Norsko část IV. – Na nejvyšší vrchol Skandinávie – Galdhøpiggen (2469)

výstup na Galdhøpiggen (2469 m.n.m.) ze Spiterstulenu (1100 m.n.m.), návrat stejnou cestou


Do sněhu a mlhy

Máme před sebou první (a poslední) vrcholový výstup! Předpověď na našem nerozlučném yr.no pravila, že až do osmi bude pršet, takže jsme s odchodem nijak nespěchali. Po osmé se opravdu udělalo hezky a my jsme mohli vyrazit. Ani zdaleka jsme nebyli sami: na norský velikán se táhl slušný průvod turistů. Zezačátku se jde po pěkně upravené kamenno-hliněné pěšince, pak se musí chvíli plazit po kamenech a po skalách, než se dorazí k prvnímu sněhovému poli. To už jsme byli slušně rozehřátí a skoro v krátkých rukávech. Po úspěšném zdolání prvního sněhového pole už to byla vlastně jen cesta přes kameny. Po pravé straně jsme pozorovali skupinku, která šla s průvodcem přes ledovec Styggebreen, a na druhé straně ještě nějakou jinou ledovcovou družinu na ledovci Svellnosbreen. Ti vypadali jak sedm trpaslíků na výpravě za pokladem; pokud ale vím, tak tamtudy se na vrchol nechodí.

Vpravo je Svellnose, první ze tří vrcholů, přes které se jde na Galdhøpiggen


Začíná se docela zprudka



Když jsme se vyhoupli do sedla pod prvním ze dvou vrcholků, které předcházejí zlatému hřebu Galdhøpiggenu, naskytl se nám dokonalý pohled na ledovec Svellnosbreen, z nějž vykukovaly jen špičky skalnatých hor částečně zahalené v mracích. A pak už jen nahoru na Svellnose (2272), dolů, nahoru na Keilhaus Topp (2355), zase dolů, a konečně závěrečný výstup na Galdhøpiggen (2469). Ten byl docela strmý a celý po sněhu. Foukal dost silný vítr, který spolehlivě zavál stopy člověka, který tam šel tři minuty před námi, takže jsme si připadali jako prvovýstup.* Zároveň panovala docela hustá mlha, takže nebylo vidět více než nejbližší tyčku. Poryvy větru s námi cloumaly, jak se jim zachtělo. Alespoň to bylo dobrodružnější.

* "Jaký prvovýstup, prosím Tě? Vždyť tam je jasná cestička!" pravil Michal, když si to po mě četl. No jo, při pohledu na fotku jsem mu musela dát zapravdu... ale holt v mých vzpomínkách je to jak Amundsenův postup Antarktidou.


Jeden z nejhezčích výhledů v mém životě.


Sedm trpaslíků... kam asi jdou?

Cestička je výrazná dost, ale stopy jsou zaváté - za tím si stojím!

Dorazili jsme na vrchol

Nahoře nás přivítala kamenná chajda. Ještě než jsme vzali za vděk její pohostinností, chtěli jsme se vyfotit na tom úplném vrcholu, k čemuž nám nabídl služby náš krajan. Mlha se zrovna trhala, a tak jsme i sem tam zahlédli kousek údolí.

V chatě je obsluha, u které si můžete za 50 NOK (= cca 130 Kč) koupit kakao a něco malého k snědku, ale my jsme té možnosti dát si nejdražší kakao v našem životě odolali a vystačili si s vlastními zásobami, které jsou vevnitř rovněž povoleny. Pobavila nás cedule, která upozorňovala, že přes ledovec se může opravdu jen s průvodcem: byla psaná v norštině, angličtině, němčině, francouzštině… a češtině.


chata na vrcholu

nezbytný dermatologický doping



Kolik toho vydrží igelitka?

A pak nastal fenomenální sjezd z Galdhøpiggenu na pláštěnkách a igelitkách. Prostě jsme si na to sedli a jeli jsme. Bylo to dokonalé! Sice jsme si u toho nabrali do bot sníh, ale nasmáli jsme se dosyta. A ušetřili jsme naše kolena mnohých trápení při bržděni z prudkého kopce.

Když to shrnu, výstup na nejvyšší horu Norska, a vůbec celé Skandinávie není nijak náročný. Nahoru nám to bez nějakého závodění zabralo 3, 5 hodiny, dolů asi 2, 5.

Poslední pohledy na hory

Po návratu do Spiterstulenu jsme sbalili stany a ještě asi dva kilometry popošli, abychom mohli dnes stanovat zadarmo. Když jsem večer seděla na kameni u řeky a dívala se směrem k horám, které se za námi zavíraly, bylo mi smutno. Těch šest dní bylo tak intenzivních a uteklo tak rychle, že jsem si ani nestihla uvědomit, že už je to tady, už jsme v Norsku, na které jsme se tak dlouho těšili a připravovali. A teď je to za námi. A to jsme viděli sotva zlomek z toho, co tohle úžasné pohoří nabízí. Bylo mi smutno. Moc smutno. Ale věděla jsem, a i teď to vím, že nádherných a tajemných hor je na světě spousta a že nám nic nebrání, abychom spoustu z nich s batohem a stanem přešli stejně tak, jako jsme přešli Jotunheimen. A navíc, loučili jsme se s pohořím trolů, ale nikoli s Norskem – ještě nás čekalo deset dní u fjordů, na ostrově a v Bergenu.

< předchozí díl

Rekapitulace naší trasy:

Jotunheimen
→ cesta z domů nad Maurvangen
→ Maurvangen → Bessegen → Memurubu → u chaty Storådalshytta
→ u chaty Storådalshytta → jezero Langevatnet → kolem chaty Olavsbu → jezero Rauddasvatent → Leirvassbu → Spiterstulen
→ výstup na Galdhøpiggen ze Spiterstulenu, návrat stejnou cestou zpět

U fjordů
→ z vesnice Loen na horu Skåla

Komentáře

  1. Díky za info i tipy.

    Pro budoucí využití posílám info o našem výstupu http://horama.cz/horama-pesky/norsko/vystup-na-galdhopiggen-nejvyssi-horu-skandinavie-pres-ledovec-styggebreen/

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, díky! Bylo by fajn zkusit si tuhle krásnou horu i přes ledovec. Třeba někdy... :-)

      Smazat

Okomentovat