunsku. I ti v Brašově brali tak 1,7 lei za km, ale tenhle chtěl 2 lei. Přesto jsme neodmítli a nechali se odvézt až na nádraží ve Fagaraši, což je asi 20 km. Nakonec si za nás čtyři vzal 60 lei.
Na Fagarašském nádraží se výprava rozpadla podruhé. Tomáš s Martinem si vyrazili hledat nocleh ve Fagaraši, zatímco Michal a já jsme čekali na vlak, který nás odvezl do Brašova, čímž začala kulturní část naší pouti do Rumunska. Vlak jel asi 2 hodiny a stál cca 9 lei za osobu.
Další články z této expedice:
Den I: příjezd do Turnu Roșu
Den II: Turnu Roșu (440) → Șaua Budislavulu (2200)
Den III: Șaua Budislavului → Lacul Avrig → Vârful Scara (2306) → Șerbotă (2331) → pod Negoiu
Den IV: pod Negoiu → Negoiu (2535) → Strunga Doamnei (Dámská stezka) → Călțun → Lacul Bâlea na silnici Transfăgărășan (2050)
Den V: Lacul Bâlea na silnici Transfăgărășan → Lacul Capra → Vârful Mircii (2470) → jezero Izer → pod horou Tarata
Den VI: pod horou Tarata → Viștea Mare (2424) → Moldoveanu (2544) → Refugiul Portiţa Viştei → Refugiul Fereastra Mică
Den VII: Refugiul Fereastra Mică → Cabana Urlea → Breaza (600)
Když jsem ráno vylezla ven vyčistit si zuby, ovce se zrovna probouzely v jednom chumlu hned za naší útulnou. Sem tam se ozývalo první zabečení. I psi se už budili, a naše štěně, podpořeno kladnými zážitky ze včera, přivedlo kámoše.
Odolali jsme pokušení sbalit je obě s sebou a urychleně se chystali k odchodu, dokud je hezky. Bylo na čase rozhodnout se, zda dokončíme Fagaraš celý, nebo zda to stočíme už dolů do vesnice Breaza. Martin s Tomášem měli jasno, že jim těch sedm dní pochodu bude stačit. Michalovi a mně to bylo trochu líto a chvíli jsme koketovali s myšlenkou dokončit to ve dvou, ale fakt, že jsme neměli ani jedny suché ponožky a z pohorek kapala voda, podpořil rozhodnutí netrhat už tak utrženou partu a sejít společně do údolí. Jen co jsme začali scházet a sluníčko nám věci skoro usušilo, lítost se zas trochu vrátila, ale zahnali jsme ji myšlenkou, že aspoň budeme mít důvod se na Fagaraš vracet, když už máme tu zalaminovanou comfort map.
Předchozí dny to šlo dost pomalu, protože jsme se pohybovali stále ve výškách nad dva tisíce, ale teď jsme ukusovali kilometry jako domácí müsli tyčinky a brzy se ukázalo, že nocovat už v Cabaně Urlea je příliš brzo. Navíc slovní spojení "přespat v Cabaně Urlea" by se klidně dalo používat jako synonymum fádnějšího "zažít nejhorší noc svého života", aspoň podle svědectví party českých turistů a podle pohledu na chatu zvenčí. Čechy jsme potkali na rozhraní pásma trávy a kosodřeviny. Oni začínali, my jsme končili, tak jsme si vyměňovali tipy. Oni nás postrašili Urleou, kde jim prý myši sežrali řízky a neustále tam něco lezlo a šustilo, takže se vůbec nevyspali. My jsme jim na oplátku povídali o včerejší bouřce a prorocky jsme dodali, že jim asi bude pršet častěji než nám. Na závěr jsme si popřáli drum bun a rozešli se. Prodrali jsme se kosodřevinou a spatřili jsme Urleu na vlastní oči. Bez dveří, bez oken, ve střeše víc děr než tašek, prostě na spadnutí.
 |
| Cabana Urlea. Místo jako stvořené pro klidný a ničím nerušený spánek. |
Pokračovali jsme dál po červeném trojúhelníku, kterážto cesta má být podle průvodce z c.k. Alpina lepší než konkurenční západnější červené kolečko. Srovnání nemáme, takže těžko říct, ale po zadku jsme aspoň chvíli jeli všichni a já jsem dokonce trošku ohnula hůlku.
Napojili jsme se na potok Pojorta, který jsme dvakrát přešli, jednou po starém rozviklaném mostě, jednou po kládách, jinde zas byly klády přes cestu, takže to místy připomínalo překážkovou dráhu. Krásná na tom ale byla známá vůně lesa, hukot vody a pocit, že jsme skoro jako doma. Cesta se ještě rozšířila, a když jsme byli asi 6 km nad Breazou, naskytl se plácek tak akorát hodný poslední noci ve stanu. Bylo tam dokonce i ohniště a špalky na sezení, ale choutky na táborák zahnal déšť. S padající tmou jsme se uchýlili k preventivnímu opatření proti medvědům: napěchovali jsme všechno zbylé jídlo a odpadky do tašek a ty pověsili pomocí lana na strom. Tři igelitky se tam naštěstí pokojně houpaly až do rána.
Den VIII.
Po pár metrech pochodu se ukázalo, že jsme spali jen kousíček nad pásmem penzionů a chatiček. Sestupovali jsme do Breazy. Cestou mezi malovanými fasádami jsme potkávali lidi s lopatami a rýči, taky nás minulo několik vozů tažených koňmi a jeden traktor.
U obchůdku s pultovým prodejem jsme shodili krosny a začali se shánět po odvoze na dráhu. Potraviny vedla paní na rumunskou vesnici dost šik, ale anglicky stejně neuměla. Aspoň se mohl projevit můj potenciál v oblasti komunikace rumunsky. "Bună ziua! Avem nevoie merge la Făgăraş" poskládala jsem dohromady slovíčka, která jsem se naučila v knize Rumunština do batohu, a fungovalo to – obdržela lísteček s kontakty na taxi. Ani jedno číslo se nám nepovedlo vytočit, a tak se úkolu zhostil jeden domorodec a zavolal nám nejdražšího taxíka v celém Rumunsku. I ti v Brašově brali tak 1,7 lei za km, ale tenhle chtěl 2 lei. Přesto jsme neodmítli a nechali se odvézt až na nádraží ve Fagaraši, což je asi 20 km. Nakonec si za nás čtyři vzal 60 lei.
Na Fagarašském nádraží se výprava rozpadla podruhé. Tomáš s Martinem si vyrazili hledat nocleh ve Fagaraši, zatímco Michal a já jsme čekali na vlak, který nás odvezl do Brašova, čímž začala kulturní část naší pouti do Rumunska. Vlak jel asi 2 hodiny a stál cca 9 lei za osobu.
Další články z této expedice:
Den I: příjezd do Turnu Roșu
Den II: Turnu Roșu (440) → Șaua Budislavulu (2200)
Den III: Șaua Budislavului → Lacul Avrig → Vârful Scara (2306) → Șerbotă (2331) → pod Negoiu
Den IV: pod Negoiu → Negoiu (2535) → Strunga Doamnei (Dámská stezka) → Călțun → Lacul Bâlea na silnici Transfăgărășan (2050)
Den V: Lacul Bâlea na silnici Transfăgărășan → Lacul Capra → Vârful Mircii (2470) → jezero Izer → pod horou Tarata
Den VI: pod horou Tarata → Viștea Mare (2424) → Moldoveanu (2544) → Refugiul Portiţa Viştei → Refugiul Fereastra Mică
Den VII: Refugiul Fereastra Mică → Cabana Urlea → Breaza (600)
Komentáře
Okomentovat