Norsko část I. – přesvědčujeme se, že v Norsku je opravdu zima

„Pojedeme na trek do Jotunheimenu. Lovit troly,“ rozhodl Michal. První moje myšlenka (zcela pravdivá) byla, že nám tam bude zima. Druhá pak (ještě pravdivější), že to ale nejspíš bude stát za to. A tak jsme vyrazili, ve čtyřech, letadlem z Krakova do Osla a odtamtud autobusem do Maurvangenu. Našim prvním cílem bylo přejít pohoří Jotunheimen z jihovýchodu na severozápad.
Druhou půlku expedice jsem pak měla pod palcem já, a tak jsme jeli k na západ, k fjordům, k moři a na ostrov Hovden.


Jsme tu!

Kudy jsme šli

Jotunheimen
cesta z domů nad Maurvangen
Maurvangen → Bessegen → Memurubu → u chaty Storådalshytta
→ u chaty Storådalshytta → jezero Langevatnet → kolem chaty Olavsbu → jezero Rauddasvatent → Leirvassbu → Spiterstulen
→ výstup na Galdhøpiggen ze Spiterstulenu, návrat stejnou cestou zpět

kliknutím na tento odkaz uvidíte naši trasu přímo na mapy.cz

U fjordů
z vesnice Loen na horu Skåla


Dobrá rady zní: zabal se s několikadenním předstihem! Realita však byla taková, že ještě v jednu v noci jsem v šatně v záchvatu zoufalství vysypávala krabice se zimním oblečením a hledala čepici a čelenku, zuřivě přehrabovala šuplíky, ve kterých jsem tušila přítomnost kapesního nožíku, odbíhala do kuchyně, kde jsem patlala dohromady mixované sušené datle s ořechy ve snaze vytvořit domácí raw tyčinky, a ládovala do sklenice domácí nutellu, jakože až bude nejhůř.

Velkommen til Norge!

Celou cestu letadlem byl nádherný výhled, svítilo sluníčko... ale jen co jsme vletěli do Norska, zahalila nás mlha a déšť. Jak symbolické. Ubytovali jsme se v hostelu a vyrazili na prohlídku Osla. Oslané (Oselané? Osloné?) disponují speciálními nepromokavými designovými kabáty, takže i za deště můžou vypadat důstojně, ale my jsme se v ulicích museli pohybovat v outdoorových pláštěnkách.
Vidina nadcházejícího treku mi způsobila tak divoké sny, že jsem spadla z patrové postele, protože neměla zábradlí. Rozruch budíme i ráno, kdy v hostelové kuchyňce obsazujeme hned čtyři stoly, potřebné k tomu, abychom si mohli přerovnat krosny, a zabíráme všechny zásuvky, protože se snažíme do našich elektronických pomocníků dostat šťávu na sedm dní dopředu.
Druhý den dopoledne náš v Oslu čekala ještě jedna významná mise: sehnat pro každého dvě lahve na vodu a taky dvě plynové kartuše, které jsme si do letadla nemohli vzít. Propanbutanové lahve v Norsku stály docela rozumně, na to, že to je Norsko, jenže nikde neměli lahev, na kterou by seděl Lukášův vařič z Decathlonu. Tak jsme koupili dvě na můj a Michalův vařič a smířili se s tím, že  budeme vařit nadvakrát. Taky jsme zjistili, že v Norsku mají zálohu na PET lahve. Ve dvě hodiny odjíždíme konečně autobusem do hor!

Šimon hned po přistání zjišťuje, že má špatně urovnanou krosnu. Nemůže najít pláštěnku.

Ztráta iluzí aneb zkouška ohněm

Jen co jsme vystoupili z autobusu, hned jsme nasazovali rukavice a čepice. Voda v řece byla ledová. Tam někam nahoru jdeme…
Ještě než jsme však vyšlápli do kopce, šli jsme zkusit štěstí do kempu, který v Maurvangenu je. Za zkoušku nic nedáš. A stalo se něco neuvěřitelného – měli tam bombu, na kterou pasoval Lukášův vařič!
Teď už jsme mohli s klidme nahodit batohy, nasunout ruce do poutek od hůlek a udělat první kroky. Cítíme energii proudící celým tělem, bázeň z toho, co přijde, ale i odhodlání to překonat.* Prostě je nám hrozně dobře. Přestože je už pět odpoledne, musíme něco málo nastoupat a najít místo pro stany.

*Když jsem udělala tu chybu, že jsem článek před publikováním dala Michalovi přečíst, za tuhle větu se mi smál. Prý že přeháním. Ale já jsem to fakt tak cítila! Od té doby ještě silněji zastávám názor, že prožitek našeho norského putování je prostě krajně subjektivní. Já jsem byla na drsném horském treku v mrazech jak na Antarktidě, Michal na pohodové prázdninové procházce. Přestože jsme byli každý jinde, bylo nám tam spolu dobře :D

Maurvangen

Záhy jsme však zjistili, že to nebude snadné. Skoro všechny rovné plochy byly porostlé mechem nacucaným vodou, nebo měly skalnaté podloží, kam by nešly zabít kolíky. Anebo se jednalo o holý plácek, přes který se s děsivou silou proháněl vítr. Zvážili jsme pro a proti všech nabízejících se možností a zvolili tu poslední jako nejmenší zlo.

Michal se snažil nápory větru zmírnit tím, že stavěl alespoň malý větrolam, zatímco my s Lukášem jsme si zalezli s vařiči a ešusy každý za jeden kámen a jali se připravovat večeři. Deset minut, dvacet minut, přestávám cítit prsty, ale voda stále nevaří. Tak jsme rýži nasypali do vlažné. Dalších deset, dvacet minut, já se zoufale snažím zahřát o nyní už alespoň teplý ešus, rýže se připaluje, ale stále nevaří. Zpíváme si červená se line záře, ale tato forma autosugesce příliš nezabírá. Zjišťuju, že než se mi stihne ohřát dlaň, hřbet ruky už mrzne. Michal vzdal stavění větrolamu a hlásí, že má hlad.

stavba větrolamu

Jak tak večer sedím ve stanu, cvakajícími zuby drtím nedovařenou připálenou rýži a s úzkostí poslouchám, jak nám vítr lomcuje celtou, přemýšlím, kdo tenhle výlet sakra vymyslel?!


Komentáře