Norsko část II. – Jak jsme nepřespali v útulně

Maurvangen → Bessegen → Memurubu → soukromá útulna Storådalshytta


Na hraně mezi dvěma jezery

Ráno nám byla taková zima, že jsme vynechali vaření vločkové kaše k snídani a vyrazili jsme nalačno. V prvním závětří jsme zbaštili tyčinky určené na svačinu. Ajajaj, jestli to takhle půjde dál, budeme za chvíli bez svačin, zato s batohy plnými vloček.
Hned první den pochodu nás čekalo jedno z nejslavnějších míst celého Jotunheimenu – hřeben Bessegen, jehož součástí je průchod mezi jezery Bessvatnet a Gjende, která jsou od sebe vzdálena jen 200 metrů vzdušnou čarou, ale je mezi nimi půlkilometrový výškový rozdíl. Z pohledu na pastelově modrou hladinu, úzký pruh pevniny mezi jezery a bílé špičky hor na obzoru se tají dech. Není však radno ztrácet se pohledem v dáli, protože relativně náročný sestup z východní strany na „hráz“ vyžaduje veškerou pozornost. Díky tomu, že je místo známé a snadno dostupné od silnice, jdeme stále v chumlu dalších turistů, se kterými se na úzké pěšince musíme vzájemně vyhýbat; až se však za dva dny ponoříme do úplného lůna hor, budeme skoro sami.

Lukáš sestupuje k jezeru Bessvatnet


Sestup se s trochou opatrnosti dal zvládnout bez problémů a nic náročnějšího nás na našem treku Norskem nepotkalo, takže se s klidem dá říct, že nástrahy Jotunheimenu tkví jinde než v exponovaných úsecích: zejména v překračování řek, v hopsání po kluzkých kamenech a ve všudypřítomné zimě, která vám nedovolí ani pořádně si vychutnat lovečák dovezený z medem a strdím oplývajících Čech.

Neříkejte mi, že jsem byla málo oblečená

Turistů pomalu ubývalo a my jsme pochodovali převážně mlčky. První den dva se zatím na všech trecích, co jsem zažila, nesly v tichosti: to asi jak se člověk dostává do pochodovacího režimu a ladí se na ten pomalý rytmus života, kdy k postupu vpřed stačí jen dýchat (někdy pravda s frekvencí a hlasitostí parní lokomotivy) a klást nohy před sebe. Z dumavé nálady nás vytrhl až déšť a nutnost utábořit se dřív, než jsme měli v plánu.

S odhodláním jsme se pustili do vaření večeře, ale přes veškerou snahu, dobrou vůli a prázdné žaludky jsme z expres těstovin Panzani vytvořili něco, co možná vypadalo jako smetanová omáčka, ale ve skutečnosti to byly prostě jen… rozvařené těstoviny. Ještě že se kluci nesnažili svést naše katastrofální kulinářské výsledky na jedinou ženu v týmu, tedy na mě. Signál, stěžejní věc pro rodinné příslušníky, kteří nám fandí z Čech, pokulhává, ale najít se dá.

je to nechutné, já vím...

Nehostinná norská krajina

Pravidelně se nám děje hrozně nespravedlivá věc: i když jsme první stan na daném místě, který je vzhůru, odcházíme jako poslední. Možná bychom měli ranní přípravy a balení důkladněji natrénovat před odjezdem na zahradě.
Den zahajujeme sestupem k chatě Memurubu na břehu jezera Gjende, odkud jezdí na východní konec jezera do Maurvangenu několikrát za den loď. Jednou nebo dvakrát denně jede i na západní konec. Jelikož jsme postrádali papírové kapesníky, vydali jsme se dovnitř nějaké vyžebrat. Na dveřích nás přivítala cedule: „Prosíme, sundejte si boty.“ Říkáme si, že to je asi nějaký vtip, kdo to kdy viděl? Ale v předsíňce je táž cedule ještě jednou a pod ní opravdu obrovská hromada pohorek! Uposlechli jsme norskou tradici a Šimon si uvnitř za 15 NOK vyprosil slušný balíček papírových utěrek na svou začínající rýmu.

To, co jsme klesli, bylo potřeba zase nastoupat, ale díky úžasnému pohledu na jezero jsme skoro nevnímali, že je to do kopce (respektive... víte jak to je s tou eliminací špatných vzpomínek...). Vyhoupli jsme se na náhorní planinu, kde se nám ukázaly norské hory ve vší své opravdovosti: nehostinná skalnatá krajina, místy připomínající vesmírné krátery, do níž se zařezává úzká strouha potoka napájeného tajícími ledovci. Ten pohled má věru daleko k alpským zeleným loukám s pasoucími se krávami a pestrobarevnými květy! Nejpestřejší věcí široko daleko jsou naše oranžové pláštěnky na batoh. Z věčně zatažené oblohy sice neprší, ale sem tam nenápadně mrholí, tak je nesundáváme. Podle mě to ale v té šedé krajině vypadá efektně.

pohled na jezero Gjende

nehostinná norská krajina

křiklavé barvy pláštěnek na batoh představují výhodu prý i při pátrání horské služby

True Norway aneb sob na protějším svahu!

Pozdní odpoledne pro nás mělo hned dvě příjemná překvapení: mraky se lehce rozestoupily a na chvíli se k nám dostalo pár slunečních paprsků, ale hlavně, na protější stráni jsme spatřili soba! Když mi to Lukáš s Šimonem řekli, nechtěla jsem jim věřit, ale byl tam. Opravdový živý sob, opravdové Norsko. Tento den jsme také poprvé přecházeli sněhové pole.

čerpáme sluneční energii


Teplo a závětří na dosah – a přesto nedosažitelné

Na dnešní noc jsme měli unikátní plán: přespat v něčem, co bylo na naší norské mapě značeno jako útulna. Byl to malý dřevěný domeček zasazený v nádherném zeleném údolí na břehu zurčícího potoka, vedle stáda krav, prostě idylka. Když už jsme ho byli schopni na dálku jako malý bod rozeznat, Šimon přidal do kroku, aby nám v ní „chytnul místo“. Jeho strach z toho, že bude plná, byl o to paradoxnější, že jsme už půl dne pochodovali sami. Sestupovali jsme do údolí položeném ve výšce 1150 metrů a pozorovali oranžovou tečku (Šimonova pláštěnka na batoh), jak se přibližuje k černé tečce („útulna“). V jednu chvíli však Lukáš hlásí: „Je to nějaké divné. Šimon obchází chajdu kolem dokola… kouká do oken… ale nejde dovnitř!“ Je to tak, byla beznadějně zamčená.
Nevzdávali jsme se a vykonali podrobný průzkum okolí dřevěnky. Vzadu jsme objevili nějakou krabičku na čtyřmístný kód: zadali jsme postupně rok 2017, nadmořskou výšku, nejrůznější náhodné kombinace, ale neúspěšně. Prohledali jsme i vedle stojící kadibudku, jestli v ní třeba není schovaný klíč, leč marně. Naposled jsme si skrz okna lítostivě prohlédli slibně vypadající interiér boudy, zejména postele, a rezignovaně si šli vedle postavit stan. Když za chvíli dorazili dva putující Australané, mohli jsme je ujistit, že lomcovat zámkem už jsme taky zkusili, ale bez výsledku. Protinožci byli sympatičtí, ale provokovali mě tím, že byli v kraťasech; i když dívka připouštěla, že "už jí začíná být zima".

filtrujeme vodu

foceno od útulny. To vpravo je kadibudka, která otevřená byla.

útulna a náš stan. Pche, beztak je to ve stanu lepší!

Za zvuku kravských zvonců jsme si přeprali trika v řece a s politováním konstatovali, že jsme již mimo dosah signálu, a tudíž mají naši příbuzní smůlu. Ten večer byl ale skvělý. Seděli jsme s Šimonem na kameni a jen tak civěli do kopců. Myslím, že by to bylo dokonalé místo na nějaké meditační soustředění.

Až doma jsme pak zjistili, že útulna se jmenuje Storådalshytta a není to žádná útulna, nýbrž chatička, kterou si člověk musí poctivě zarezervovat a zaplatit – 450 NOK na noc.

< předchozí díl

Rekapitulace naší trasy:

Jotunheimen
→ cesta z domů nad Maurvangen
→ Maurvangen → Bessegen → Memurubu → u chaty Storådalshytta
→ u chaty Storådalshytta → jezero Langevatnet → kolem chaty Olavsbu → jezero Rauddasvatent → Leirvassbu → Spiterstulen
→ výstup na Galdhøpiggen ze Spiterstulenu, návrat stejnou cestou zpět

U fjordů
→ z vesnice Loen na horu Skåla


Jotunheimen, Lom, Norsko

Komentáře

Okomentovat